Putin je jedním z nejdůležitějších lídrů planety, ať se nám to líbí nebo ne. Je schopen lusknutím prstu rozložit západní společnosti, ovládnout americké volby a nikdo na světě nedokáže zabránit ruské teritoriální expanzi. Autokrat Vladimir Putin, který má zkušenosti z KGB, obnovuje Sovětský svaz nebo se snaží vytvořit třetí Řím. Alespoň tak často vypadá dnešní Rusko v komentářích západních analytiků či internetových zvědavců.
S Putinem je to ale podobné jako s psychologickým Rorschachovým testem. To, jak Putina interpretujeme, vypovídá spíš o nás samotných než o ruském prezidentovi. Proč se v analýze ruského chování dopouštíme tolika omylů? Podle Marka Galeottiho, autora knihy Musíme si promluvit o Putinovi, nás do této situace dostalo odcizení vůči Rusku. Kvůli tomuto nepochopení se k Rusku často chováme tak, že to ještě více rozdmýchává vzájemný konflikt. Dobrým začátkem by bylo střízlivě se podívat aspoň na samotného ruského vládce. Kniha Musíme si promluvit o Putinovi není určena primárně odborníkům na Rusko nebo zahraniční politiku, ale široké veřejnosti, čemuž odpovídá i rozsah, styl a také absence zdrojů. Díky nekonvenčnímu přístupu vzbudila kniha od únorového vydání anglického originálu vlnu ohlasů. Pochvalné recenze se objevily v Guardianu, ale i v odbornějších Foreign Affairs nebo Chatham House. V srpnu jsme se dočkali i českého vydání knihy, kterou The Times zařadily na seznam nejlepších knih roku 2019.
Vyvracet mýty o Rusku, nebo vytvářet nové?
Galeotti v knize s podtitulem „Jak se západ mýlí v nebezpečném vládci Ruska“ rozebírá jedenáct nejpopulárnějších mýtů o Vladimiru Putinovi a pokouší se uvést věci na pravou míru. Putina přitom používá jako prostředek, jak nastínit komplexnější obraz fungování ruské politiky. Už v úvodu Galeotti přiznává, že se nevyhne určitým argumentačním faulům a přílišné generalizaci. I když jsou tyto fauly vykupovány chytlavými příměry, velké části z nich se dalo vyhnout, a navíc zbytečně podkopávají jinak solidní výklad ruské politiky.
Galeotti dokáže trefně poukazovat na nepodložená zbožná přání západních analytiků a hledat střední cestu mezi protiruskými štváči a nekritickými milovníky Ruska. Realita dnešního Ruska je skutečně komplikovanější.
I když se Galeotti snaží vyvracet mýty, často vytlouká klín klínem. Příkladem může být hned první kapitola nazvaná „Putin je judista, nikoliv šachový velmistr“, kde rozebírá mýtus o ruských vůdcích jakožto vynikajících šachistech, respektive o tom, že Rusko má nějakou geniální zahraničněpolitickou strategii. Žádnou velkolepou strategii ale současné Rusko zkrátka nemá. Různí aktéři ruské zahraniční politiky jsou schopni chápat se příležitostí, které se zrovna naskytnou. Velký prostor tak má improvizace a kreativita jednotlivců a institucí. Pokud iniciativa uspěje, čeká na její původce odměna, pokud selže, Putin se k nim může jednoduše obrátit zády. Samo o sobě jde o dobře doložené analytické závěry, které uvádějí řadu věcí na pravou míru. Roubování těchto aspektů na Putinovy mladistvé zkušenosti z juda či petrohradských pouličních rvaček ale autorovým závěrům nijak nepomáhá. Vyvracení mýtů o Rusku by bylo daleko účinnější bez vytváření nových.
Pozor na kremlology
Využívání jednoduchých přirovnání a snaha rozklíčovat směřování ruské zahraniční politiky pomocí rozkrývání osobních vztahů v rámci režimu připomíná práci takzvaných kremlologů. Ti byli populární zejména v období studené války, ale množství knih v tomto duchu vychází i dnes – například v Česku populární knihy Edwarda Lucase, Timothyho Snydera nebo Anne Applebaum. Kremlologický rukopis nicméně prostupuje i Galeottiho knihou. Příkladem je kapitola o Putinově minulosti v KGB a jeho vztazích s tajnými službami. Autor navíc zapojuje poznatky ze svého výzkumu ruského podsvětí, který v Česku vyšel pod názvem Vor v zákoně: Ruská mafie (Universum, 2018). Pozitivem tohoto stylu je často strhující čtivost. Historky z ruského života čtenáře snadno pohltí a Galeotti jich za svoji kariéru nasbíral dostatek na to, aby dokázal vtipně ilustrovat širší závěry. O ruském vnímání západu nechává mluvit podivné ruské úředníky či propagandisty, kterým nechybí doprovodný příběh opředený korupcí a extravagantními zálibami. Putinovu domácí popularitu zase ilustruje pomocí obalů na iPhone z damašské oceli nebo bílého zlata. Nástrahou tohoto přístupu je ale vnímání reality na základě emočně nabitých dojmů, projekce vlastních přání a občasné vynášení ukvapených závěrů.
Na rozdíl od zmiňovaných kremlologů se ale Galeottimu daří přeci jen držet při zemi. Dokáže trefně poukazovat na nepodložená zbožná přání západních analytiků a hledat střední cestu mezi protiruskými štváči a nekritickými milovníky Ruska. Realita dnešního Ruska je skutečně komplikovanější. Zesměšňování Putina a utahování si z jeho výšky, kterému se Galeotti také nevyhnul, je ale skutečně laciné.
Rusko je i není slabé
Proč Galeotti vykresluje Rusko jako slabého hráče, kterému přisuzujeme větší moc, než opravdu má? Stojí za tím jeho posuzování moci v úzkém materiálním (neo)realistickém pojetí. Jeho evergreenem je, že Rusko se chová jako velmoc, ale přitom má ekonomiku velikosti Španělska či Itálie, zároveň ztratilo přitažlivost „měkké moci“, kterou kdysi disponoval Sovětský svaz. Tvrdí, že pokud Rusku nebudeme přisuzovat takový vliv, jaký mu přisuzujeme, nic nezmůže.
Většina mýtů, které Galeotti vyvrací, má živnou půdu i v české debatě – ať už jde o Putinovu domácí popularitu, jeho nástupce nebo o ideje určujících ruské zahraničněpolitické kroky. Zároveň je ale znát, že cílí na publikum ze západní Evropy a Spojených států. V českém prostředí rezonují další důležité mýty, které autor opomíjí – namátkou třeba teze o slovanské vzájemnosti či kolektivní paměť invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Zároveň dění v současném Rusku připomíná politický vývoj v dalších postkomunistických zemích. Pro českého čtenáře tedy nic nepředstavitelného.
Paradox Putinovy popularity
Autorovi se daří dobře balancovat vysvětlení toho, proč se z dnešního Ruska nestal extrémně uzavřený režim typu Severní Koreje. Každý běžný Rus se někdy setkal s korupcí a uvědomuje si, že ruská elita žije na úkor většiny. I proto si Putin nemůže dovolit zbavit se populárního opozičníka Alexeje Navalného, který na korupci upozorňuje. Současně se ale život v Rusku za poslední dvě dekády zlepšil po všech stránkách. Putinovi se většinou podařilo splnit, co Rusům slíbil – ať už to bylo zajištění stability a bezpečnosti po divokých devadesátých letech, následný ekonomický růst či současný boj za obnovu ruského velmocenského postavení. Patriotismus ruských občanů se projevuje v Putinově popularitě, zároveň ale velká část obyvatelstva volá po změně.
Při pohledu na každý autoritářský režim je hlavní výzvou oddělit propagandistický narativ určený pro domácí publikum od reálné politiky prosazované vládou. U dnešního Ruska to platí obzvlášť. Zároveň Galeotti ilustruje, jak žalostně málo o dnešním Rusku vlastně víme. Popisuje například zkušenost s nejmenovaným českým novinářem, kterému v roce 2017 musel vysvětlovat, že vojenské cvičení Západ není přípravou na invazi, a své zděšení poté, co onen novinář začal vyjmenovávat ústupky, které by byl ochoten Putinovi nabídnout. Na vcelku malé ploše jsou tu často vysvětlovány úplné základy ruské politiky, které nicméně zůstávají mnohým v Česku i na Západě nejasné. Kniha Musíme si promluvit o Putinovi je dobrou reakcí na (podle autorových slov) „devalvaci veřejného diskurzu o Putinovi a Rusku“ a kupící se klišé. I když občas analytické závěry trpí snahou o líbivé příměry, Galeottimu se podařilo najít rozumnější rovnováhu mezi komplexitou a atraktivitou než dalším populárním autorům píšícím o Rusku.
Autor je reportér Voxpotu.