Ze zimy jsme skočili přímo do parného léta. Rozmary počasí pociťuji na vlastní kůži už několik let. Většinu pracovní doby trávím v terénu, navíc pracuji v prostředí extrémních stanovišť, jako jsou lomy nebo mokřady. Tam mám možnost krásně vidět výstřednosti klimatu. Před třemi lety jsem začal pozorovat výkyvy počasí více než obvykle. Jaro má být deštivé a chladné. Jenže takové je rok od roku méně. A letošek? Všechno špatně. Zima se držela a na Velikonoce jsem ještě měl zimní bundu. A pak to šlo ráz na ráz. Najednou jsem pobíhal po venku jen tak v tričku. Někdo by si mohl říct, úplně normální, ale mně to normální nepřipadá. Beru to nejen jako změnu počasí, ale i jako změnu v myšlení. Kdo se nad tím jen trošku zamyslí, musí se ptát: co bude s přírodou a krajinou dále?
Stromy nemají vodu
Každý rok provádíme jarní a podzimní výsadby. Jarní sázení děláme od konce března do půlky dubna. Později už to nemá smysl. Bývaly doby, kdy jsme mohli sázet ještě začátkem května – bylo chladno, do toho občas zapršelo a půda byla vlhká. Když jsme ale kopli do země letos na jaře, byl to jen samý prach. Bohužel, jinak to nešlo, a tak jsme sázeli stromky do vyprahlé půdy, z které by se dal ještě před pár lety vyždímat kbelík vody. Při lesnických výsadbách používáme prostokořenné sazenice. Možná už se hodí napsat – používali jsme. Jen loňské jarní výsadby utrpěly ztráty přibližně 25 procent vysázených stromků. Letos bude úhyn ještě větší.
Na otázku, jestli je jaro nadobro pryč, musím odpovědět, že ano. Už to nebude jako dřív. Na otázku, budeme-li mít už jen tři roční období, odpověď neznám.
Možná mi někdo namítne, tak zalévej! Jenže problém jsou výsadby v řádech tisíců kusů. U malých výsadeb na ulicích nebo výsadeb ovocných stromů je zálivka žádoucí. V lese zalévat? Pokud máme jaro s teplotami nad dvacet pět stupňů a bez srážek, musíme zalévat nejlépe každý den. Jenže kolik vody potřebujeme? Na menší stromek je to minimálně litr vody při jedné zálivce, u velkého stromu je to minimálně deset litrů. Kde vzít tolik vody? Je ostatně problém, co dělat se stromy, které jsme vysadili, a teď nemáme kapacity je zalévat. Vždy si vzpomenu na hru Alejandra Casony Stromy umírají vstoje.
Popletená příroda
Vysychání půdy a úhynu stromků zabráníme zatravňováním a správným načasování sečení. Dříve jsme prováděli ožin (lesnický výraz pro kosení trávy kolem stromků) dvakrát ročně – před zimou a právě na jaro. Jenže to už je taky minulost. Pokud bychom posekali trávu ve výsadbách, odebereme stromkům přirozený stín, který zmírňuje výpar z půdy. Vegetační kryt má také tu vlastnost, že drží vodu i pod povrchem. V případě, že posečeme trávník na nízko v době vyšších teplot, už se z toho nevzpamatuje, ba co víc, přestává plnit svou ochlazovací funkci. Proto je nesmysl kosit trávníky nebo louky v době největšího parna. Výsledkem jsou vypálené plochy bez života. V době sucha je lepší mít menší džungli, která alespoň trošku drží vláhu, nežli poušť, z které se zvedá štiplavý prach. Pokud nechceme mít úplnou divočinu, můžeme holé plochy zatravnit vybranými druhy suchomilných rostlin, které budou svým způsobem samoudržovací. K tomu jen poznámka: v současné situaci extrémně teplého jara je zbytečné zatravňovat nebo cokoliv vysévat. V podstatě se ukázalo, že opět vítězí podzim jako nejvhodnější doba.
Z toho, že nebylo jaro, jsou popletené různé druhy rostlin a živočichů. Třešně už několik let vykvétají daleko dříve než na první máj. Milenci mají smůlu, letos na prvního máje byly už nasazené zárodky třešinek. Za zmínku stojí aktivita klíšťat. Na konci března jsem byl v lese a na nohavicích kalhot pozoroval klíště. Teď, když se projdeme na louce nebo v hájku, všude jsou klíšťata. Známí, kteří bydlí v horských oblastech nad osm set metrů, hlásili, že měli první klíšťata. Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) vyhlásil už v dubnu nejvyšší riziko aktivity klíšťat s tím, že nemáme chodit do listnatých a smíšených lesů. Přitom pár let zpátky jsem mohl být v tuto dobu ještě klidný, protože venku byli jen ti nejotužilejší „klíštěcí“ jedinci.
Příliš teplé jaro je příhodné i pro škůdce dřevin. Už v dubnu jsem viděl tesaříka smrkového. Ten se jinak objevuje až koncem jara, zpravidla v květnu až červenci. Začátkem dubna jsem pozoroval vyhlodané snubní komůrky lýkožrouta smrkového. Housenky zavíječe zimostrázového si pospíšily a ve městě můžeme pozorovat požrané krušpánky. V dubnu jsme na ovocné aleji načapali vcelku nenápadné broučky listohlody, kteří se přemnožili a provedli holožír na několika stromech.
S horkým počasím a absencí srážek je, věřte nevěřte, úzce spojené sucho. To se projevuje kromě nedostatku vody v tocích a půdě zvýšeným rizikem požárů. Téměř každý týden slyšíme, že někde hořel les. Není se čemu divit, je sucho a lesy jakožto pověstné zásobárny vody už skoro žádnou nemají. Pokud kopnete v lese do země, ještě v jednom metru se vám bude prášit od lopaty. Riziko požárů v lese je o to horší, že hrozí podzemní požáry šířící se kořeny. Před pár dny nám sice trošku zapršelo a situace je lepší, přesto nebude trvat dlouho a ČHMU zase vyhlásí druhé nejvyšší riziko požárů. V práci využíváme oheň poměrně často. Pálíme klestí a shrabanou trávu. Respektive, pálili jsme. Před pár lety jsme mohli ještě v dubnu a květnu bez problémů spálit hromadu. Teď jsou rizika natolik velká, že raději odvážíme trávu nebo klestí v kontejnerech do kompostárny.
Řešením je divočina
Postřehů z praxe je ještě daleko víc. Když jsem se rozepsal, napsal jsem příkladů na pět stran. To by čtenáře už nudilo a ještě více strašilo. I výše uvedené jevy ale ukazují, že je to s jarem a obecně klimatem vážné. Dopady jsou lokální, regionální, národní i globální. V dubnu jsem měl možnost navštívit Kypr a Řecko. S nedostatkem vody bojují po svém. Nechávají část krajiny zarůstat – ve městě i ve volné krajině. Voda se drží tam, kde je vegetační kryt a kde jsou rostliny, které umí hospodařit s vodou. Největší zásoby jsou v půdě pod povrchem. Pokud máme rybníčky nebo přehrady, voda se vypařuje. Řešením, jak zmírnit změny klimatu, které se například projevují teplým jarem, je nechat krajinu zčásti zarůst a zdivočit. Cílem je vytvořit co nejpestřejší mozaiku stanovišť – ovocnými sady, listnatými lesy, křovinami, mokřady, stepními a nivními loukami, mezemi, poli, rybníky nebo vinohrady.
Na otázku, jestli je jaro nadobro pryč, musím odpovědět, že ano. Už to nebude jako dřív. Na otázku, budeme-li mít už jen tři roční období, odpověď neznám. Nejsem klimatolog, abych dovedl říct, jak se změní průměrné teploty. Povoláním jsem krajinný ekolog a vidím, že v krajině se cosi děje. Dlouho jsme čekali, kdy se u nás „tání ledovců“ projeví. Dovolím si říct, že už je to tady.
Poslední zprávy klimatologů ukazují, že průměrná teplota na Zemi se nezvýší o pomyslný jeden stupeň, ale rovnou o dva stupně do konce tohoto století. Znamená to, že rychlost oteplování bude dvojnásobná. Prognózy mohou být i takové, že zimu budeme mít jen v podobě chladnějšího podzimu a potom přijde zase jen teplejší a ještě teplejší léto. Je to ale věštění z křišťálové koule. Ovlivněn environmentální skepsí profesorky Hany Librové musím konstatovat: zlepšení už nečekejme, líp už bylo. Co teď můžeme, je vsadit na přizpůsobení se změnám (adaptaci) a na zmírnění dopadů (mitigaci) na lokální úrovni. Je nutné oprášit tradiční klišé „myslet globálně, jednat lokálně“. Třeba zeleň a vodní prvky konečně budou na prvním místě, zafungují a začnou naši krajinu ochlazovat.
Autor je krajinný ekolog.