Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Všechny ty noci a bankroty

Nová deska Lucie nám připomíná, jak se jedna generace zasekla v politické pubertě.

Foto Facebook Lucie

„Chtěli jsme lítat, chtěli jsme zářit a nevěděli, co to vlastně znamená,“ zpívá David Koller na aktuální, návratové desce Lucie. Nejpopulárnější česká skupina posledních tří dekád vyrostla do nevídaných rozměrů během divokých devadesátých let, kdy se smělo jednoduše vše – a kocovinu z mejdanu cítíme dodnes. Diskografie skupiny byla jako soundtrack dobových nálad a dnes může sloužit jako připomínka společenských kulis doby transformace, v níž leží kořeny mnoha současných politických problémů. Na novince EvoLucie se kvarteto snaží po šestnácti letech vší silou předstírat, že euforie ještě neskončila, a evokuje bezstarostnou éru definovanou kultem úspěchu a peněz.

Příběh Lucie je příběhem doby, kdy se „doháněl Západ“. Zatímco se dělaly dětské krůčky k demokracii, jinde se skočilo hned do puberty. Lucie se stala hlasem „dětí komunismu“, které po letech potlačované sexuality daly volný průchod svým pudům.

„Už se nechcem nikdy vracet/ tam, kde nám bylo mizerně,“ zpívá se v hitu Oheň, který byl hymnou počátku transformace. Když se podepisovaly smlouvy o rozdělení Československa, skupina ve složení David Koller, Robert Kodym, Michal Dvořák a P.B.CH. už hrála pro padesátitisícové publikum. Postupem času zaznamenala milionové prodeje alb a její sláva neopadá ani dnes, kdy čtveřice koncertuje na beznadějně vyprodaných turné. Když před třemi lety rozdávala Akademie populární hudby ceny, Lucie zvítězila v kategorii nejlepší kapela posledního čtvrtstoletí. Tomu se už dá říkat rodinné stříbro domácího popu.

S tím souvisí, že na Lucii se nesahá. „Kapele se navzdory názvu povedlo vrátit čas a obhájit svoji současnou existenci,“ tvrdí Honza Vedral na Aktuálně.cz a jde jen o jednu z dlouhé řady servilních recenzí nové desky. Někdejším teenagerům, které Lucie oslovovala, je dnes mezi čtyřicítkou a padesátkou a nechtějí si kazit vzpomínky. Zasekli se v jakési ideologické pubertě a étos kapely přijímají bez výhrad. Jenže devadesátá léta skončila už dávno a my musíme dodnes žít s jejich omyly a chybami. EvoLucie je tak mimo jiné příležitostí připomenout si jeden ze symptomů doby, kdy jsme „letěli, hořeli, svítili a pařili“.

Tak jdem jdem jdem jdem, go

Nejslavnější éra kapely bude už navždy spojená s přelomem osmé a deváté dekády, kdy se kvarteto vynořilo z pražské předrevoluční scény, která obdivovala Pražský výběr, punkovou energii a nasákla zvuk nové vlny. Těsně po revoluci nesly hity Lucie euforii nově nabyté svobody. Měly v sobě pořád trochu drzosti, ta ale postupem času začala ustupovat vyklidněnému novoromantismu a rádiovému pop-rocku z druhé poloviny dekády. Žádná jiná popová kapela nezosobňuje ducha devadesátek tak dobře jako Lucie. Zpívali o drogách a sexu v časech, kdy to bylo ještě vzrušující. Částečné zmoudření, ale i kreativní kocovina je zastihly až na deskách Slunečnice a Dobrá kočzka, která nemlsá, jíž se diskografie rozhádané kapely v roce 2002 na dlouho uzavřela.

„Vychutnej si do dna/ všechno, na co máš…“ V polovině dekády byl už mejdan v plném proudu a sloganem z hitu Krev a r’n’r se řídili i ti, kteří dostali díky kuponové privatizaci do rukou státní podniky a začali je tunelovat. V trhlinách zákonů se rodila nová ekonomická elita, která bude o dekády později ovládat média a manipulovat veřejným míněním. „Vládnou divný typy./ Je to skandál, sedět, brát dvoje prachy./ Je to skandál, jé jé jau!“ Zatímco na začátku devadesátých let Lucie dění opatrně komentovala, na druhé desce se nechala strhnout dobou a v hlavě už znělo jen „perník, voda, koks“. Tady někde se zadělávalo na budoucí problémy, byť v kolektivní paměti zůstává spíše euforie a přitakávání kapitalistické kovbojce. „Nalíčíme nástrahy a pasti plný slasti sedmkrát!/ Telefonní čísla, sladký hlasy, plný kasy mám rád!“ zpívalo se na desce Větší než malé množství lásky z roku 1998.

Příběh Lucie je příběhem doby, kdy se „doháněl Západ“. Zahraniční média a politici mluvili o výchově k demokracii, museli jsme skládat zkoušky z demokracie a vyrůst z dětských botiček, jak to shrnuje Boris Buden ve své knize Postkomunismus. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti. „Lidský jedinec jako politické dítě se nabízí jako téměř ideální subjekt nového, demokratického počátku. Je nezatížený minulostí a cele orientovaný na budoucnost, a je tak plný energie a fantazie, je poddajný a učenlivý,“ připomíná chorvatský filosof. Zatímco se dělaly dětské krůčky k demokracii, jinde se skočilo hned do puberty. Lucie se stala hlasem „dětí komunismu“, které po letech potlačované sexuality daly volný průchod svým pudům. Součástí výchovy k sebevědomí bylo i sexuální osvobození a snaha především se nijak nezaplétat do politiky. Ta byla totiž prostorem, v němž „osvobozený intelekt neměl co pohledávat“.

„Utajený pudy/ vytáhnou tě z nudy,/ vycpanej lev/ pije moji krev,“ zpívá Koller ve skladbě Zkamenělý dítě hned na porevolučním debutu. S odstupem času je až neuvěřitelné, jak agresivní a sexistické texty prošly do playlistů rádií. Něco takového by si dnešní domácí popové hvězdy, třeba Tomáš Klus, asi jen těžko dovolily. „Tvař se jak vojetá kráva,/ zbyla tu pro tebe čára,“ zpíval Koller v písni Što ty menja govoriš a o na nahrávce Černý kočky mokrý žáby znělo: „Nečum blbě, ani na mě nekoukej,/ sedni si tu, drž hubu a poslouchej,/ že si myslíš, že jsem z tebe hotovej./ Nejsem sám, děvko!“

Říkat něco takového bylo součástí svobody, šlo o ryze novou zkušenost a po letech cenzury to s sebou neslo nádech podvratnosti. „Přitom nelze říci, že se za pronášením genderově i jinak nekorektních výroků skrýval zlý úmysl. Černý kočky mokrý žáby jsou výsledkem nereflektované závrati z toho, co vše se dá ve výjimečné historické etapě vyzkoušet,“ napsal o Lucii před čtyřmi lety Pavel Turek v ojedinělém kritickém textu Sex byl náš pro Respekt, kde autor popisuje dobovou naivitu i vlastní zážitky z návratového turné, na němž se lidé „společně vracejí do puberty, kterou už jinde není šance zažít“.

Těch pár fíglů už nemaká

Nové album EvoLucie začíná několika ostrými rockovými skladbami, kterými nás nejspíš kvarteto chce přesvědčit, že je ještě pořád při plné síle. Jenže dravost musí nahrazovat studiovými fígly a maskovat absurdně přebuzeným zvukem. Na hlasech obou vokalistů se podepisuje věk. S energičností a podvratností prvních desek se tohle vůbec nedá srovnat.

Nedá se popřít, že dvorní textař kapely Robert Kodym uměl sex a drogy popisovat v drsných jinotajích, na EvoLucie už ale některé verše evokují spíše generátor květomluvy Richarda Krajča. „Teď řeknu: Pojď se mnou spát,/ můžeš jen nelitovat,/ láska je palná zbraň,/ odpálím tě ke hvězdám,“ zní v úvodu desky. Za polovinou pak slyšíme: „Vyliž mi kapsu, miláčku,/ chci, abys mě měla na háčku.“ Dnes taková slova z úst osmapadesátiletého Kollera působí vlastně už jako trapný kolovrátek.

Podivná je píseň 1968, kterou se Lucie vrací k padesátiletému výročí okupace. Jenže někde se ztratilo, co v ní vlastně chtěli říct. Její refrén nedává vlastně ani moc smysl. „Tanky se blíží, už přátelé jdou,/ je půlnoc a show začíná./ Bílý maj kříže, motory už řvou,/ krev barví státní vlajky,/ vržou balalajky,“ zpívá tady Koller do euforického poprockového podkladu, jako by byl spektáklem přijíždějících tanků spíše fascinován, než že by se ho obával.

V písních Sex 3 a Já to nemám spočítaný docházejí v podstatných momentech slova úplně: v první tvoří refrén jazzové skatování, v další Koller pořád dokola opakuje slogan z názvu, jako kdyby mu ani sám nevěřil. I „zhulenecký“ dadaismus písně Fénixovy slzy, jejíž text prý Kodym napsal pod vlivem marihuanového extraktu, postrádá dřívější kouzlo. Proč se vlastně album jmenuje EvoLucie, když se kapela jen snaží zopakovat „pár fíglů“ z předchozích desek?

Recenze jsou ale překvapivě pozitivní. Podle Práva skupina „na EvoLucii odvedla profesionální práci“. Na iDNES.cz se tvrdí, že „nová Lucie není na jeden poslech“ a Report si pochvaluje poctivý přístup k muzice a nepřeslechnutelný potenciál: „Tahle kapela je jako starší, ale stále sexy holka“. Nejdál šel Honza Vedral pro server Aktuálně, když nekriticky přejímá vyvanutý étos i ideologii a oslavuje jakousi „vnitřní svobodu, se kterou se Lucie stále docela bezohledně pohybuje v hudbě jinak určené pro masy, jako by nikdy neskončila devadesátá léta minulého století.“ To je ostatně dobrá diagnóza čtveřice muzikantů, kteří se kvůli fanouškům drží své role a odmítají dospět – jen odolávat stáří je stále těžší.

Pokus o reflexi uplynulých tří dekád se objevuje snad pouze ve skladbě Já jsem pan Petr Monk. Textař Kodym se tady snaží střízlivě ohlédnout za uplynulými dekádami: „Korouhvičko má,/ dál fouká byznys,/ všechny ty roky,/ všechny ty vzpomínky (…) všechna ta rána,/ všechny ty noci a bankroty,/ všechny ty strachy/ a sladký prachy špinavý.“ Možná chtěl říct něco důležitého, skončilo to ale jako vždycky v nedořečenosti a jinotajích. Předstírání mladické energie ale v závěrečném titulním songu přeci jen ustoupí paranoii, a možná i strachu ze stáří. Návrat Lucie aspoň na chvíli působí věrohodně.

Rudo-modré vidění světa

„Komunisti jsou znovu na koni, Česko se vrací do totality,“ prohlásil letos v rozhovoru pro deník E15 David Koller, který se poslední roky stylizuje do role aktivistické celebrity a se svým rudo-modrým radarem se chytá starých témat. Před pár lety pořádal sérii koncertů „S komunisty se nemluví“, a dokonce založil web 90 milionů, který má dnešní mladé generaci připomínat oběti komunistického režimu po celém světě. Jeho boj s rudým nebezpečím ale trochu připomíná válku s chimérami minulosti.

Antikomunismus byl v devadesátých letech věrným spojencem klausovského neoliberalismu. Pod jeho pláštíkem vznikl režim, který vehnal většinu voličstva do náruče populistů Zemana a Babiše, proti nimiž teď Koller vystupuje. Zato v dekádě, kdy se podepisovala opoziční smlouva, si dnes angažovaný Koller „vychutnával do dna všechno, na co měl“.

Svérázný je v tomto ohledu i příběh návratu skupiny. Lucie svůj comebackový koncert odehrála před čtyřmi lety na večírku PPF, investiční společnosti, která patří mezi vítěze éry divoké transformace a díky svým investicím v Číně má blízko k prezidentu Zemanovi. Na Babišovi ostatně Kollerovi nejvíc vadí jeho minulost u StB. Když ho před dvěma lety na předávání cen Anděl zmínil mezi politiky, kteří „táhnou zemi na východ“, ukázalo se vzápětí, že se s ním v minulosti sešel a pravděpodobně sondoval možnosti finanční podpory chystaného turné. „Já jsem mu věřil (…) a myslel jsem si, že se mu jedná o dobro nás všech. Byl jsem blbej, dneska si to už nemyslím,“ prohlásil Koller o svém vztahu k dnešnímu premiérovi v listopadu v DVTV, a vlastně tak mimoděk přiznal, že skočil na stejnou marketingovou vějičku jako voliči ANO.

Zpěvákovi se nicméně musí nechat, že jako jedna z mála celebrit domácího showbyznysu dostává do popu aspoň nějaká politická prohlášení – byť neohrabaně, až trapně. V roce 2016 se po předávání Slavíků vymezil proti xenofobnímu Ortelovi, když prohlásil, že jeho Kollerband nebude během turné hrát na stejných místech a vzkázal pořadatelům, že „jestliže chtějí vydělávat na nenávisti, strachu a xenofobii, nebudou vydělávat na Davidu Kollerovi“.

Současný marasmus přesto vrhá na comeback Lucie zvláštní stín, protože po třech dekádách stále hledáme odvahu, jak se kriticky postavit k divoké transformaci. A EvoLucie je nostalgickou ozvěnou této doby. Všichni, kdo dnes chtějí vzpomínat na svobodnou a divokou éru reprezentovanou jejími hity, by měli také vědět, že sex, drogy a rokenrol nám už dnes nepomohou. Musíme vyrůst z puberty a poučit se z přešlapů minulosti.

Autoři jsou hudební publicisté.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image