Foto Wikipedia Commons, kancelář polského premiéra
Visegrádská čtyřka na sebe znovu upozornila bojkotem mimořádného evropského summitu k azylové politice, který Angela Merkelová svolala minulou neděli do Bruselu. Andrej Babiš toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že ČR i ostatní země V4 by se závěry schůzky nesouhlasily. V4 tak dala hlasitě najevo, co nechce. Víme ale, co vlastně chce? A ví to aspoň česká zahraniční politika? Tyto otázky se dotýkají aktuálních problémů, zejména hledání evropského řešení azylu a migrace. Mají ale i svoji dlouhodobou dimenzi, která se vztahuje k chápání mezinárodního řádu, Evropy a role národních států. Česká odpověď je bohužel v obou případech směsicí zmatení a nezájmu.
Visegrádská obstrukce evropských řešení
V posledních týdnech začaly krystalizovat plány reforem EU, v jejichž středu stojí právě azylová a migrační politika. Česko zde stojí před jednoduchým, ale zásadním rozhodnutím. První možností je pragmaticky vyjednávat a hledat přijatelné kompromisy. Druhou pak hlasité a tvrdošíjné opakování frází o neustupování Bruselu a Berlínu, bez vlastní vize i ohledu na soudržnost a fungování EU.
Česko se tedy dlouhodobě staví do pozice pasivního příjemce výhod (ale i nevýhod) globalizovaného světa a evropské integrace.
ČR se společně s dalšími zeměmi visegrádské čtyřky zřejmě rozhodla pro druhou cestu – pokud tedy nejde o rafinovanou diplomatickou taktiku a nečeká nás velké překvapení. Zatímco Merkelová či Emmanuel Macron položili na stůl řadu konkrétních návrhů, Andrej Babiš především kritizuje: Evropskou komisi, Angelu Merkelovou, azylové kvóty, agenturu Frontex, jihoevropské země. EU podle něj „stále neví, zda je jejím cílem zabránit nelegální migraci, nebo posílat do Evropy každého, kdo skočí několik metrů od afrického pobřeží do člunu“. Visegrádská čtyřka blokuje, pozitivní agendu ale nemá.
Toto odmítání paradoxně přichází právě v době, kdy právě Angela Merkelová dává najevo ochotu respektovat odpor středoevropských zemí k přerozdělování žadatelů o azyl, a dokonce přistoupila na visegrádskou mantru o „flexibilní solidaritě“. Každá země by se tedy do společné azylové a migrační politiky mohla zapojit na základě svých představ, tedy třeba skrze ochranu vnější hranice či rozvojovou spolupráci.
Tento princip i některá jeho konkrétní opatření – zejména pokud směřují k budování „pevnosti Evropa“ – lze samozřejmě kritizovat z normativních pozic, které pro čtenáře Alarmu není třeba opakovat. V současné situaci by však šlo pravděpodobně o menší zlo než například řetězové uzavírání národních hranic. Evropská politika se v tuto chvíli bohužel pohybuje pouze mezi těmito alternativami.
Babišův zmatek
Proč se česká vláda nakonec staví do jedné řady s visegrádskými partnery? Česko nemá třeba s takovým s Orbánovým Maďarskem příliš společných zájmů. Orbán používá kritiku Bruselu jako jeden z aspektů pečlivě budované národně-konzervativní ideologie. České vládě lze vyčítat spoustu věcí, ale přílišná ideologičnost mezi nimi rozhodně není. Donedávna si navíc Česko na své konstruktivní pozici zakládalo. Andrej Babiš se dokonce několikrát prohlásil za proevropského politika. Z posledních kroků lze vyčíst, že za pozvolnou orbánizací českého přístupu stojí dva tradiční problémy zahraniční politiky ČR: zmatení v důsledku absence vlastních vizí spolu s nezájmem o širší kontext současných problémů.
Zmatení nejvíce vyniklo právě v souvislosti s bruselským summitem. Babiš se na něj nejprve chystal, poté však obrátil a odmítl. Jeho odůvodnění však nedávají velký smysl. Pokud by šlo o summit „promigračních“ zemí, jak naznačuje předem deklarovaný nesouhlas V4, proč se ho tedy účastnily i o antiimigrační strany opřené vlády Itálie a Rakouska? Proč by ČR nemohla své pozice sdělit partnerům přímo na místě? Pokud se pak v Bruselu řešily problémy, které se Česka přímo nedotýkaly, proč tedy premiér svolával Bezpečnostní radu státu, která se věnovala prakticky identickým tématům?
Nezájem o evropský i globální kontext azylové a migrační politiky je patrný ve sloganech, které zatím z Česka zazněly. Jejich společným jmenovatelem je, že by problémy měl řešit někdo jiný a někde jinde. Chránit hranice EU by měly přetížené jihoevropské země. Centra pro žadatele o azyl by měla vzniknout mimo EU, kde je ovšem zatím žádný ze států nechce přijmout. Pokud by už ČR měla nějak přispívat, tak maximálně „logisticky a finančně“.
Globalizace versus národní stát
Tápání české zahraniční politiky, maskované za visegrádskou jednotou, ale není problém jedné konkrétní politiky. Odráží se v ní také hlubší rozpor mezi různými tendencemi a interpretacemi současného světa. Jde o střet mezi optikou planety jako propojeného celku a vizí postavenou na národních státech. Od ní se také odvíjí rozpor mezi tím, jak se mají ke globálním jevům postavit národně volení politici.
Na jedné straně stojí ti, kteří současný svět chápou jako neustále se proměňující, úzce propojený systém, jehož hlavní charakteristikou jsou dynamické toky a cirkulace: kapitálu, dat, ropy a plynu, ekologického znečištění, bezpečnostních hrozeb (terorismus, kyberútoky, organizovaný zločin) i lidí, ať už jde o turisty, pracovní sílu či uprchlíky. Takový svět přináší řadu přínosů, ale i problémů, rizik a nerovností. Efektivní regulace ale nelze docílit na úrovni národních států, protože všechny výše zmíněné fenomény je přesahují. Řešení lze najít jen na základě mezinárodních dohod či norem nebo evropské integrace. Je paradoxní, že na evropské politické scéně je nejvýznamnější zastánkyní takového přístupu oficiálně konzervativní (!) Angela Merkelová.
Na druhé straně stojí představa, že jediným legitimním a účinným rámcem pro politická rozhodnutí je národní stát. Rolí politiky pak není řešit globální problémy a usměrňovat výše zmíněné toky, ale ochránit před nimi občany konkrétního státu skrze důsledné uplatňování moci právě a pouze z národního hlediska. Odtud pochází heslo „America first“, Orbánovo mystické zbožštění (údajně) permanentně ohroženého maďarského národa nebo bavorské volání po uzavírání hranic.
ČR mezi dvěma světy
Česko jako by si neumělo vybrat mezi těmito dvěma světy. Všechny vlády byly zastánci volného pohybu osob v rámci EU, schengenského prostoru či dokončování jednotného trhu. Výhody úzkého zapojení do globální ekonomiky či potřebu odstraňovat obchodní bariéry v ČR zpochybňuje na politické scéně jen málokdo. Podobně pozitivně je vnímána i bezpečnostní situace díky zapojení naší země do euroatlantických struktur.
Česká republika ale zároveň odmítá udělat téměř cokoli pro udržení či posílení řádu, z něhož, jak se sama přesvědčena, profituje. Problémy, které zdánlivě přímo nedosahují do české kotliny, jako by se nás vůbec netýkaly. Přístup ke změně klimatu se v Česku pohybuje někde mezi klausovským klimaskepticismem a ostentativním nezájmem – v programovém prohlášení nové vlády o této problematice nenajdeme ani slovo. Ve výdajích na rozvojovou spolupráci je ČR na samém chvostu v rámci EU i OECD a hluboko pod svými platnými mezinárodními závazky. Zanedbatelný nárůst od roku 2015 pak ukazuje, že výroky o řešení problémů s migrací v místech jejího původu jsou jen prázdné řeči.
Česko se tedy dlouhodobě staví do pozice pasivního příjemce výhod (ale i nevýhod) globalizovaného světa a evropské integrace. Když se ale má ČR zapojit do konstruktivních řešení, reflexivně se stahuje do iluzorní bezpečnosti národního státu. Vedle Viktora Orbána a pod hlavičkou V4 tak může úspěšně blokovat evropskou politiku. Jenže tímto způsobem těžko něco prosadí.
Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů a Fakulty sociálních věd UK.