Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Téma pro ministra Petříčka: spravedlivější zahraniční politika

Nový ministr zahraničí nastupuje ve složité situaci. Co by měl zlepšit?

Ministrem zahraničí byl jmenován dosavadní náměstek Ministerstva zahraničních věcí Tomáš Petříček. Česká diplomacie tak po ročním vakuu, vyplněném dočasnými záskoky Martina Stropnického a Jana Hamáčka, konečně dostane plnohodnotného šéfa. Petříčka v Černínském paláci však nečeká jednoduchá práce. Úřad je demotivovaný klientelistickou personální politikou, skrze niž své zájmy v minulých letech střídavě uspokojovali sociální demokraté, Andrej Babiš a Miloš Zeman. Role ministerstva pod vedením slabých ministrů, mezi které je třeba počítat i Lubomíra Zaorálka, trvale klesala a mezinárodní agendu si čím dál více přisvojovaly Úřad vlády, Hrad i další ministerstva. V poslední době to bohužel vypadalo, jako by hlavním úkolem zahraniční politiky byla ekonomická diplomacie, a to často v dost pochybné podobě (viz naše politika vůči Číně). Česku chyběl ministr, který by byl schopen dát zahraniční politice vlastní tvář a prosadit odborný i expertní hlas svého rezortu na politické scéně i vůči veřejnosti.

Krize jako příležitost

Tomáš Petříček podle řady pozorovatelů příliš velké naděje nevzbuzuje. Nebyl zvolen do žádné politické funkce a chybí mu stranická základna. Jeho kariéra byla doposud spojena hlavně s původním kandidátem Miroslavem Pochem. Pochybnosti o Petříčkově politické váze a z ní vycházející schopnosti řídit českou zahraniční politiku jsou tedy na místě, zvláště pak vzhledem k současnému stavu ČSSD a její slabé pozici v Babišově vládě. Petříček s sebou vedle všech zmíněných problémů ale přináší také dva důvody k jistému optimismu.

Petříček má dostatečné intelektuální a hodnotové zázemí pro to, aby mohl formulovat jasnou zahraničněpolitickou vizi. To se o mnoha lidech na české politické scéně říct nedá.

Zaprvé, jeho dosavadní kariéra i veřejná vystoupení ukazují, že se odborně orientuje v mezinárodních otázkách a programově souzní s moderní levicí západoevropského střihu. Petříček má dostatečné intelektuální a hodnotové zázemí pro to, aby mohl formulovat jasnou zahraničněpolitickou vizi. To se o mnoha lidech na české politické scéně říct nedá.

Zadruhé, špatná výchozí situace je zároveň příležitostí. Nový ministr totiž nemá co ztratit. ČSSD je v kómatu a o její budoucnosti se rozhodně nehraje v Černínském paláci. Širší zahraničněpolitickou diskuzi pak charakterizuje hlavně kombinace nezájmu a zmatení ohledně dlouhodobé role Česka ve světě, kterou nejlépe vystihuje ritualizované opakování bezobsažných sloganů o nepřijímání migrantů či odmítání „diktátu Bruselu“. Pro nové vize a akcenty, které by dokázaly osvěžit českou zahraniční politiku, tedy určitě existuje prostor.

Podněty pro novou zahraniční politiku

V Česku dlouhodobě chybí uvažování, které by zasazovalo zájmy české společnosti do širšího globálního rámce. Většina politiků se tváří, jako by bylo možné zadržet důsledky globalizace na českých hranicích – ať už jde o migraci, finanční toky nebo probíhající ničení planety. Česko je pasivním hráčem, který jen opatrně a neochotně reaguje na vnější podněty a nepokouší se světové dění aktivně spoluutvářet – jak to dělají třeba podobně velké skandinávské země. Právě důraz na propojenost lokální a globální dimenze problémů současného světa a převzetí zodpovědnosti za jejich efektivnější a spravedlivější řešení by mohlo být novým akcentem české zahraniční politiky. A nabízejí se hned tři témata, která jsou v Česku na okraji pozornosti, přestože jde o problémy s dalekosáhlými důsledky. Tato témata by samozřejmě neměla nahrazovat stávající evropskou či bezpečnostní politiku, ale mohla by ji účinně rozvíjet a obohatit.

Prvním je zásadní navýšení rozpočtu pro rozvojovou spolupráci. Česko zdůrazňuje potřebu řešit příčiny migrace do Evropy v místech jejího vzniku, tedy převážně v chudých či rozvrácených státech Afriky a Blízkého východu. Naše výdaje na rozvojovou pomoc jsou přitom ale hluboko pod mezinárodními závazky a v posledních letech stoupají jen nepatrně. Razantní posílení rozvojové spolupráce, chápané jako nástroj prosazování politických zájmů, například stabilizace a rozvoje krizových regionů (a ne jen jako charita či příprava podmínek pro budoucí byznys) by mělo být jasnou prioritou.

Druhým okruhem jsou zbrojní exporty. Navzdory oficiálnímu důrazu na lidská práva a rétorice o potřebě stabilizovat konfliktní oblasti, Česko dodává zbraně do Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Egypta či Nigérie. Přímo tedy podporujeme armády a represivní složky států s hrozivou úrovní dodržování lidských práv a přispíváme k regionální nestabilitě, což má pochopitelně negativní vliv na uprchlictví, politickou radikalizaci a terorismus. Česko se zde také dostává do konfliktu s linií EU. Ministerstvo zahraničí přitom disponuje závazným stanoviskem při schvalování zbrojních exportů. Nový ministr by proto měl nadřadit širší politický zájem Česka i EU nad ekonomický profit několika málo exportérů. Vedle přísnějšího přístupu ke schvalování jednotlivých obchodů by se ministerstvo zahraničí mělo zasadit také o účinnější a transparentnější politickou kontrolu celého procesu, například posílením role parlamentu na úroveň obvyklou třeba v sousedním Německu.

Třetím bodem je posilování rovných příležitostí žen. K tomu se ostatně ministerstvo samo hlásí. V zemi, kde se terčem konspiračních teorií o údajném spiknutí „genderistů, neomarxistů a homosexuálů stala i Istanbulská úmluva proti násilí na ženách a domácímu násilí, jistě nejde o jednoduché téma. Ministerstvo ale může začít u sebe a vyslat pozitivní signál budováním kultury rovných příležitostí v české diplomacii. Není snad v roce 2018 skandální, že ženu ve svém vedení má jen jedna ze sedmi českých ambasád a mezi náměstky ministra nenajdeme ani jednu ženu? Nový ministr by měl tyto do nebe volající nerovnosti zohlednit ve své personální politice, a to třeba při chystaném přeobsazování několika desítek velvyslanectví.

Ve všech třech případech jde o témata, která jsou vlastní moderní evropské levici. Zároveň se nejedná o žádné podružnosti či nedůležitosti, ale o otázky, které mají bezprostřední vztah k českým zájmům. Máme-li problém s migranty na evropských hranicích, pak musíme být aktivní při řešení problémů Afriky a Blízkého východu – a ne ještě rozdmýchávat oheň zbrojními exporty. Chceme-li úspěšně reagovat na současné zahraničněpolitické výzvy, pak z jejich řešení nemůžeme vylučovat zástupkyně poloviny populace. Aktivní postoj v těchto otázkách je potřebným prvním krokem směrem ke globálnější a spravedlivější zahraniční politice.

Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů a Fakulty sociálních věd UK.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image