Koho volit? Piráti si zaslouží šanci na složení maturity

Filosof a programátor přispívá do našeho předvolebního seriálu obhajobou Pirátské strany.

Každý z nás vnímá svět jinak, trápí ho jiné problémy, má jinou vizi i priority. Proto je třeba demokratických voleb a politiky obecně, abychom jako společnost dokázali nějak rozhodovat v otázkách, které jaksi objektivně rozhodnutelné nejsou (byť mnozí si myslí, že samozřejmě objektivně a racionálně rozhodnutelné jsou – jenom si každý to řešení představuje o dost jinak), a to ideálně tak, aby zvolené řešení bylo, byť třeba ne zcela s nadšením, přijatelné pro všechny.

Proto je mi zatěžko komukoli radit, koho volit. Lze říct: pokud vám není zcela lhostejno, jak se politické otázky budou další roky zodpovídat, jděte určitě volit a volte toho, o kom si myslíte, že zrovna vaše otázky bude vůbec jako otázky vnímat a bude na ně odpovídat tak, že vám to nebude proti srsti.

Piráti mají před sebou ještě dlouhou cestu, než budou moci přijmout vládní zodpovědnost, aniž by se historicky znemožnili. Na druhou stranu – kde jinde se mají naučit vládnout než v parlamentní opozici?

Pro mě osobně to znamená, že letos budu volit Piráty. To si asi žádá bližšího vysvětlení, vzhledem k tomu, že jejich program je v mnohém dosti naivní a svým laškováním s prvky přímé demokracie dokonce pro mnoho lidí – včetně mě samotného – poněkud děsivý.

Korupce a zaseklost úřadů

Aby bylo mé rozhodnutí srozumitelnější, musím napsat i něco o sobě. Jsem člověk, kterému se v České republice žije dobře. Líbí se mi, že není ani východněji, ani západněji, než je, a že tu nemáme ani moc velký pořádek, ani moc velký nepořádek. Ekonomice se celkem daří, jen málo lidí v mém okolí trpí vyloženou chudobou nebo vyloženým bohatstvím, nebojím se chodit v noci po ulici a v hospodě můžu potkat jak náměstka ministra, tak zedníka a zapříst hovor. Většinu věcí, které se mi na České republice nelíbí, vnímám zejména v komparaci s jinými státy spíše na úrovni otravnosti než na úrovni zla, proti kterému stojí za to bojovat.

Z hlediska této všeobecné spokojenosti je vlastně docela jedno, která ze standardních velkých stran sestaví s Andrejem Babišem koalici. I Andrej Babiš sám je totiž spíše otravný než vyloženě zlý. Pokud se nespojí s KSČM nebo SPD, znamená to, že do dalších voleb budeme žít možná s levo-středovou, možná s pravo-středovou vládou, ale budou to vlády víceméně funkční a zajišťující to, že se můj život zásadně nezhorší. I otázka přístupu k Evropské unii je z hlediska voleb spíše marginální – ani deklarativně euroskeptická ODS odchod z EU iniciovat nebude a naopak, nevěřím, že by se eurooptimisté dokázali zbavit osvědčené taktiky zbavování se odpovědnosti za nepopulární opatření poukazem na „diktát z Bruselu“, která obrazu EU škodí skoro stejně jako přepjaté „eurohujerství“.

Co ale mou spokojenost dlouhodobě narušuje, je jednak vysoká míra korupce, jednak stále dosti velká nepružnost státních úřadů a zaseklost jejich procesů někde v minulém století. Nejsem naivní, abych si myslel, že korupce jako taková půjde někdy zcela vymýtit. Pokud se ale podívám do nedávné minulosti, vidím, že se nejen většina akcí typu „Čisté ruce“ míjela účinkem, ale spíše ještě zkomplikovala už tak těžkopádné rozhodovací procesy. Těžko také zapomenout na vyložené excesy typu bývalých ministrů školství – abych se omezil na oblast, kterou se dlouhodobě zabývám – Josefa Dobeše (VV) či Marcela Chládka (ČSSD), u nichž to zvenčí občas vypadalo, že je korupce jejich programem, nikoli negativním průvodním jevem péče o věci veřejné.

Podobně je smutné, jak i na záležitosti, které by bylo zcela evidentně možné vyřídit na dálku a jednoduše, je třeba plýtvat papírem i časem ve frontách na různých úřadech. S koncepty typu „smart city“ si nikdo pořádně neví rady, spousta státních informačních systémů je zoufale uživatelsky nepřátelská, pokud vůbec fungují a jsou dostatečně integrované.

Shrnu-li tedy situaci, nemusím chodit volit, abych svým hlasem rozhodoval mezi levicí a pravicí, protože věřím, že vláda bude standardní, byť možná poněkud otravná. Naopak, musím volit, pokud chci, aby se změnila situace v oblasti korupce a moderních technologií.

Opozice jako maturita

Piráti si právě tato témata vytkli jako svá hlavní, navíc jim to lze věřit, vzhledem k tomu, jak se zatím osvědčují na komunální úrovni. Věřím, že vstoupí-li do Poslanecké sněmovny, budou se snažit ze své pozice, ať už bude jakákoli, velkým stranám koukat pod prsty a nenechat jim „klid na práci“, což bohužel až příliš často znamená „rozdělovat si pašalíky“. Věřím, že tato témata nenechají zapadnout a donutí vládnoucí koalici ke skládání účtů, a tedy snad i k tomu, aby se věci alespoň trochu pohnuly.

Kromě tohoto bezprostředního důvodu je vhodné zmínit ještě jeden aspekt, ze kterého je volba Pirátů pochopitelná: zatím se profilují jako moderní středová liberální strana, tedy jako politický subjekt, který zde nejen mně vytrvale schází. Chvíli tuto roli snad zastávali Bursíkovi Zelení, ale jejich posun výrazně doleva zanechal tento politický proud opět bez zástupce.

Samozřejmě, Piráti jsou ještě stále dosti nečitelní, v mnohých věcech nemají jasno a občasné výkřiky různých politických dobrodruhů, které si pustili do svých řad, ukazují, že mají před sebou ještě docela dlouhou cestu, než budou moci přijmout vládní zodpovědnost, aniž by se historicky znemožnili. Na druhou stranu – kde jinde se mají naučit vládnout než v parlamentní opozici? Mnozí jejich kritikové zapomínají na devadesátá léta, kdy se takto učili všichni – často od přebarvených komunistů, nutno poznamenat. Ano, „tradiční strany“ mají náskok. Znamená to ale, že žádná další strana už do relevantního politického klání vstoupit nemůže, leda by jako TOP 09 vznikla herezí?

Piráti jsou tak trochu podobní středoškolákům, u kterých tak bodují, což mi přijde zcela přirozené. Středoškoláci jsou obecně vzato ještě ekonomicky i sociálně zajištění rodinou, není tedy nijak podivné, že je typické levo-pravé rozdělení politiky příliš neoslovuje a rozhodují se spíše podle podobných kritérií jako i já – tedy jednak dle pro mnohé voliče vlastně „podružných“ témat, jednak podle osy řád–anarchie. A stejně jako oni potřebují i Piráti dospět, tedy profesionalizovat se a stát se čitelnějšími, obrousit hrany v prostředí reálné politiky. Potřebují prostě složit maturitu. Svou šanci si zaslouží.

Autor se dlouhodobě zabývá akademickou politikou.

 

Čtěte dále