Kabáti zpívají o křehkosti mužů


Kabáti jako by byli ztělesněním machismu a neúcty k ženám – a přesto zpívají spíše o tom, jak jsou i čeští muži křehcí.

Alfa samci jsou v módě. Petr Robejšek chce rozdávat pušky do rukou otců, Milan Chovanec se s winchestrovkou rovnou vyfotil, Tomio Okamura zuřivě posiluje a Miloš Zeman alespoň vtipkuje o znásilňování. Takový typ kultury ovšem nespadl z nebe, politici se podbízejí dlouho existujícímu trendu. Macho-chlapi u nás zkrátka mají tradici. Tento fenomén pramení z mnoha sociálních a politických vlivů, nicméně velký podíl na jeho formování má také (mnohdy podceňovaná) popkultura.

Za výrazné průkopníky „takové té lidové maskulinity“ bývá označována skupina Kabát. Jakkoliv to může působit absurdně, domnívám se, že má smysl podívat se na tyhle „vlajkonoše chlapáctví“ trochu blíže, neboť za svou dlouhou kariéru ovlivnili značné množství českých mužů. Těch mužů, kterým se nyní na každém kroku vlísávají politické billboardy a jejichž hlasy ovlivní mocenský boj. Pečlivější pohled na jeden z pramenů českého drsňáctví totiž může ukázat, že to s těmi alfa samci není vůbec tak jednoznačné.

„Člověk chce něco mít, ale nemůže. Máš rodinu, závazky. Nemůže si dovolit malou dámu, která se mu líbí, protože se to nedělá. Je to mimo společenská pravidla.“

Kabát, nejslavnější agro-rocková kapela, působí na hudební scéně už přes třicet let. Jejich vystoupení na pražském Vypichu navštívilo víc fanoušků než koncert Madonny na Chodově. Kabát je fenomén přesahující generace. Verše hlavního textaře Milana Špalka v podání Pepy Vojtka rozeznívají zákoutí barů, hospod, svářečských dílen i zabordelených garáží.

A ty co nejdou, rozdrtíme pěstí

Na české vsi – v „malebném Ladově kraji“ – se žádná tancovačka neobejde bez skupinově skandovaného refrénu „když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem anebo sekerou“. Vesnické hospody, ostré kytary, tvrďácký patos, to vše vyneslo Kabáty do role jakýchsi mluvčích všech „obyčejných českých chlapáků“.

Zároveň bývají Kabáti vnímáni jako šovinistická grupa, která v jednoduchých popěvcích šíří machistický pohled na vztahy mužů a žen. Jako by žena byla jen další hospodskou zábavou vedle popíjení gambáčů a házení šipek. Už samotné názvy písní a alb takový dojem umocňují: „Má jí motorovou“, „Čert na koze jel“ nebo „Děvky ty to znaj“. Ve skutečnosti ale Kabáti nezpívají ani tak o neúctě k ženám jako spíše o křehkosti českých mužů.

Texty Kabátů se hemží tvrdě makajícími postavami. Reflektují kulturu, v níž má muž být nadmíru produktivní, musí se „o sebe postarat“, uchytit se na trhu, mít ostré lokty, plodit děti, zabezpečit rodinu. Zkrátka alfa samec polistopadového světa. Zároveň musí mít všechno tak trochu na háku, nedávat najevo své emoce, obavy, únavu ani zranitelnost. Muž je stroj na práci a na úspěch. Zřetelně se to projevuje například v proletářském songu Dole v dole z roku 2003:

Zabereme hej hou, taháme kameny
a ty co nejdou, rozdrtíme pěstí
Vod rána do noci a paže znavený
ta hrubá síla, galoše plný mouru mám
Pochodem vchod, páry těžkejch bot
funguje to líp než namazanej stroj

V určitých momentech ale začíná tyto „mužné stroje“ přepadat jistá nostalgie po mladistvé síle a chuti do života. Soukolí výkonu začíná připomínat spíše vysilující otročinu.

Otroci řeky, prach a špína, tvrdá zem
jediná výhra je tanec smrti s medvědem
a tak si žijou ze dne na den tisíc let
burlaci pijou, 
jak bylo by to naposled

Když svoje lodě proti proudu táhnou
navzdory všem kamenům
proč jenom touhy po čase vadnou?

(Burlaci, 2006)

Když dojdou kule a střelnej prach

Kabáti jdou ale ještě dál. V některých písních přiznávají nejistotu a křehkost, což si přímo protiřečí s identitou drsných chlapáků. Častým motivem je dokonce strach z impotence.

Jak léta jdou
všechno bolí najednou
než se ráno probudim
už je noc a znova spim.
(…)

Každej chlap má někdy strach
že dojdou kule a střelnej prach
i ten kanón zrezaví
nikdo víc to nespraví
(…)

Jedině, jedině snad taková
paní Vogelrauchová
ta to umí, ta to zná,
ta nám přízeň zachová.

(Frau Vogelrauch, 2007)

Můžeme pasáž samozřejmě odmávnout coby sexistický žvást vnímající ženu jako sexuální pomůcku. Ale rozhodně se tu objevuje zajímavý obrat: muž už není nadřazený dobyvatel, který používá ženské tělo ke svému uspokojení, ale naopak musí pokorně přijít za jedinou ženou, která jej ještě dokáže zachránit před „selháním“ stárnoucího těla.

Kabáti mluví prostým jazykem, ale podávají pozoruhodnou výpověď o vnímání mužské tělesnosti. Texty takového charakteru mapují konkrétní životní fázi muže, jakýsi prostor „mezi erekcí a impotencí“, přicházející ztrátu neochvějné pozice ve společnosti. Pokud „mužný stroj“ ztratí svoji mužnost, svůj dobyvačný drive, ztrácí vše, co ho definuje. Křehne, „ženští“, ochabuje. Jako by kapela opatrně svlékala kabát chlapácké identity, vzdávala se obrazu macho mužů a přijímala jistou křehkost. Hradby chlapáctví jsou pryč a muži zůstávají nazí a odevzdaní.

Tak pojď jenom dál
obleč si moji kůži
vysaj mě a použij

(Bára, 2007)

Něžně o krizi mužského světa

Co ale zůstává z muže, který rezignoval na tvrďáctví? Co se stane s alfa samcem, když ho nepodpírá permanentní erekce? Kabáti, vysvlečeni ze sebejistých masek, se mění v partu citlivých kluků. Mají starost o přírodu (viz například ekologické memento „nasraná země chrlí tuny žhavý lávy“), zdůrazňují ohleduplnost a soucit („lidi jsou andělé, anebo draci/ a každej dobrej skutek sílu vrací“) nebo – ó, hrůzo – touží po zakázané lásce k emancipované ženě.

Vždyť jedna z nejoblíbenějších písní od Kabátů se jmenuje „Malá dáma“. Vypráví o zvláštní dívce. Je to podivínka, která žije v ústraní a stará se o opuštěná zvířata. Nejspíš se živí prostitucí, což z ní ovšem v tomto případě nedělá oběť, ale spíš sebevědomou ženu, která zachází se svým tělem, jak se jí zachce.

Utrhla trávu a začla hrát
ta malá dáma z předměstí
co umí lidem z dlaní číst
tam kočky z rána mívaj hlad
po noci plný neřestí
je pohladí a dá jim jíst

Vypravěč balady je touhle neortodoxní dámou fascinován, zároveň ovšem cítí tlak konvencí. „Člověk chce něco mít, ale nemůže. Máš rodinu, závazky. Nemůže si dovolit malou dámu, která se mu líbí, protože se to nedělá. Je to mimo společenská pravidla,“ komentuje text samotný autor Milan Špalek. Chlapík z téhle písničky touží po překonání stereotypů a po osvobození ze zkostnatělých norem. Chce s ní tančit, chce se milovat, chce se dvořit krásné a silné ženě, bohyni lásky a citu, která si „staví chrám“ své vášně.

Prošla si peklem a kouzla zná
přejetý mince počítá
a kdo ji spatří je zatracen
s touhle jedinou bych zemřel

S touhle bych zemřel v jedinej den
a jestli vám to nestačí
kdyby tam stála stovka žen
vyzvu ji k tanci a to netančím

(Malá dáma, 2006)

Vypravěč zkrátka není žádný lovec žen, který má každou noc jinou. Místo sebevědomých macho rockerů stojí na pódiu jemní muži, kteří nezapadají do devadesátkového rozpolcení světa na něžné ženy a přímočaré „klátiče“. Křehkost zaznívá pod maskou řízných riffů a dunivých basových linek.

Myslím, že zpovědi Kabátů o skrývané něžnosti je třeba vzít vážně. Více pozornosti by jim měli věnovat rovněž političtí představitelé a konečně českým mužům splnit jejich přání: udřeným burlakům zlepšit pracovní podmínky, ekologicky pečovat o „nasranou zemi“ a podporovat všechny ty sebevědomé „malé dámy“. Emancipace žen je běh na dlouhou trať – a stejně zapeklitá bude emancipace mužů od rolí dobyvatelů a alfa samců.

Autorka je výtvarnice a fanynka skupiny Kabát.

 

A2LARM