Foto archiv Ley Ypi
Vloni v říjnu vyšly v Penguin Books vzpomínky na dětství a dospívání Ley Ypi, původem albánské politoložky a profesorky z London School of Economics, nazvané Free. Coming of Age at the End of History (Svobodná. Dospívání na konci dějin). Ypi se na Západě stala senzací zčásti i proto, že velký příběh konce dějin, který uzavřel studenou válku vítězstvím kapitalistického bloku a rozpadem SSSR, sleduje z východní, rozhodně ne triumfalistické, perspektivy. Do vyprávění hlavní hrdinky proniká politika skrze každodennost. Předměty denní potřeby, oblečení, hry, deklarování politických postojů ve škole, pravidla fronty před obchodem i sousedskou vzájemnost – to vše Ypi dokáže dešifrovat jako projev politického uvažování v nejširším slova smyslu, jako realizaci představ o společnosti a jako materializované socioekonomické mechanismy. Osobní perspektiva, i ta dětsky naivní a rodinně epizodická, se tu stává zvětšovacím sklem, díky němuž vidíme i detaily na periferiích globálních historických procesů.
Viditelná a neviditelná ideologie
Děti při hrách porážejí Římany (kteří někdejší Ilýrii kolonizovali ve 2. století př. n. l.), Osmanskou říši i fašisty – chudá, hornatá a zaostávající Albánie se zpod pětisetleté osmanské nadvlády vymanila krátce před první světovou válkou; meziválečné zmítání se mezi monarchií, republikou a opět královstvím vyústilo ve spolupráci s fašistickou Itálií a nakonec v německou okupaci. Politicky aktualizovaná historie se tu promítá do dětského světa, ten je pak pochpitelně nejvíce prostoupen symboly komunismu, jeho rituály a onou permanentní studenoválečnou ostražitostí vůči nepřátelům či „těm druhým“, například turistům, kteří jsou na rozdíl od Albánců zvláštně cítit – opalovacím krémem.
Autorka napsala knihu, která pro západní čtenáře objevuje mnohé barvité detaily komunismu i postkomunismu v Albánii, na Balkáně či obecně na Východě.
Zároveň je tu přítomna zkušenost malého národa a jeho tvrdá cesta za modernitou a politickou emancipací vinoucí se mezi rozpínavými kolonizujícími velkostáty – a tak, vyměníme-li Osmanskou říši za Habsburskou monarchii, kataklyzmata světových válek včetně fašistické, respektive protektorátní epizody a nekonečná socialistická éra budou českému čtenáři velmi povědomými historickými rámci. Zda je země i vůle jednotlivce skutečně svobodná, se v knize ukazuje jako krajně nejisté. Přiléhavou metaforou tohoto poznání je zjištění malé Ypi, že ať zvolí jakoukoliv cestu ze školy domů, vždycky se dostane do problémů. A analogickou pointu má Ypi pro velký příběh transformace Albánie, potažmo celého postkomunistického světa.
Navzdory rigidnosti albánského komunistického režimu poválečná éra představovala politicky stabilní období, jakkoli „generáltajemníkování“ Envera Hodži a jeho neposlušnost vůči Stalinovi (Albánie dokonce vystoupila z Varšavské smlouvy na protest proti okupaci Československa) zemi de facto izolovaly. Přesto je obří Stalinova socha součástí jednoho z prvních působivých obrazů knihy, když se pod ní dětská hrdinka může ukrýt. Nejsou to jen obří generalissimovy nohy, ale hlavně jeho usměvavé oči (vždyť ústa má skryta pod masivním knírem), mocné oči, které se stále na každého dívají! Přestože taková situace vytváří téměř filmovou scénu vyjadřující směs ostalgického bizáru a poučení o „velkém bratru“, autorka vidí socialistickou realitu daleko nejednoznačněji.
Do dobové životní praxe se chtě nechtě promítala představa společnosti jako celku, socialismus je postaven na reciprocitě, vzájemnosti, píše Ypi. Na jednu stranu zde tak potkáme směšnou, hloupou učitelku, před níž je třeba se mít na pozoru, na druhou stranu je zde vztah sousedských rodin – z nichž vypravěččina rodina má dlouho tajemný vztah k režimu, zatímco sousedé jsou horlivými komunisty. To jim však nebrání sdílet zahradu, společně pojídat burky a pít rakiji. Tato pospolitost i životní styl určený všeobecnou chudobou a civilizačním opožděním (žádná auta, volně pobíhající psi) vytváří dojem venkova, přestože se román odehrává v Drači, tedy někdejším hlavním městě a největším přístavu země. Ostatně podobně venkovsky ospale působí třeba i dobové fotografie starého Žižkova a jakási jednoduchost a konzumní nenáročnost života před listopadem 1989 je pevnou součástí ostalgie.
Jako přízračný symbol vše zničí prázdná plechovka od coca-coly, kterou si jedna z domácností pořídí jako dekoraci na místním trhu. Předmět hodnoty mimozemské trofeje, hmatatelný důkaz o tom, že barevný konzumní ráj skutečně existuje a jsme mu blíž, se má stát klenotem obývacího pokoje. Náhle ale zmizí, aby se po několika dnech zaskvěla trůnící na televizi v obýváku u sousedů – jako důstojný pandán portrétu Envera Hodži. Mezi letitými přáteli vypukne ostrý spor, a i když furore nakonec utichá, Ypi si uvědomuje: přišla mezi nás závist. Zatímco sochy Stalina a obrázky Envera Hodži ve zdobených rámečcích dodnes vnímáme jako varovné svědectví o strašlivé naivitě víry v sociálně spravedlivější svět, neoliberalismus už nevidíme. Komická zaostalost boje o kousek hliníkového odpadu jako by nám neumožňovala reflektovat, jak moc jsme tím banálním odpadem zahlceni dnes, a jak sociálně i environmentálně destruktivní současnost ve skutečnosti je.
Temná rodinná pouta
Další dimenzi biografickému vyprávění dodává skutečnost, že Lea Ypi strávila dětství v nevědomosti ohledně rodinné historie – kvůli hrozícím problémům ve škole, kde by slavná rodina z éry fašistického italského protektorátu mohla studentce komplikovat život. Rodina ovšem tají nejen svou buržoazní velkopodnikatelskou minulost, ale i příslušnost k islámu. O perzekvovaných příbuzných nebo emigrantech se mluví kryptickým jazykem. Nahlížíme tedy do ne úplně typické rodiny – přestože ekonomický kapitál je fuč, ten kulturní a sociální do jisté míry zůstává. Ypi se tak jako dítě trápí nejen sarkastickými poznámkami svého otce, které odporují oficiálnímu výkladu světa, nebo skutečností, že portrét Envera Hodži u nich doma absentuje, ale i tím, že je někdy pro své vrstevníky terčem posměchu: rodinným prostředím je vedena k ambicím a vzdělání (kromě rodné albánštiny umí ještě francouzsky). Toto zázemí se projeví hlavně po převratu v roce 1990, kdy se rozloží i albánský socialismus a matka nejenže získává zpět rodinné majetky, ale také vstupuje do politiky. Sama Ypi nakonec Albánii opouští, když jde studovat na Západ. Stará privilegia tak aspoň části rodiny umožnila neztratit se v transformační bouři – stejně jako se buržoazie a podnikatelské vrstvy rodinných předků dokázaly kdysi neztratit v italském protektorátu. Zároveň se ale dostane i na ty méně šťastné.
Šoková terapie
V devadesátých letech Albánii podobně jako další postsovětské satelity zachvátil ekonomický experiment, jenž spočíval v tom, že centrálně plánové ekonomiky se privatizačními mechanismy rozpustí do soukromých rukou, zatímco role státu bude minimalizována – včetně sociální politiky, záruky důstojných mezd, investic do veřejného sektoru a mnohdy i vymahatelnosti (či samotné existence) práva. Tato šoková terapie – ekonomická ideologie z hlavy amerického ekonoma Jeffreyho Sachse a spol. – vytvořila z postkomunistického světa laboratoř neoliberalismu. Ypi o šokové terapii píše, že je to termín z psychiatrie, který zahrnuje i elektrošoky, jež mají pacientovi ulevit od příznaků některých duševních onemocnění. V tomto případě byla naše plánovaná ekonomika ekvivalentem šílenství.
Ovšem jako šílené se nakonec jeví naopak albánské devadesátky, které dokonale ilustrují teze chorvatského filozofa Borise Budena z knihy Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti: neoliberalismus je parazitická ideologie, která těží z toho, že hubí svého hostitele – společnost založenou na solidaritě, kooperujících strukturách, dostupných veřejných službách i sociálních právech a povinnostech. Jestliže Západ neoliberalismu do určité míry vzdoroval svými institucionálními rámci a (postkoloniální) výkonnou ekonomikou, Východ se stal snadným soustem.
Západní ekonomičtí poradci – zde „pan Krokodýl“ (podle loga na svém značkovém polo triku) – postsocialistické země, které se jim staly tak trochu hračkou, pomáhali uvrhnout do společenského a ekonomického chaosu. Ostatně vztah Západu k někdejším východním zemím se značně proměnil: zatímco předrevoluční migranti byli političtí, ti kteří prchali z hospodářsky rozvrácených zemí už jen ekonomičtí. V knize Ley Ipy to sugestivně připomíná osud její spolužačky Elony, které se podařilo v roce 1991, spolu s tisíci dalšími Albánci, odjet nákladní lodí do Itálie. Itálie ale migranty nepřijala, komu se nepovedlo během návratné anabáze uprchnout, byl deportován zpátky – atmosféra se změnila, ze zbídačených obětí komunistických totalit se přes noc stali nežádoucí ekonomičtí migranti. Elona v Itálii zůstala – jako bezprizorná a nemajetná se ale podle všeho stane obětí obchodu s lidmi.
V Albánii se mezitím rozjede státní pyramidová hra – ano, tak trochu připomínající kuponovou privatizaci. Albánci uvěřili tomu, že právě tak funguje kapitalismus, že se nějaké společnosti pošle spousta peněz a ta je ještě rozmnoží. Albánci pod dohledem „krokodýlích mužů“ ze západních institucí rozprodávali své domy a investovali celoživotní úspory. „Nastalo období chaosu a rabování. Došlo k totálnímu kolapsu státu. Jít ven z domu bylo nebezpečné, protože venku pobíhali lidé se zbraněmi. Živě si pamatuji zvuky neustálé střelby,“ vzpomíná autorka na tehdejší Albánii v rozhovoru s Ondřejem Bělíčkem.
Ipy kromě celospolečenské zkázy, která nakonec vyústí v referendum, zda se nevrátit k monarchii a k restartu kapitalismu, devadesátá léta popisuje s jejich drivem, na který se i v Česku často vzpomíná. S onou až křečovitou touhu lidí dohnat Západ. Chudí Albánci jej napodobují v oblečení, jejich estetickým vzorem jsou přitom seriály jako Dynastie, které spolu s reklamami tvoří představy o životě na Západě – hrdinčina aktivní matka tak například uvítá výbor západních feministek v noční košili, o které v second handu usoudila, že se bude jednat o koktejlky, čímž samozřejmě nedorozumění mezi ženami a jejich představami nekončí (a opět se to podobá české nechápavosti vůči západnímu feminismu).
Studené pelíšky
Při četbě Free se český čtenář asi úplně neubrání přemýšlení nad českou analogií. Mohou to být knihy Petra Šabacha, případně filmy Jana Hřebejka? Komunismus dětskýma očima Ireny Douskové či vůbec ono množství beletrie, která si za svou bázi bere vzpomínky na normalizaci? Snad Hájíčkova Rybí krev, která zachycuje stavbu Temelína a kontinuitu pragmatismu napříč politickými systémy? Rozdíl mezi českou reflexí socialismu v kultuře a Leou Ypi je asi hlavně v tom, že původem albánská autorka má dostatečný (i generační) odstup od zde stále mytizovaných devadesátek a neoliberálních dogmat. Na rozdíl od většiny české společnosti si uvědomuje, že korupce není poslední pižkou na jinak krásné a blahobytné budoucí tváři postkomunistických zemí, ale že jde o vlastní „antiideologičnost“ neoliberalismu, který rozumí jen okamžité maximalizaci osobního zisku, jak ostatně vidíme na české politické scéně dostatečně zřetelně – hodnoty platí jen do setmění, společnost jako celek i její budoucnost je tu budenovsky mrtvá.
Autorka tedy napsala knihu, která pro západní čtenáře objevuje mnohé barvité detaily komunismu i postkomunismu v Albánii, na Balkáně či obecně na Východě. Nám, východním čtenářům, kromě toho, že si uvědomíme některé východně univerzální rysy, může přinést deziluzi ve vztahu k heroizovaným dějinám posledních dekád. Týká se to hlavně lpění na omlouvání demokratických lapsů jejich srovnáváním s „komunistickým terorem“: polistopadové pelíšky jsou už studené, žádná sentimentální útěcha se v nich neskrývá.
Autorka je literární kritička a členka redakce Alarmu.