Squatujeme mediální prostor od roku 2013

S Masarykem proti pravicovému populismu

Proti dnešnímu xenofobnímu nacionalismu bychom měli postavit emancipační pojetí národa. Inspirovat nás v tom může Tomáš G. Masaryk.

Vznik Československa se dá chápat jako převedení Masarykovy ideje českých dějin do formy státu. Slova jako ideje či smysl českých dějin nebo vůbec „národ“ dnes mnozí považují za pouhý kulturní konstrukt. Problém ale je, že když pojem národ vytěsníme úplně, vrací se nám v přízračné podobě xenofobního nacionalismu. Postmoderní levice je v tom často naivní. Má za to, že stačí, když „národ“ dekonstruujeme a označíme každého, kdo o národu v jakémkoli smyslu mluví, za nacionalistu. Výsledkem této dekonstrukce národa je pravý opak: je jím dnešní vzestup obskurního nacionalismu jako návratu potlačeného. Hlavní argument, proč rozvíjet emancipační pojetí národa, zní takto: je to možnost, jak zastavit dnešní šíření xenofobního nacionalismu, s nímž si postmoderní levice ani bezhodnotový liberalismus neví rady.

Myšlenky rovnosti a svobody jako základ

V tomto směru nám stále může být ku prospěchu Tomáš G. Masaryk, jehož pojetí českých dějin a národa můžeme vyjádřit pomocí současné radikální filosofie. V českých dějinách se nalézá emancipační trajektorie, která spočívá v opětovném vynořování univerzalistických idejí rovnosti, svobody a sdílené existence. Děje se tak ve zcela odlišných historických situacích či světech. Není to žádný ahistorický idealismus nebo metafyzika, která věří ve věčné ideje, jež hýbou dějinami. Teoretické východisko nabízí filosof Alain Badiou. Právě Badiou totiž hovoří o kontinuitě určitých pravd, jež se vynořují v konkrétních historických situacích, jsou těmito situacemi zformované, ale nedají se chápat pouze jako výsledek ekonomických, sociálních a ideologických determinací. Podle Alaina Badioua obsahují „nadpočetný prvek“, který můžeme zjednodušeně pojímat jako myšlenku, která svým významem přesahuje okolnosti svého vzniku. Tyto pravdy v podobě svých stop působí v odlišných historických situacích (diskontinuitách) a obohacují či spoluutvářejí pravdy, jež jsou spjaté s novou situací.

V kolektivním pocitu méněcennosti se dá spatřit submisivní mentální vzorec, který způsobuje, že většina představitelů České republiky i nemalá část obyvatelstva dobrovolně přijímá své (semi)periferní postavení.

Badiou jako příklad uvádí jméno Spartaka. V roce 1791 došlo vlivem Francouzské revoluce k povstání otroků proti francouzské koloniální moci a vůdci tohoto povstání, Toussaintu Louverturovi, se přezdívalo černý Spartakus. A po druhé ožilo jméno Spartaka v Německu během první světové války, kdy Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht vytvořili Svaz spartakovců, z něhož později vznikla Komunistická strana Německa. „Spartakus“ je jméno, které ztělesňuje událost povstání otroků, jež patří do určité konkrétní historické situace v antickém světě, a zároveň svým významem tuto situaci přesahuje. Působí na antikoloniální hnutí na Haiti na konci osmnáctého století a na sociální hnutí v Německu po vypuknutí první světové války. Tak Badiou chápe kontinuitu určitých pravd-událostí. Tyto pravdy-události jsou materiální, neboť náležejí ke konkrétní historické situaci a zároveň se v jiné podobě objevují v odlišných situacích. Není v tom žádná metafyzika ani teologie, jak Badiouovi někteří předhazují. Projevuje se zde Badiouův smysl pro historické události.

V českých dějinách objevíme podobné příklady, jaké uvádí Badiou. Je to především husitství, vznik Československa a pražské jaro, v nichž v určité situaci začala působit univerzální idea rovnosti, svobody a sdílené existence. Tato idea byla formována v odlišných diskursech (náboženském, národně demokratickém, marxisticko-leninském) a v odlišných světech, a přesto je v ní kontinuita spočívající v tom, že v událostech působí stopy předchozích událostí: v pražském jaru jsou odkazy k národně osvobozeneckým tradicím (mimochodem tehdy se slavilo padesátileté výročí vzniku republiky); při vzniku Československa zase odkazy k husitství.

Sebevědomý vztah k vlastním dějinám

Masaryk v České otázce předjímal toto badiouvské pojetí, když psal o rovnosti, svobodě a humanitě, které v odlišných souvislostech a textově nespojitých výrazech tvoří jednotící emancipační ideu českých dějin: husitství, Chelčický, obrození, Palacký, Havlíček. Tato trajektorie se dá vyjádřit i jiným způsobem. Český filosof Otakar A. Funda hovoří v podobném smyslu o intenční kontinuitě českých dějin a někteří současní historici, jako je Petr Čornej, se na tento pojem odvolávají. Česká emancipační trajektorie je otevřená: můžeme ji revidovat a dále rozvíjet. Připojit k ní lze české radikální demokraty (viz kniha Karla Kosíka Česká radikální demokracie), utopické socialisty (Bernarda Bolzana a Augustina Smetanu), Masaryka (viz úvahy Bohumíra Šmerala o spojení Masaryka a Marxe). Můžeme k ní připojit také pražské jaro, jež je zatím posledním ztělesněním emancipační trajektorie, kterou poprvé formuloval Masaryk na základě dobových pojmů a teorií. Dnes ji můžeme vyjádřit prostřednictvím Badiouovy teorie, a proto nemá smysl vyvracet koncepci emancipační trajektorie poukazy na metafyzičnost některých Masarykových pojmů, jako je prozřetelnost.

Tato emancipační trajektorie se objevuje v různých zemích, kulturách, civilizacích, jež jí dávají svébytné zabarvení (není to žádný europocentrismus). A objevuje se i v českých dějinách. Povědomí o této emancipační trajektorii či intenční kontinuitě může zapůsobit jako terapie rozšířeného pocitu méněcennosti ve vztahu k vlastním dějinám, o němž píše Eva Hahnová v knize Češi o Češích. Tento pocit méněcennosti chápu jako jeden z důvodů, proč jsme se tak snadno stali montovnou Evropy s levnou prací. V tomto kolektivním pocitu méněcennosti se dá spatřit submisivní mentální vzorec, který způsobuje, že většina představitelů České republiky i nemalá část obyvatelstva dobrovolně přijímá své (semi)periferní postavení. Začátkem proměny může být právě emancipovanější vztah k vlastním dějinám.

Obecně lze pak mluvit o tom, že význam národních dějin spočívá v lokálních ztělesněních univerzálně emancipační trajektorie. Emancipační pojetí národa spočívá v tom, že jeho definičním znakem je svébytné rozvíjení univerzálně emancipační trajektorie, které zůstává otevřené.

Autor je filosof.

 

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image