Před několika lety jsem byl svědkem toho, jak se „dělají zprávy“. Dvě reportérky klábosily v sychravé podzimní čině, zatímco klubko novinářů očekávalo příjezd jakéhosi papaláše. „Heleď, já ti nevím, co narvu do příštího týdne. Nemám témata,“ postěžovala se jedna a nervózně kymácela mikrofonem. „Já už jedu smog,“ odvětila hrdě druhá. „Fakt? A není to brzo?“ „Vůbec ne, končí říjen, jedu smog.“ „Super, díky!“ Existují totiž jistoty, na které můžeme spoléhat. Alespoň tedy v mediálním světě: překvapení všech, že během zimy je klendra, na smogové kalamity, podivně zpívanou hymnu při silvestrovském vysílání a samozřejmě: na zprávy o umrzlých bezdomovcích a konci planety. Takové jistoty skoro hřejí u srdce.
Aby „středové“ banality působily světodějně, musí se samozřejmě odvolávat na „lepší budoucnost“. Děláme to přece „pro naše děti“, aby se za nás nestyděly, aby žily v bezpečné zemi, aby měly kde parknout svoje bávo.
Především poslední dvě už patří k informačnímu folkloru. Dobře se to čte, má to příběh, drama, a čtenáři to nezasviní hlavu, protože se ho to „přímo“ netýká. Přitom už v polovině letošního listopadu se množí lakonické zprávy o lidech, kteří zemřeli na podchlazení. Pět, sedm, později jich budou desítky. A alarmující varování o blížící se klimatické katastrofě nás provázejí dlouhé měsíce, dokonce celá léta: planeta usychá, Hollywood je v plamenech a spolu s ním i jakási část Asie, o které nikdo v Evropě neslyšel, vymírají zvířata i rostliny, do roku 2050 nastane dramatické oteplení, v oceánech bude zřejmě více plastů než ryb… V roce 2050! To bude řada z nás ještě naživu – a co si pak tady společně s Milošem Zemanem a neustále úřadujícím premiérem Babišem počneme?
Nepřizpůsobivá planeta a otravní chudáci
Nezdá se ale, že by to většinovou společnost příliš zajímalo. Přitom oba „žánry“ obsahují to, co by člověka žijícího na planetě Zemi mohlo oslovit: skandální smrt jiných lidí a konec planety. Tak proč ta ignorance? Mám podezření, že planeta i bezdomovci sdílí podobné obvinění. Mohou si za to sami! Klimatické změny jsou zkrátka důsledkem toho, že se zbláznilo počasí. A nedostatek přírodních zdrojů je velmi nepříjemné selhání planety, které zneužívají všemožní extremisté k omezování byznysu. Bezdomovci jsou obdobní potížisté: selhali a neumí se nabídnout jako zdroj pracovní síly, aby si tak zasloužili peníze, bydlení, život a další firemní benefity. Planeta i bezdomovci jsou nepřizpůsobiví, pro které nemá „slušná a pracující“ většina ani čas, ani pochopení.
Alespoň tak si ideálního, umírněného a pracujícího voliče představuje většina partají. Záchrana klimatu je pro ně ekoterorismus, zabezpečení lidské bytosti před umrznutím zase komunismus. Co zbývá? Témata politických stran by se dala shrnout do nabídky „co dělat, pokud žijete mezi bezdomovectvím a apokalypsou, aneb kde zaparkovat“. Tato „politika středu“ neustále lavíruje mezi tím, co si představuje jako „extrémy“. Nejedná se přitom pouze o výroky typu „Někdo chce planetu a lidstvo zdecimovat, jiní chtějí péči o přírodu a druhé lidi – a já, vážení, já jsem někde uprostřed“. Týká se to rovněž zohledňování pouze těch témat, která ovlivní a uspokojí „střed“, tedy takzvaně normální lidi. Nikoho přece nezajímá to, co zajímá pošahané aktivisty. Výsledkem je zprůměrování politiky. Zbývají marginálie, o nichž se ovšem halasně vedou dějinné debaty: handrkování o kouření v restauracích, místa na parkování a další místa na parkování. Jako by „extrémní“ a „středové“ nebyly jen názory, ale celá témata.
Tím pádem se úplně na okraj zájmu dostávají problémy, které jsou „extrémně důležité“, a právě proto se jim „středoví“ rozumáři vyhýbají. Myslím proto, že není náhoda, když se přehlíží klimatická katastrofa („extrémně“ systémové téma) i umrzání bezdomovců („extrémně individuální“ téma). Oba problémy jsou vlastně na mávnutí ruky a tlačí je jenom radikálové, protože ani jedno přece neovlivní „normální“ občany během zítřejší zajížďky na nákup. Zásadní problémy současné éry tedy odsouvá navoněný a opatrnický „extremismus středu“.
Soužití místo těžby
Aby „středové“ banality působily světodějně, musí se samozřejmě odvolávat na „lepší budoucnost“. Děláme to přece „pro naše děti“, aby se za nás nestyděly, aby žily v bezpečné zemi, aby měly kde parknout svoje bávo. Co tedy dělají děti? Stovky z nich živoří na českých ulicích, pětině bezdomovců není ani třicet let, další desetitisíce jsou ohroženy ztrátou bydlení. Některé z těch šťastnějších, zaopatřených děcek vybírají odpadky z lesů a čistí řeky a kupříkladu desítky amerických školáků vypomáhají se stavbou domků pro bezdomovce. V Kolumbii se děti a mladí lidé od sedmi do šestadvaceti let spojili a zažalovali stát – dožadovali se svého práva na zdravé životní prostředí (soud uznal jejich nárok a dal politikům ultimátum na radikální ochranu místního pralesa a jeho obyvatel). A před švédským parlamentem protestuje patnáctiletá Greta Thunberg, aby svět konečně jednal a zastavil globální klimatické neštěstí.
Tam je politika, tam jsou skutečné „zprávy“: mezi všemi lidmi, zvířaty a rostlinami na okraji. V pochopení, že bez ochoty zachránit jeden konkrétní život nenajdeme vůli pečovat o „abstraktní“ klima. Že ani lidé, ani planeta nepatří mezi pouhé zdroje, které musí nejprve přispět ekonomice, aby si vůbec zasloužili přežít. Nejsou tu k „vytěžení“, ale k soužití.
Ochrana životního prostoru a jedinců na periferii tedy není extremismus ani „hobby“. Jedná se o ústřední témata naší civilizace. Ostatně: bez planety budeme bezdomovci úplně všichni.
Autor je redaktor literárního obtýdeníku Tvar.