Foto William Basinski, Wikimedia Commons, CC BY-NC-SA 2.0
Před téměř dvaceti lety zasáhla Spojené státy katastrofa. Tehdy ještě neznámý skladatel William Basinski seděl na střeše a natáčel na kameru, jak se z World Trade Center line mohutný oblak kouře. „Nikdo netušil, co se ksakru děje. Ani v televizi, ani v rádiu. Tak jsme to všechno vypli, pustili hudbu a jen v naprostém šoku sledovali ten dým,“ vzpomínal před dvěma lety pro The Guardian. Zatímco pozoroval tragickou scénu, pustil svou melancholickou ambientní skladbu, kterou dokončil jen o měsíc dříve – dlp 1.1 z prvního alba své tehdy vznikající série The Disintegration Loops I–IV.
Basinského video ze střechy pak zachycuje, jak na prachem zahalený Manhattan přichází noc. To ho zasáhlo natolik, že své záběry ze střechy použil jako vizuály všech čtyř alb, která po vydání v letech 2002 a 2003 proslula jako žalozpěv za 11. září. Blížící se výročí útoků i význam Basinského The Disintegration Loops připomíná stejnojmenný dokumentární snímek z letošního března. Režisér David Wexler v něm vytváří působivý portrét skladatele, pro kterého zlomový bod americké historie znamenal i naprostý obrat v jeho hudební kariéře. Prostřednictvím videohovorů přes Zoom zde vzpomíná nejen Basinski, ale i lidé z jeho blízkého okolí včetně otce nebo různých postav experimentální hudební scény. „Kdy jindy bychom se měli vracet k dílu, které se stalo ultimátním odrazem naší kolektivní nejistoty?“ píše o snímku v covidovém kontextu server Engadget.
Kostely a vesmír
V Basinského The Disintegration Loops se neustále opakují ty samé smyčky starých magnetických pásek, které při digitalizaci procházejí magnetofonem tak dlouho, než se zničí a jejich zvuk úplně zmizí. „Došlo mi, že nahrávám život a smrt každé z těch melodií,“ vzpomíná autor v dokumentu. Zatímco dlp 1.1, stvořená z opotřebené pásky, kterou chtěl digitalizací paradoxně zachránit, postupně slábne v pomalých, repetitivních a melancholických tónech, nad doutnajícím New Yorkem zapadá slunce. Rozpadající se skladby, které vznikly vlastně náhodou, toho dne našly nový, nezamýšlený kontext.
Během izolace, která většinu lidí uzavřela uvnitř vlastních bytů a hlav, mohla prostorná atmosféra ambientu působit jako protiklad k mentální i pokojové klaustrofobii.
Existenciální přesahy hledá Basinski v hudbě odjakživa. Vyrůstal v katolické rodině v Texasu a první mystický hudební zážitek měl jako dítě v houstonském kostele svaté Anny. Dodnes tuto zkušenost považuje za zázračnou: „Kostely jsou hudební nástroje,“ popisuje svou fascinaci. V dětství ale zažíval i méně zázračné momenty: „Věděl jsem, že jsem gay, ale nechtěl jsem jím tehdy být. Myslel jsem, že jsem jediný a že je to ta nejhorší věc na světě,“ svěřil se. Že vůbec existují i lidé jemu blízcí, zjistil, až když se začlenil do uměleckého mikrokosmu na Univerzitě Severního Texasu v Dentonu, kde koncem sedmdesátých let studoval hudební kompozici. Právě tehdy potkal i svého budoucího partnera, umělce Jamese Elaina, s nímž jsou spolu dodnes.
I blízký vztah ke kostelům si Basinski uchoval a často v nich pořádá svá vystoupení. Při nich se jeho extravagantní postava s dlouhými šedými vlasy tyčí za mixážním pultem, který stojí na místě oltáře, zatímco se na okolní zdi promítají kosmické vizuály. Náboženství s vesmírnou estetikou nekombinuje nahodile – zájem o oba nebeské a nekonečné světy v něm probudil jeho věřící otec, který pracoval pro NASA. Vesmír pak Basinski nezkoumá jen jako projekci na stěnách kostelů, ale objevuje se i v jeho albu On Time Out of Time, kde sampluje zvuky kolize dvou černých děr. I ostatní Basinského díla jako by se rozpínala do neznáma, jeho zdánlivě nekonečné ambientní kompozice spoléhají na opakování, táhlé melodie a minimální, téměř nerozeznatelné změny. „Mí fanoušci už vědí, co dělat. Přijdou, lehnou si nebo sednou, zaposlouchají se a přenesou se někam jinam,“ popisuje svá kostelní vystoupení.
Křiklavej melancholik
S truchlivou povahou jeho muziky kontrastuje jeho vnější vystupování. Odmala se oblékal výrazně, s kamarády napodobovali extravagantní muzikál The Rocky Horror Show, snil o tom, že z něj bude David Bowie, kterému nakonec jednou předskakoval. I během svých meditativních vystoupení na sebe poutá pozornost rockovými gesty a zvláštními pohyby. „Evidentně jsem šílenej a křiklavej teplouš už od narození,“ prohlašuje o sobě v dokumentu. V roce 1980 se společně s partnerem Jamesem Elainem přestěhovali do New Yorku, kam s nadšením nakráčeli v úzkých džínách a zbrusu nových kovbojských botách. Celé město prošli, užasli, když poprvé viděli World Trade Center, a další den si raději koupili conversky – z celodenního chození v kovbojských botách měli nohy plné puchýřů.
Basinski v dokumentu vzpomíná i na devadesátá léta, během nichž fungoval jeho loftový byt ve Williamsburgu jako noční klub. Arcadia byl prostor pro extravagantní večírky a performance, ale fungovalo zde i nahrávací studio. Po boku dalších brooklynských uměleckých prostorů (například The Lizard’s Tail, Lalalandia nebo Test-Site gallery) tak Arcadia pumpovala krev do žil tamější umělecké a hudební subkultury.
Jako hudebník ale Basinski až do vydání The Disintegration Loops neprorazil. Vydělával si jako model pro akty nebo pracoval jako prodavač ve vetešnictví, kde před koncem tisíciletí pouštěl svou tehdy nejnovější nahrávku Shortwavemusic (1998) alespoň příchozím zákazníkům. V roce 2001 ale musel z finančních důvodů obchod zavřít, kvůli nedoplatkům mu hrozil nejen vyhazov z Arcadie, ale i osobní bankrot. Dne 11. září měl mít pracovní pohovor ve World Trade Center, od kterého si sliboval, že jeho kariéru zachrání.
K pohovoru už nedošlo a míst toho z okna Arcadie uviděl doutnající budovu kancelářského komplexu. Nadšené recenze na The Disintegration Loops I–IV nejprve v časopise The Wire v roce 2002 a pak o dva roky později v Pitchforku ale k jeho hudbě přivedly početné publikum. Konečně se mohl hudbou živit. Přelomové album rozeznělo k desátému výročí útoků prostory newyorského Metropolitního muzea umění a nahrávky jsou také součástí Národního památníku a muzea 11. září.
Ještě zásadnější ale možná byla recenze na vinylovou reedici The Disintegration Loops I–IV z roku 2012. Hudební novinář Mark Richardson jí totiž v recenzi pro vlivný server Pitchfork udělil maximálních deset bodů, což úspěšného skladatele Basinského proměnilo v národní celebritu. O nahrávce se začalo mluvit jako o nejdůležitější ambientní desce 21. století.
Prosím, už to zastavme
Psalo se, že ambientní hudba fungovala v pandemickém roce 2020 jako lék. Během izolace, která většinu lidí uzavřela uvnitř vlastních bytů a hlav, mohla prostorná atmosféra ambientu působit jako protiklad k mentální i pokojové klaustrofobii. The Guardian psal o jeho terapeutickém účinku, The Verge zase vyzdvihoval jeho neměnnou přítomnost – to jediné, na co se lze v nepředvídatelné situaci ještě spolehnout. K aktuální krizové situaci, která svět převrátila naruby, složil svůj hudební doprovod i William Basinski s nejnovějším albem Lamentations. Vydal ho loni v listopadu a tak jako u The Disintegration Loops se v něm vrací ke své rozsáhlé sbírce starých magnetických pásek, z nichž po necelých dvou dekádách opět skládá výpověď o dobách katastrofy.
V Lamentations se tak znovu (a tentokrát už zcela) oddává zármutku, pocitům ztráty a zachycuje neodvratné plynutí času. Album se ozývá v opakujících se temných tónech, do nichž místy pronikají úryvky starých oper, které truchlí nad současným stavem světa. Ve skladbě Please, This Shit Has Got To Stop ženský hlas svým zpěvem opakovaně skoro až naříká, zatímco se neustále propadá do zdánlivě bezedné propasti ozvěn, která jej nakonec celý pohltí a umlčí. Jako by Basinski opět seděl na střeše, pozoroval nové hrůzy, ke kterým za posledních dvacet let došlo, a svou úpěnlivou lamentací chtěl všechny poprosit: Když už to nelze vrátit zpět, alespoň to prosím zastavme.
Ustavičný běh vpřed mu možná pomohlo zastavit karanténní bezčasí, které ho ale zároveň okradlo o největší turné, které kdy plánoval. Mohl v něm volně plout minulostmi, oživovat mrtvé operní hlasy z třicátých let i umírající nahrávky z let osmdesátých, a toto vše vnášet zpět do současnosti. „Jsou to mé lamentace nad vším, co se děje už od nepaměti. Nad vším, co zabije nás i naši planetu,“ komentoval album sám Basinski.
Opakované umírání, věčný život
Basinského vyjádření vyniká právě všemi těmi odvěkými otázkami, které svou tvorbou už přes čtyřicet let pokládá – ať už v pomalým rozpadem magnetické pásky, kříšením mrtvých operních hlasů nebo zpřítomněním 1,3 miliardy let staré kolize černých děr v neomezeném časoprostoru. Napříč svou tvorbou se od začátku snaží zachytit nezastavitelné plynutí času a pomocí kontinuální souhry rozpadů a zmrtvýchvstání objevovat nekonečnost a věčnost. Svými nepatrně degradujícími smyčkami zrcadlí smrtelný běh lidského života, zkoumá podstatu a cykličnost vzpomínek, vliv času na ně a svou hudbou se ptá, jestli se z jeho toku náhodou nelze na chvíli vymanit.
Smyčky, opakování a dlouhé trvání se objevují jak v Basinského tvorbě, tak v jeho způsobu života. Pořád si hraje s těmi samými archivními páskami, pořád je se svým partnerem, se kterým před 41 lety odletěl do New Yorku, pořád zažívá tu samou fascinaci kostely, pořád je „šílenej“ i „křiklavej“. Navzdory neúprosně běžícímu času, umírání starých médií a zrodu nových, navzdory dvěma katastrofám, které se proťaly s jeho tvorbou, se drží svého kurzu. Snad jen s tou změnou, že pásky dnes už nelepí ručně, ale pracuje s počítačovým softwarem Ableton. Možná na tom něco bude – každá další repetice v The Disintegration Loops nenápadně ztrácí něco z té předchozí, a člověk si tak alespoň může pozvolna zvyknout i na vlastní rozpad a smířit se pomalu s nevyhnutelným koncem.
Pro Basinského je smyčkování také způsobem, jak neustále ožívat. Před dvaceti lety chtěl smyčky z magnetických pásek digitalizovat a tím je zvěčnit, místo toho se mu však rozpadly. Bylo to ale právě umělecké zachycení procesu jejich umírání, které jim – a stejně tak Basinskému – dalo úplně nový život. Ukázalo se, že na přelomu milénia byl i on jen na konci jedné životní smyčky, na niž pak nutně navázala další. Zániky pásek, bankovního účtu, World Trade Center i milénia pro něj totiž naopak znamenaly nové začátky. „Došel jsem díky tomu k myšlence vykoupení, vycházející z mé katolické výchovy – k tomu, že život i smrt každé z těch melodií byly zachyceny na nové médium,“ popisuje Basinski v dokumentu kříšení svých pásek: „Tak jsem zavolal všem svým známým: ‚Můj Bože, neuvěříte, co se právě stalo!‘“
Autor je student žurnalistky a pracuje v nezávislé galerii.