Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dostupné bydlení v Praze? Je čas přejít od teorie k činům

Diskuse lidí, kteří mají potíže s bydlením, s kandidáty do pražského magistrátu ukázala, že skoro žádná strana nepromýšlí tuto otázku skutečně systémově. 

Ve středu 26. září se před kavárnou Na půl cesty uskutečnila debata s názvem Bydlení především – pojďme najít řešení. V jejím podtitulu stálo, že jde o setkání „lidí, kteří mají potíže s bydlením v Praze“ (tzn. těmi, kdo žijí v neadekvátním bydlení, hrozí jim ztráta bydlení či mají zkušenost s bezdomovectvím), s „lidmi, kteří mohou ovlivnit jeho dostupnost“ (politiky kandidujících stran v nadcházejících komunálních volbách). Debatu pořádaly organizace Asistence, která se soustředí na odstraňování bariér kolem lidí s tělesným a kombinovaným postižením, a ASLIDO (Akční skupina s lidmi bez domova).

Téma, které rezonuje

Otázka bydlení se po téměř třicetileté éře privatizace bytů a veřejného prostoru stala tahounem letošních komunálních voleb a rezonuje napříč celým politickým spektrem. Může se zdát, že politikům začíná záležet na právu na bydlení, do jaké míry jde ale o upřímnou starost a do jaké jen o obligátní předvolební téma? Zůstane dostupné bydlení v Praze politickým tématem i po volbách? A co víc: pustí se vládnoucí strany do konkrétních řešení?

Odvaha ke konkrétním řešením v době, kdy v Praze dochází k meziročnímu zdražování nájmů o devatenáct procent, většině stran stále chybí.

O tom, za jakým programem zástupci zúčastněných stran v oblasti bydlení stojí, se můžete dočíst na jejich webech, na osobním setkání ale dochází k možnosti pozorovat nejen proklamace, ale i postoj k publiku. Z odpovědí na položené otázky se tak dá u jednotlivých kandidátů odhadnout, nakolik se orientují v samotné problematice. Tedy nejen jestli umí odříkat program, ale i jak se staví k samotné cílové skupině tváří v tvář. Odstup, či naopak pochopení pro lidi, které trápí, že jejich bydlištěm je Stromovka, pozná citlivý účastník debaty velmi snadno.

Umět se vcítit do problémů potřebných

Zástupci Strany zelených (místostarosta Prahy 7 Ondřej Mirovský) a Hnutí ANO (poslanec Patrik Nacher) namísto jasných odpovědí obšírně vysvětlovali, co je to privatizace nebo co může být sociálním bydlením, a neopomněli se pochlubit, co už se svými stranami za dobu svého působení dokázali. Jednalo se tedy mnohem spíš o vzpomínání než o konkrétní postoj k aktuálním problémům.

Od Ondřeje Mirovského jsme se také dozvěděli, že Češi jsou konzervativní a nestěhují se za prací do jiných měst; jinými slovy, zůstávají dlouhodobě na místě ve svých zprivatizovaných bytech. To je dost možná obecně pravda, nicméně k migraci za prací či bydlením často dochází právě u těch skupin obyvatel, které jsou nejzranitelnější – nemají žádnou práci a hledají zázemí ve větších městech. Často se jedná právě o lidi bez domova nebo v současnosti o rodiny prchající před vyhlášením bezdoplatkových zón (zóny, v nichž přestává na základě opatření obecné povahy docházet k výplatě dávky v hmotné nouzi, doplatku na bydlení).

Martin Dlouhý (TOP a STAN) používal zásadně ekonomickou argumentaci a to, jak v otázce privatizace („Privatizace v Praze musí být dokončena, je to slib a ten se musí plnit“ – a proto má dnes město ve svých rukou jen deset procent bytového fondu), tak pokud jde o Airbnb („Když se chovají jako hotel a budou platit poplatky jako hotel, bude to v pořádku“). Korunu tomu ovšem nasadil při dotazu, jak by TOP a STAN řešily problém segregovaného bydlení pro určité cílové skupiny, aby nevznikala po Praze ghetta (například lidí na vozíku, kteří jsou soustředěni do jednoho místa s vysokým výskytem bezbariérových bytů na okraji Prahy): „Psychiatrická nemocnice Bohnice by celá měla přejít pod město a měly by tam být byty pro duševně nemocné.“ Vskutku řešení segregace, jak má být.

Jinak vypadalo vystoupení Víta Šimrala (Piráti) a Lucie Trlifajové (Praha sobě), v nichž kromě znalosti čísel byly zmíněny i principy, jak nakládat s bytovým fondem města tak, aby se adekvátní bydlení stalo dostupným pro žadatele o byt, kteří ho nejvíce potřebují, a nemohou uspět na běžném komerčním trhu s byty. Z těchto pozic byla cítit jistá zkušenost a snaha vytvářet i konkrétní postupy.

Na otázku, jak vyřešit problém s trvalým bydlištěm lidí v bytové nouzi, přišla s odpovědí projednávaného řešení Lucie Trlifajová. Ta na základě zkušenosti předsedkyně bytové komise na Praze 7 uvedla, že podmínka trvalého pobytu může být nahrazena doložením pobytu po určitou dobu na dané městské části, aby měly šanci na bydlení dosáhnout i osoby bez trvalého bydliště.

Bydlení především – i po volbách

Přesný postup, jak zvýšit dostupnost bydlení pro lidi, kteří na tržní nájemné nedosahují – pro ty, kteří potřebují bezbariérové byty, duševně nemocné, lidi, kteří právě vyšli z dětských domovů či vězení –, jsme se na debatě nedozvěděli. Odvaha ke konkrétním řešením v době, kdy v Praze dochází k meziročnímu zdražování nájmů o devatenáct procent, většině stran stále chybí.

Testování revolučních projektů typu Rapid Re-housing a Housing First probíhá zatím jen v hrstce měst České republiky. Svoji roli určitě také hraje i to, že (podle dat Eurostatu) v Česku žije v nájemních bytech pouze 21,1 procenta domácností, průměr EU činí 30 procent a například v Německu se jedná o 47, 5 procenta domácností. To je jeden z důvodů absence silnější iniciativy nájemníků za právo důstojně bydlet. Pozitivní zprávou rozhodně ale je, že vznikají podobné organizace a iniciativy, jako je ASLIDO nebo bezbabyty.cz, organizace a iniciativy nejzranitelnějších cílových skupin. Poskytují na rozdíl od politických stran záruku, že heslo „bydlení především“ budeme slýchat i po volbách.

Autorka je socioložka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image