Foto PxHere, CC0 1.0
Rapper Viktor Sheen ohlásil vydání svého nového studiového alba v ten nejexponovanější moment – na závěr koncertu v pražské O2 Aréně, kde v polovině října vystoupil po boku svého parťáka Calina. Vyprodat největší krytou halu v Česku, která při koncertech pojme kolem patnácti tisíc lidí, byl „power move“ stvrzující výsostné postavení dvojice v rámci domácího popu. Společné album Roadtrip, které zde pokřtili, se ohánělo rapovými stereotypy holek, aut a luxusu.
Nejúspěšnější český interpret posledních let Viktor Sheen by měl nejspíš spoustu důvodů k tomu slavit. Jeho desky jsou dlouhodobě na vrcholu prodejní hitparády a na streamovacích službách atakuje hranici milionu posluchačů za měsíc. Místo oslav je ale jeho nová sólová deska Planeta opic ponořená v pochybnostech, úzkostech i kritice konzumní společnosti. Sheen je slavný a bohatý, ale štěstí pořád nějak nepřichází. „Byl jsem up, ale taky moc dobře vím, kde leží mý dno,“ říká čerstvý třicátník v úvodu desky a rychle shazuje ze stolu všechny rapové automatismy o bohatství a zasloužené slávě. Na Planetě opic zní, jako by byl zase na začátku a měl touhu něco světu dokázat.
Kouzlo civilnosti
Viktor Sheen se před lety dostal na vrchol prodejních hitparád jako hrdý outsider. V začátcích byl spojený s labelem Blakkwood, ale uspěl teprve, když začal dělat věci po svém a po vlastní ose. Nikdy nepotřeboval velké hosty na singlech, protřelé beatmakery nebo zkušené režiséry – v jednom z průlomových klipů Nescafé (z alba Juggler) stojí u benzínky s papírovým kelímkem kávy v ruce a rapuje o tom, jak je někdy lepší nevnímat svět skrze sociální sítě. O dva roky později se na desce Černobílej svět svěřoval s úzkostmi, které ho občas svírají.
Sheenova diagnóza moderního člověka je nakonec na Planetě opic zcela nesmlouvavá.
Český rap asi potřeboval někoho, jako je on. Otevřel dveře do žánru i posluchačům, kteří nemusí znát všechny žánrové kódy, aby si užili hudbu, a hlavně nepotřebují slyšet omletá klišé. Mezi velkohubými, sebevědomými drsňáky působil Sheen jako jeden z nás, skutečný hrdina každodennosti, který před posluchači neskrývá, že má i své horší dny. Když deska Černobílej svět vyletěla v žebříčcích prodejnosti, nebylo na první pohled úplně jasné, proč v záplavě domácích rapperů uspěl zrovna on. Určitá obyčejnost a civilnost – a s nimi spojená věrohodnost – jsou ale jeho největší devízou. Fanoušci mu věří každé slovo.
Průlomová deska Juggler z roku 2017 začínala nenápadnou skladbou Planeta opic, v níž se Sheen stylizuje do cestovatele, který dorazil na naši planetu a zjistil, že tak úplně nerozumí pravidlům, podle nichž funguje. Stejně jako v americkém sci-fi bijáku totožného jména z roku 1968 byl twist samozřejmě v tom, že planeta je pořád stejná, jen on ji nepoznává. „Žiju na týhle planetě jak vězeň,“ rapoval a vyjadřoval generační pocit dvacátníků, kteří se musí vyrovnávat s nástrahami dospělosti, do níž se jim moc nechce.
Možná byl v písni i vědomý odkaz na domácí rapové klasiky Chaozz, kteří se jako teenageři v stejnojmenném hitu z roku 1996 podivovali mimo jiné nad rasismem nebo nad tím, že politici rozpoutávají války kvůli svým malicherným ambicím. Bylo v tom něco kouzelně naivního a tehdy to strhlo desítky tisíc fanoušků. Sheenovi byly v době vydání desky …a nastal Chaozz tři roky, ale některé věci se ve světě asi nikdy nezmění. Pocit, že žiju na planetě, které už nerozumím, měl za poslední roky nejspíš každý.
Stát se opicí
Planeta opic se jmenuje i aktuální Sheenovo album a „opičí“ metafora se zjevuje hned v několika skladbách. Pořád mluví o světě, kterému už nerozumí, ale musím v něm žít, důvody jsou ale tentokrát vážnější než jen chvilkové odcizení. „Se díky těm zmrdům na východě stydím fakt za to, kdo jsem. Žijem na planetě opic, se stačí fakt podívat ven,“ říká v závěrečné skladbě Domov můj, jejíž refrén končí mrazivou větou: „Domov můj hoří červeným plamenem.“
Je to odkaz na válečný stav na východě Evropy. Sheen se v roce 1993 narodil v Kazachstánu, ve třech letech s rodiči emigroval a vyrůstal na Kladně, občas ale na svých deskách rapuje rusky a také mluví o vlivu ruského rapu. Možná by se v jeho smutnějších skladbách dala vystopovat i typická východoevropská melancholie. Důležitější je ale to, že prožitá (a často verbalizovaná) zkušenost cizince v cizí zemi podtrhla jeho image outsidera. Pomohla mu vytvořit kouzlo kluka, který přišel odjinud a vidí v našem světě věci, které my už nevidíme.
Opice ale Sheenovi na novém albu slouží také jako metafora moderního člověka uvězněného v pasti tužeb, které je nucen znovu a znovu naplňovat. „Chtěl bych všechny kokotiny z týhle planety. Honím se za těma píčovinama jak ty. Běhám po lese a na ruce mám Rolexy,“ rapuje v tracku Na větvi, ale tradiční rapovou posedlost konzumerismem záhy zpochybňuje: „Tenhle shit není o penězích, ani o tom, co máš na zápěstí.“ Utrácet peníze za nesmysly je svůdné, to podstatné v životě je ale někde jinde.
Když na Gorila vs. Architekt rapoval Vladimir 518 před patnácti lety o protikladu svých dvou osobností z názvu desky, bral své lidoopí „já“ jako zdroj syrové kreativity a nespoutanosti. U Sheena je „být opicí“ spíš součástí bezduchého přežívání v zajetí primitivních pudů, kterým zároveň dost dobře nelze utéct, a ke svému druhému „já“ je celkem nesmlouvavý. Opice ale také žijí v tlupách a čelí nesmyslnosti světa spolu: „Staráme se jeden o druhýho, i když každej máme vlastní strom,“ říká v tacku Ape Song.
Přitakání zvířecímu možná vedlo i k tomu, že Planeta opic je nejsyrovější a nejrapovější Sheenova deska za poslední dobu. Uhlazenější, zpívanější pasáže z dva roky staré nahrávky Příběhy a sny jsou pryč – Sheenův rap pořád umí být velmi melodický, ale tentokrát dokazuje, že není radno podceňovat ani jeho rapové skills. Jeho projev zůstává zvláštně katatonický a nedává moc znát emoce. Možná je vysál internet, možná je to jen maska chladného pouličního bojovníka, který se snaží přežít v džungli.
Nemám love
Na letošní únorové desce Roadtrip, natočené v tandemu se zmíněným brněnským zpěvákem Calinem, byl Sheen za boháče, který v drahých autech cestuje po světě a užívá si svého úspěchu. Zněl u toho někdy, jako by úplně nevěděl, jak se s takovým životem vyrovnat. Na nové desce samozřejmě občas připomíná svou success story. Ve Who třeba rapuje: „Já jsem odešel z labelu a poslední love jsem narval do novýho studia. Bezcennej zmrd, loser, chuligán, teď platí charity a nakupuje, kudy jde.“
Některé věci ale nejde skrýt za ani kouřovými skly aut nebo drahými hodinkami. V OCD mluví o obsedantních myšlenkách, které ho pronásledují: „Nemůžu jít pryč, moje hlava mě nenechá žít. Myslím furt na píčoviny, stavy nechtěj odejít.“ A v Sám proti sobě přiznává, že jeho jediným soupeřem – a pěkně nelítostným – je on sám.
Přepínání mezi polohami úspěšného rappera a někoho, kdo bojuje s nedostatkem sebevědomí, je zvláštně schizofrenní, ale zároveň dodává jeho postavě plasticitu a autenticitu. I když v tracku Ujde to vzpomíná na své těžké začátky („Říkáš si: „Ujde to“. Nemáš love do konce měsíce, ale stejně nějak půjde to“) vůbec to nemá být neoliberální moralitka o překážkách, které musel v životě překonat, aby se stal vítězem. Víc je to prozření čerstvého třicátníka, že život je mnohem složitější, než to vypadá v nablýskaných rapových klipech. „Bomby padaj, hraje hudba, tančím, takhle to tu u nás vypadá. Jedno, jestli chudák, nebo star, jinej start, ale na konci nás čeká stejnej part,“ rapuje Sheen ve stejné skladbě.
Vyčerpanej dopamin
Mezi textově silnější tracky patří také Království, kde nás Sheen zve na procházku svým Kladnem, pozoruje tančící zombies (rozuměj feťáky) a vzpomíná: „Na hlavní vyhořel dům, oni říkali plyn, ale bylo to párno.“ Mrazivý je i Dopamin, kde do energického beatu konstatuje: „Mám vyčerpanej dopamin, divný, že necejtím už ani strach.“ Pocit vysátí emocí skrze sociální sítě se tu spojuje s falešnou nostalgií po časech, kdy věci byly zdánlivě jednodušší: „Nejhorší dětství, co měli jsme, proto nechápu, proč by zase chtěla bejt kid.“
Sheen má na Planetě opic daleko k nějakému aktivismu, není zrovna Taco Hemigway – populární polský rapper, který se nebojí šít do konzervativců. Místo jasných deklamací „jen“ pozoruje svět kolem sebe a trefně formuluje pocity, které prožívají i jeho posluchači: „V lednici místo, v rádiu hraje pohoda, ti říká, že svět kolem tebe není v píči. Je tomu blízko, nemusíš bejt na dně, ti stačí, že jsi nízko.“
Deska končí samplem z projevu otužovacího guru Wima Hofa. Tónu motivačního řečníka se můžeme smát, ale když se zeptá: „Jako šílení chodíme do práce každý den a kolem nás je znečištění a války. Za vším je mentalita peněz, ale jste šťastní? Jste zdraví, jste silní?“ celkem z toho mrazí. Něco takového na českých rapových deskách obyčejně neslyšíme a už vůbec ne na desce, která láme prodejní rekordy. Sheenova diagnóza moderního člověka je nakonec na Planetě opic zcela nesmlouvavá: „Já už nebojím se tmy. Nemůže v ní bejt totiž nic horšího, než jsme my.“
Autor je redaktor Alarmu.