Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Prahu (taky) lidem!

Život v hlavním městě se pro normální obyvatele stává čím dál tím víc nedostupný. Nejenom kvůli cenám bydlení.

Život v hlavním městě se pro normální obyvatele stává čím dál tím víc nedostupný. Nejenom kvůli cenám bydlení.

„Nepoužívejme, prosím, termín bourání, je to opravdu nahrazení mostu mostem.“ Těmito slovy se pražský radní Petr Dolínek snažil ospravedlnit demolici Libeňského mostu, jediného kubistického mostu na světě a nejdůležitější spojnice Prahy 7 s Prahou 8. O důvodech jeho chátrání se už měsíce vedou spory a náměstek primátorky argumentuje – jak jinak – nutným šetřením. Praze tak hrozí ztráta další unikátní stavby, která měla být už dávno památkově chráněná, ale, jak to u nás často bývá, dosud není.

Občanská společnost? Nezájem

Současné magistrátní vedení se sice nevyznačuje takovou arogancí a pohrdáním jako třeba Bémova garnitura, příjemný pohled na dosluhující koalici ale není. Z Prahy se během posledních let stalo další město, ve kterém to podstatné rozhoduje kapitál, soukromé politické zájmy, lobby a barbarská neúcta ke všemu, co se nedá nějakým způsobem finančně využít, vysát a odhodit. Při pohledu zvenčí to občas vypadá, že Pražané a Pražanky jsou jen unavené zombies v kulisách města, které už dávno není jejich. Částečně je to určitě pravda, na druhou stranu skoro žádný z protestů proti stávající politice hlavního města nebyl v poslední době úspěšný. Dobře to bylo vidět třeba na debatě kolem unikátního komplexu budov Václava Aulického Transgas. Jeho nařízenému zbourání nepomohly ani měsíce a roky snah různých organizací – město nakonec ustoupilo developerovi a bagry se do jedné z nejzajímavějších staveb světového brutalismu zakousnou už brzy. Těžko si přitom představit, že by na místě mohlo vyrůst něco alespoň trochu zajímavého ve srovnání s tím, co tam stojí dnes. Neschopnost města i ministerstva kultury vypořádat se s podobnými budovami a najít pro ně jiné využití je tristní. Ještě smutnější je ale okázalá ignorace názorů odborníků i občanské společnosti. A tak je to v Praze se vším.

Ani po třiceti letech v kapitalismu jsme se nenaučili překonávat černobílou averzi k předrevoluční době a nechali ji pohltit i tak zásadní věci, jako je veřejný prostor nebo bydlení.

Z mapy jsme si nedávno vymazali Hotel Praha nebo karlínskou výtopnu Mazutku. Empírový zámeček Cibulka v pražských Košířích, ze kterého policie násilně vyhnala squattery před lety, úspěšně chátrá. A teď nás možná čeká ztráta Libeňského mostu. Každá předchozí zkušenost přitom dává tušit, že rozhodnouli jednou lidé ve vedení města nebo na ministerstvu kultury, odpor zdola moc šancí nemá.

Naději na lepší zítřky rozhodně nepřinesl ani nový Metropolitní plán. Už dnes je Praha prakticky v područí developerských zájmů a podle organizace Arnika se to v příštích letech ještě zhorší. Arnika ve své zprávě varuje, že Praze hrozí zastavení většiny zelených ploch. Ve městě, které je už dnes v horkých letních dnech betonovou výhní, tak během pár let klidně může být ještě hůř. Je to o to horší, že většina budov, které se v Praze v postkomunistickém období vystavěly, jsou obchoďáky nebo kancelářské komplexy. Lze je tak de facto považovat za nejreprezentativnější stavby českého kapitalismu a to hlavní, co po naší generaci zbude. Jen v okolí Masarykova nádraží a náměstí Republiky je dnes asi sedm obchodních domů a další takový komplex, kvůli kterému bude možná Praha čelit hrozbě vyškrtnutí ze seznamu Světového dědictví UNESCO, se tu pod taktovkou Penty staví. Na to, že město jsou i veřejné budovy, kulturní domy, místa, ze kterých plyne i jiný než čistě komerční užitek a která neslouží jen turismu, jako bychom dávno zapomněli.

Obyvatelé? A to je kdo?

Podle výzkumů z roku 2015 má hlavní město asi jen pět procent neprivatizovaného bytového fondu. Přitom 1 900 z těchto obecních pražských bytů nemá využití a chátrá. Privatizační horečka v hlavním městě nebere konce, a to navzdory tomu, že ceny bydlení se tu dávno utrhly ze řetězu. Paradoxně jsme se tak ocitli v situaci, kdy se privatizuje a staví obecní bydlení zároveň.

„No jo no, tak si holt zvykejte, že v širším centru nemůže bydlet každý,“ zazní občas v debatách, kdo má vlastně mít na život ve městě nárok. Meziroční nárůst nájemného činil v Praze kolem čtrnácti procent a na bydlení vynakládáme 70 procent svých výdajů. Tak vysokou částku dáváme, abychom si zajistili základní lidskou potřebu, bez které prostě neexistuje nic jako normální život. Listovat nabídkou realitních kanceláří je dnes asi taková zábava jako si pomalu strkat špendlíky pod nehty. Za „exkluzivní byt“ se v Praze vydává klidně i sklepní kóje bez oken se sprchou uprostřed kuchyně. Účtovat si prachy za bývalý sklad uhlí, kočárkárnu nebo přístěnek na košťata a vydávat to přitom za „originální bydlení“ už nepřipadá nikomu divné. Jak by taky mohlo.

Generace lidí, kteří v této době dospívají, chtějí se osamostatnit nebo založit rodinu, čelí mnohem nepříznivějším podmínkám než ti, které změna poměrů zastihla v jejich raném produktivním věku. Zatímco někteří naši rodiče mohli „díky“ privatizaci koupit byt do osobního vlastnictví z dnešního pohledu za pakatel, dnešní „mladí“ už na hypotéku ani nedosáhnou. Na vlastní byt Češi potřebují dvanáct ročních platů. Je to skoro nejvíc v Evropě.

Právo na město, právo na život

O nastupující krizi bydlení se i u nás začalo alespoň mluvit, k relevantním činům se ale nikdo pořádně nemá. Nejde přitom jen o výstavbu obecních bytů, kterou Praha zoufale potřebuje a která už snad brzy začne. Jde i o větší debaty o ochraně nájemníků, kteří kvuli nájemním smlouvám, běžně uzavíraným jen na rok, často čelí nejistotě a s ní souvisejícím stresem nebo o politické řešení Airbnb, ze kterého se nejen v Praze stalo jedno z dalších ohnisek problémů.

Tak dlouho jsme tlačili představu privatizovaného, soukromého bydlení pro všechny, až se někteří probudili v noční můře ubytoven, která zamezuje i celým sociálním skupinám vést normální život, zatímco „chytří“ jedinci se na tom naučili vydělávat způsobem, který by v moderní společnosti neměl mít obdoby. Kolik dalších lidí ale pracuje jen proto, aby bydlelo? Vysoké nájmy a nízké mzdy nakonec stejně dotuje stát (respektive my všichni) skrz příspěvek na bydlení. Přesná čísla o lidech, kteří jsou na této dávce závislí, nemáme. Odhady ale mluví o celém milionu.

Velká města Evropy, ke kterým by se Praha určitě ráda přidala, se konceptu práva na město věnují mnohem víc. U nás jsme se ani po třiceti letech v kapitalismu nenaučili překonávat černobílou averzi k předrevoluční době a nechali ji pohltit i tak zásadní věci, jako je veřejný prostor nebo bydlení. Kdekomu to asi může připadat jako totální komunismus, ale v zahraničí se debaty o tom, komu jsou města určená, jaká má být jejich podoba i využití, vedou už roky a zahrnují mimo jiné i samotnou úvahu nad tím, jestli má být něco tak životně důležitého jako střecha nad hlavou obchodovatelnou komunitou, nebo ne, případně za jakých podmínek.

Dokud si i u nás neuvědomíme, že město jsou hlavně lidé, kteří v něm žijí, pracují a realizují se, z místa se nepohneme. Právo na město je ve skutečnosti jen právem na normální a kvalitní život jeho obyvatel. Nenechávejme proto naše bydliště napospas kapitálu a kulturnímu barbarství, ani když se schovávají za usměvavou tvář Petra Dolínka a jeho rádoby líbivé řeči o šetření. Města mají být přece taky naše – nejenom my jejich.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image