Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Intelektuálové v době klimatických změn

Vědci by měli nejenom burcovat společnost, aby se zabývala riziky spojenými se změnou klimatu, ale také jít příkladem ve svém každodenním životě. Jinak hrozí, že je nebude nikdo poslouchat. 

Ve středu 31. října se na půdě Akademie věd ČR odehrála akce nesoucí název 2000 slov dnes. Cílem organizátorů z uměleckého kolektivu Ateliér bez vedoucího bylo vytvořit novodobý manifest připomínající text spisovatele Ludvíka Vaculíka z roku 1968, který vznikl na podnět pracovníků Československé akademie věd, mezi nimiž byli třeba Otto Wichterle nebo Jan Brod. Finální text novodobého manifestu je jakousi koláží jednotlivých příspěvků od různých akademiček, akademiků, vědkyň a vědců, ale také umělců a umělkyň.

Musíme vést dialog, z něhož bude zřejmé, proč jsme se rozhodli v určitých směrech „omezit“ své životy pro dobro všech, včetně našich potomků, ať už se jedná o menší spotřebu masa nebo vynechání víkendové návštěvy Paříže.

I když manifest obsahuje několik závažných témat, jako je kritika kapitalistického systému, nedůvěra ve vědu a její představitele nebo dluhové problémy velké části obyvatel, za nejvýznamnější téma tvůrci jednoznačně označili problémy spjaté s klimatickými změnami. To se odráží i v konečném názvu manifestu, který zní 2000 slov v čase klimatických změn. Nejedná se zdaleka o první ani poslední případ, kdy se skupina intelektuálů zamýšlí nad tím, proč je velkou částí společnosti ignorována, když se snaží upozornit na rizika spjatá s klimatickými změnami, a proč není její křik dostatečně slyšet.

Neměli bychom kázat vodu a pít víno

Je jasné, že uchopit celé téma je náročné a komplexní. Přesto mi osobní zkušenost z mnoha obdobných akcí napovídá, že možná existuje jedna důležitá rovina, kterou přehlížíme. Samotná událost byla rozdělena na dvě části. V té první byly prezentovány jednotlivé texty, z nichž vznikl konečný příspěvek, který byl prezentován v druhé části společně s diskusí. Mezi oběma částmi se konala pauza na občerstvení. Pro mě osobně bylo překvapující, když jsem po více než hodině poslouchání o tom, jak je důležité řešit problémy klimatu, zjistil, že k občerstvení jsou připraveny typické české chlebíčky, k nimž si můžu vzít půllitrovou vodu v plastu. Čtenáře možná v tuto chvíli napadne otázka, zda je opravdu nutné řešit vodu v plastových lahvích, když problémy klimatu jsou mnohem obsáhlejší a pravděpodobně samotná akce má schopnost ovlivnit více než relativně marginální ekologické chování organizátorů. Jenže rád bych ukázal, že i tyto volby mají celkem výrazný dopad.

William Kingdon Clifford, poměrně neznámý anglický filosof z 19. století, se domníval, že máme věřit pouze tomu, k čemu máme dostatečné důkazy, jelikož to, čemu věříme, ovlivňuje naše chování. Věřit něčemu, k čemu důkazy nemáme, je pro Clifforda nemorální, zvláště v případech, kdy naše konání založené na nepodložené víře ovlivňuje životy druhých lidí. V kontextu klimatických změn a role člověka v nich máme více než dostatek důkazů, což znamená, že v ně podle Clifforda můžeme věřit. Tato „víra“ nás má posléze ovlivnit z hlediska našeho chování. Otázka ale je, do jaké míry se to skutečně děje. Pokud se zúčastníte události, kde lidé říkají, že na řešení je už dnes pozdě a že musíme opravdu radikálně změnit své životy pro dobro všech, a posléze vidíte jako občerstvení vodu v půllitrových plastových flaškách; nebo když zjistíte, že autor dokumentu o problémech klimatu často využíval soukromé letadlo, aby ho natočil, jak po vás může někdo chtít, abyste se měnil vy, když ti největší advokáti se také významně proviňují. Zkrátka káží vodu a pijí víno. Jednou jsem četl poměrně výstižný komentář člověka, který se tázal, proč by on měl měnit svůj život, když samotní vědci, kteří mluví o v podstatě apokalyptické situaci často nadále sedí ve svých kancelářích a užívají si pohodlí svých životů, místo aby se chovali adekvátně ve vztahu k tomu, na co tak zarputile upozorňují.

Rozhodnout se pro život

Samozřejmě že každý z nás se občas dopustí neekologického chování. Někdo si občas dá delší sprchu, někdo doma přes zimu více topí a někdo musí častěji jezdit autem. Jakmile se však jako vědci a akademici chceme zasadit o to, aby nás lidé poslouchali a snažili se žít úspornějším stylem života, musíme jít příkladem. Musíme vést dialog, z něhož bude zřejmé, proč jsme se rozhodli v určitých směrech „omezit“ své životy pro dobro všech, včetně našich potomků, ať už se jedná o menší spotřebu masa nebo vynechání víkendové návštěvy Paříže. Také bychom neměli létat přes půlku světa, abychom si vyzvedli cenu za to, jak bojujeme za klima, nebo jíst hovězí maso na konferenci o životním prostředí. Přece kdo jiný než veřejné univerzity a vědecké instituce plné vzdělaných a uvědomělých lidí by měl jít příkladem zbytku společnosti v tom, jak se ve své každodennosti vypořádat s problémy spojenými s klimatickými změnami. A v ideálním případě dokonce ukázat, že se jedná o výhodnější, efektivnější, či dokonce zdravější formy žití.

Po konci druhé světové války se francouzský filosof Jean-Paul Sartre zamýšlel nad tím, jak má vypadat svět, ve kterém existují atomové bomby a hrozba zničení lidstva je všudypřítomná. Sartre jako představitel existencialismu, a tedy i silné víry ve svobodu člověka, soudil, že je zapotřebí, aby se lidé „rozhodli pro život“. Dnes se nacházíme v situaci, kdy ke stále přítomnému riziku atomových bomb přibývá problém klimatických změn. Ačkoli se jedná o velmi rozdílný problém – existovali snad lidé, kteří vehementně tvrdili, že atomová bomba neexistuje, aby si udrželi své zájmy či životní pohodlí? –, opět se nacházíme v situaci, kdy je třeba se rozhodnout pro život. My, kteří máme dostatečné důkazy, a tudíž věříme, že lidská aktivita posledních dekád výrazně ovlivňuje stav životního prostředí, musíme začít jít příkladem a být těmi, kdo jsou pro své jednání hodni následování. Pouze tehdy si zasloužíme, aby nás někdo vůbec poslouchal.

Autor je doktorand na FFUK.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále
Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image