Foto Pete Ashton, Flickr, CC BY-SA 2.0
Na jaře 1970 potřebovalo západoněmecké rockové kvarteto Can urychleně najít zpěváka. Ten předchozí, Afroameričan Malcolm Mooney, který se svým živelným projevem podílel na úspěchu debutu Monster Movie, se rozhodl vrátit do USA ke své sochařské kariéře. Can hledali někoho podobného, ale zároveň jiného. V květnu měli domluvenou několikadenní rezidenci v mnichovském klubu Blow Up, ale zpěvák jim pořád chyběl.
V den prvního koncertu se Holger Czukay z Can procházel po městě a narazil na japonského pouličního hudebníka, který zrovna předváděl za živého zájmu kolemjdoucích jakýsi rituál oslavující slunce. Exoticky vypadající hipík ho zaujal, a tak ho oslovil s nabídkou přidat se ten večer k jeho kapel. „Nebudeme muset něco nazkoušet?“ zeptal se ho mladík pochybovačně, ale členové Can nic takového v plánu neměli, a tak s nabídkou souhlasil.
Suzuki nikdy nebyl klasický rockový frontman, za kterým jdou davy. Často jen šeptal do mikrofonu, někdy křičel a jindy jen skandoval jednoduché slogany.
V klubu Blow Up se ten večer sešla mnichovská umělecká smetánka zvědavá na médii velebenou kapelu z Kolína nad Rýnem, která osobitým způsobem míchala jazz, rock a avantgardní kompozice v duchu Karlheinze Stockhausena, jehož byl Czukay studentem. Pozvání do klubu dokonce přijal populární anglický herec David Niven, který v té době v německém městě natáčel.
Can ale neměli pro celebrity moc pochopení. Czukay cestou do klubu našel dvě cihly, které na úvod vystoupení položil na klaviaturu syntezátoru a nechal je tam až do konce. Kytara Michaela Karoliho vazbila s maximální hlasitostí a Kenji Suzuki, který už tehdy používal přezdívku Damo podle postavy nezdárného školáka z jedné mangy, se postavil k mikrofonu a po klidnějším začátku se proměnil – jak vzpomíná Czukay – „v samurajského bojovníka“ a zbytek koncertu do zmíněné kakofonie prostě odkřičel. Původně plný klub se postupně začal vyprazdňovat, zmizel i zmíněný anglický herec a zůstalo jen několik desítek nadšených hippies. Can byli spokojeni – věděli, že našli nového frontmana.
Dny budoucího Německa
Damo Suzuki pocházel z japonské prefektury Kanagawa a vyrostl v městečku nedaleko rozlehlé americké základny. Díky americkým vojákům se tak v mládí dostal k deskám soulových labelů Motown nebo Stax a začal hrát na saxofon. Podobně jako dalším mladým lidem v druhé polovině šedesátých let mu hudba ukázala, že nemusí nutně následovat tu nejprůměrnější životní cestu, a navíc záhy zjistil, že mu regresivní pravidla japonské společnosti nevyhovují. „Japonsko je jako pyramida. Pokud nejste na vrcholu, nevyžaduje se od vás žádná kreativita,“ vzpomínal Suzuki později.
V roce 1968 odešel do Švédska a odtud odcestoval do Německa, kde přes den stál s kytarou na ulici a večer si ještě přivydělával v komparzu muzikálu Vlasy. Ačkoliv členové Can byli částečně seriózní muzikanti, Damo se s nimi shodl v touze po nekonvenčním životě mimo společenské konvence. Chvíli žil v komuně, kterou rocková kapela dost připomínala. Mezi prvními skladbami, které Suzuki s Can nahrál, byl i soundtrack k softerotickému snímku, což byl pro kapelu dobrý způsob, jak si vydělat peníze na natáčení regulérní desky. Skladby jsou ke slyšení na kompilaci Soundtracks.
„Vlastně jsem ani tak úplně nebyl členem Can. Bylo mi to jedno, byl jsem jen hipík a neměl jsem moc na nic názor,“ tvrdil Suzuki o čtvrtstoletí později, kdy už měl ve zvyku své mladické experimenty spíše shazovat. „Vypadal jsem jako mimozemšťan, proto mě chtěli,“ prohlašoval. Nicméně s Can strávil čtyři roky a natočil s nimi zásadní desky, které položily základy psychedelickému rocku německého střihu. Tomu se následně začalo na Západě říkat krautrock, ale kvůli hanlivému slovu „Kraut“, kterým Němce za války titulovali Američané a Angličané, němečtí hudebníci toto slovo nikdy nepřijali za své a dávali přednost termínu „německý kosmický rock“.
Trio desek Tago Mago, Ege Bamyasi a Future Days z let 1971 až 1973 je plné kolektivních improvizací, někdy divokých, někdy vyloženě atmosférických, jakých kapela nahrávala ve studiu celé hodiny a pak z nich sestříhala ty nejpovedenější kusy. Často se ztratili v hudbě na celé hodiny – podle jedné historky se Can jednou tak zabrali do společné improvizace, že si nevšimli, že Damo odzpíval svůj part, odešel na oběd a ještě se na konec písně stihl vrátit, aby nazpíval druhou sloku.
Společným znakem nahrávek Can je touha najít nový způsob hudebního vyjádření. Místo v něm mají už existující hudební formy jako jazz (samozřejmě ten „free“), funk, psychedelický rock nebo postupy vážnohudební avantgardy, dohromady to ale bylo něco zcela originálního. Nespoutané skladby bez pevné struktury kopírují výlety Milese Davise nebo Johna Coltrana, ale zároveň mají hutný funkový groove a jsou plné znejišťujících zvukových experimentů.
Can se tehdy ocitli v čele zástupu mladých německých kapel, které reprezentovaly touhu první poválečné generace odstřihnout se od maloměšťáckého konzervatismu, z něhož se zrodil nacismus. Skupiny jako Can, Faust, Amon Düül, Neu! nebo Kraftwerk pracovaly v sedmdesátých letech na nové německé hudbě, která se spíše než do minulosti dívala do budoucnosti – i proto se čtvrtá studiová deska Can jmenuje Future Days. Z pozoruhodného kontextu vzešla výjimečná hudební generace, která sklidila ohlas i na Západě.
Jazyk doby kamenné
Suzuki nikdy nebyl klasický rockový frontman, za kterým jdou davy. Často jen šeptal do mikrofonu, někdy křičel a jindy jen skandoval jednoduché slogany. Svůj hlas používal jako hudební nástroj a tomu odpovídaly i texty, které často nedávaly moc smysl. Suzuki nejdřív neuměl dobře anglicky ani německy, a vymyslel si proto zvláštní, hybridní jazyk, do kterého ještě přimíchal svoji japonštinu a různé nonverbální zvuky. Říkal tomu „jazyk doby kamenné“.
Podobně jako se jeho kolegové odtrhli od všech hudebních tradic, zahodil Damo Suzuki pravidla jazyka a stvořil novou formu pěvecké expresivity. Fanoušci se tak dodnes hádají, co se vlastně zpívá ve skladbách jako Vitamin C nebo Sing Swan Song, nebo jestli je slogan „Když jsem spatřil hlavu houby, byl jsem živý a byl jsem mrtvý“ ze skladby Mushroom o strachu z atomové války, nebo je to spíš oslava psychedelických lysohlávek.
Žádnou z těchto skladeb by ale Suzuki nikdy nenazpíval, kdyby byl v roce 1971 deportován ze Západního Německa. Policie ho opakovaně zadržela kvůli nepovolenému buskingu a německé úřady už byly odhodlané poslat ho zpátky do Japonska. Členové Can ale naštěstí měli konexe na důležitých místech a dopis přimlouvající se proti deportaci napsal třeba i zmíněný skladatel Stockhausen. Úřady nakonec Suzukiho nechaly v Německu a kariéra s Can mohla pokračovat. V Kolíně žil až do smrti.
Od Radiohead po Kanye Westa
Stejně rychle jako se Suzuki stal členem Can, jím i přestal být. Po dokončení desky Future Days oznámil, že mu abstraktní hudba nevyhovuje, končí a chce se věnovat studiu křesťanství. Oženil se totiž s německou dívkou, která ho přivedla mezi Svědky Jehovovy. Can už si pak dalšího zpěváka nenašli, a ačkoliv slavili sporadické komerční úspěchy v Británii, nikdy už nenatočili nic tak ohromujícího, jako byly tři desky se Suzukim.
Ten na hudbu na několik let úplně zanevřel, vykonával různá běžná zaměstnání a v polovině osmdesátých let svedl boj s rakovinou tlustého střeva. Po vyléčení založil improvizační kapelu Dunkelzif, která už předjímala jeho metodu „instantní kompozice“. V ní pokračoval v krátkodobém reunionu s kolegou z Can – kytaristou Karolim, dokud ten v roce 2001 nezemřel. V projektech jako Damo Suzuki Band a Damo Suzuki Network pak propojil svoje buskingové kořeny se statusem kultovní postavy rockové historie a cestoval po světě, kde inscenoval improvizace s místními hudebníky s odvahou pustit se do dobrodružných experimentů.
V roce 2004 se Suzuki vydal na Never Ending Tour, s níž křižoval celý svět. V roce 2012 se díky festivalu Stimul objevil i v Praze, kde se s ním na pódiu Divadla Archa potkala novoborská skupina B4. „Damo byl milý a choval se k nám hezky, i když jsme pro něj samozřejmě byli totální ‚no name band‘. O tom, co se bude hrát, mluvit nechtěl. Museli jsme reagovat na něj a nikam moc nešlo uhnout, Damo si jel svoji a my jsme se nějak přizpůsobili. Prostě jsme mu dělali doprovod, ale i tak to bylo fajn a jsem za to setkání rád,“ vzpomíná na koncert Tomáš Procházka z B4. Počet zastávek této „věčné“ šňůry šel k několika stovkám a některé záznamy následně vyšly i na deskách.
Suzuki si v posledních dvou dekádách svého života užíval statutu zpěváka kultovní kapely. Can možná ve své době neprodávali miliony desek (byť skladba Spoon bodovala díky použití v televizní kriminálce i v německé Top 10), ale jejich vliv na experimentální a alternativní rock následných dekád byl obrovský. S trochou fantazie se dá říct, že o několik let předběhli inovace britského postpunku přelomu sedmé a osmé dekády. Vycházeli z nich Public Image Ltd. i The Fall, kteří v polovině dekády nahráli skladbu I am Damo Suzuki, v níž zpěvák Mark E. Smith skládal poctu jeho surreálným textů a excentrickému vystupování.
Z kapel devadesátých let je nutné zmínit Radiohead, kteří se ke Can otevřeně hlásili na deskách Kid A nebo Hail To the Thief, stejně jako Primal Scream, The Flaming Lips nebo pozdní Talk Talk. Své fanoušky měli i mezi producenty klubového ambientu, jako byli The Orb nebo Spooky. Američtí Spoon se pojmenovali podle zmíněného hitu a na remixovém albu Sacrilege předělali skladby Can třeba Sonic Youth nebo Brian Eno. Seznam inspirací ale pokračuje i do nového tisíciletí. Kanye West vysamploval Sing Swan Song do Drunk and Hot Girls z desky Graduation a explozivní hra na bicí Jakiho Liebezeita vůbec u hiphopových kolážistů byla velmi oblíbená.
Nemoc se Suzukimu vrátila po sedmdesátce. Dál neúnavně koncertoval a natáčel desky, napsal autobiografii I am Damo Suzuki a vznikl o něm dokumentární film Energy, který mapuje jeho kariéru i potýkání se s těžkou nemocí. Rakovině nakonec podlehl 9. února ve věku 74 let.
Autor je redaktor Alarmu.