Foto archiv Ley Ypi
Když na podzim roku 1989 pod tlakem rostoucího odporu vůči komunistickému režimu padla Berlínská zeď a v Československu se KSČ vzdala vedoucí role ve společnosti, rigidní stalinistický režim v Albánii zůstal u moci bez většího záchvěvu. Až krvavá revoluce v Rumunsku a poprava prezidenta Ceaușesca, která se vysílala v jugoslávské televizi, přiměla „mlčící většinu“ Albánců, aby se odhodlali vzít věci do vlastních rukou a stupňovat tlak na rozpadající se autoritářský systém. Komunismus pak brzy padl i v Albánii. Ta patřila k nejvíce izolovaným zemím ve východním socialistickém bloku, poté co postupně zpřetrhala vazby s Jugoslávií, Sovětským svazem i Čínou. Albánie tak zůstala izolovaná ve svém boji se západním kapitalismem a „revizionisty“ komunistického bloku.
Dnes se v Albánii stále ještě mluví o „dohánění Západu“, podobně jako v ostatních zemích na periferii Evropské unie.
Poslední dekádě stalinistického režimu v Albánii, revoluci v roce 1990 a prvním letům ekonomické transformace země v tržní kapitalismus se věnuje autobiografický román Free. Coming of Age at the End of History (Svobodná. Jak jsem dospívala na konci dějin) od albánské spisovatelky a akademičky Ley Ypi, která je profesorkou politologie na London School of Economics. Období bezstarostného dětství, kdy věřila všemu, co jí bylo ve škole oficiální propagandou řečeno a co nezpochybňoval ani její nejbližší rodinný kruh, náhle skončilo po revoluci v roce 1990, kdy se dozvěděla, že její rodina před druhou světovou válkou patřila k vyšší společenské vrstvě, a tudíž její členové patřili k nepřátelům režimu vedeného Enverem Hodžou. Jak se vyrovnávala s tím, že jí rodina tajila vlastní historii? Jak probíhala transformace Albánie z rigidního stalinistického systému ve volnotržní kapitalismus? A jak proměnil neoliberalismus naše chápání svobody?
Období vašeho dětství je spojeno s posledními lety rigidního, izolovaného komunistického režimu v Albánii, s revolucí a následnou transformací země ve volnotržní kapitalismus. Jak jste toto období prožívala?
Žila jsem ve velmi zpolitizovaném prostředí. Byla jsem vystavena komunistické ideologii, nacionalismu i státní propagandě, přičemž režim odmítal jak imperialismus Západu, tak revizionismus Východu. Bylo mi řečeno, čemu mám věřit, a věřila jsem všemu, co mi bylo řečeno. První část mé knihy je o tom, jak jsem vyrůstala v prostředí, kde jsem se dozvěděla o své zemi vše, co jsem se podle oficiální propagandy dozvědět měla, a já to nijak nezpochybňovala. Moje rodina se nijak nesnažila zasahovat do výkladu, který jsem přijímala jako pravdu. Až během revoluce v roce 1990 jsem zjistila, že v mé rodině jsou političtí disidenti, kteří v minulosti čelili perzekuci ze strany komunistického režimu. Nic z toho jsem nevěděla, protože mi o tom nikdo nic neřekl. V mém dětství se nicméně vyskytovaly různé podivné věci, které jsem tehdy nechápala. Například proč se mnou babička mluvila francouzsky, když nikdo v mém okolí francouzštině nerozuměl. Až později jsem se dozvěděla, že babička vyrůstala v aristokratické rodině za Osmanské říše. Později se její rodina přestěhovala do Soluně, což bylo tehdy kosmopolitní město, a francouzština patřila k jazykům, kterým řada tamějších rodin tehdy hovořila.
Jak zpětně vnímáte, že vám rodiče tajili svůj původ? A co se v jejich rodině všechno odehrálo?
Když mi sdělili naši rodinnou historii, byla jsem v šoku. Je to jedno z těch traumat, které nedokážete úplně vstřebat. Nosíte si je s sebou po celý zbytek života. Vytvořilo to velkou krizi důvěry v instituce, kterým jsem věřila nejvíc – ve stát a rodinu. Nemohla jsem jim nadále věřit, protože všechno, co mi do té doby říkali, byla lež. Jak si potom můžete být jisti, že nové pravdy jsou skutečně pravdivé? Naučila jsem se být skeptická k narativům, které mi jsou nabízeny. Na druhou stranu jsem ale chápala, proč to rodiče udělali. Částečně se tím chtěli chránit před represivním aparátem. Bylo by pro ně nebezpečné, kdybych mluvila před ostatními lidmi o politických názorech své rodiny. Také chtěli, abych vyrůstala s ambicemi a přesvědčením, že ve světě je pro mě místo. Nechtěli tuto naději rozdrtit hned na začátku mého života.
Ve své knize zmiňujete, že revoluce roku 1989 byla revolucí lidí proti idejím. Co tím myslíte?
Jedním ze základních sdělení mé knihy je, že žádný totalitní systém nepřežije bez spoluúčasti obyčejných lidí. Společnost, která vzejde z tak brutálního komunistického režimu, jaký byl v Albánii, je nutně rozdělená. Avšak je těžké najít původ toho rozdělení, protože všichni byli zároveň oběťmi i viníky. Ve své knize zmiňuji, že existovali členové komunistické strany, kteří pomáhali ostatním lidem, například i disidentským rodinám. Na druhé straně existovali lidé mezi disidenty, kteří spolupracovali s režimem a byli špióni. To vše znemožňuje společnosti vyrovnat se s historickou nespravedlností. V takovém případě dojde k tomu, že se lidé sjednotí proti samotným idejím. Pokud je těžké rozlišit, kdo byl oběť a kdo viník, lze vyřešit problém odpovědnosti za obří historickou nespravedlnost tím, že označíme za kriminální samotnou ideu. Výsledkem je extrémní nenávist vůči čemukoliv, co jenom trochu připomíná marxismus, socialismus nebo komunismus nebo co by mohlo připomínat diskurs komunistické propagandy. Ideje se na rozdíl od lidí nemohou bránit a ani tu nebyl nikdo, kdo by se jich chtěl zastávat.
Ústředním pojmem vaší knihy je svoboda. Ukazujete, že svoboda znamená pro každého trochu něco jiného a souvisí také se socioekonomickým statusem dané osoby, etnickým původem, náboženstvím, sexuální orientací nebo genderem. Vnímáte z dnešního pohledu jako problematické, že hlavním pojmem revoluce byla právě svoboda?
Nemám problém se samotným pojmem svoboda ani s tím, co tento pojem obnáší a jaké představy v lidech vyvolává. Myslím, že je důležité, aby každá společnost usilovala o vytvoření svobodného společenství. Vadí mi ale to, že se pojem svobody redukoval pouze na její neoliberální představu, která úzce souvisí s kapitalistickými ekonomickými strukturami. Je to typ svobody, který řadu lidí vylučuje, a nechává prostor pro různé podoby útlaku, což souvisí s tím, jak fungují trhy a rozhodovací procesy, které jsou provázány na národní a mezinárodní úrovni. Taky to souvisí s tím, jak dědictví minulosti tvaruje chápání historie dané země a že tato dědictví často nejsou napravována. Myslím, že s tím, jak přijímáme jednu jedinou podobu toho, co je svoboda – tu, která vychází z představy liberální svobody –, souvisí řada problémů. Problematické je zejména to, jakým způsobem se tento ideál institucionalizuje ve společnosti.
Takže během revoluce v letech 1989 a 1990 byl pojem svobody oproštěn od politických idejí, ale později byl institucionalizován na základě neoliberální představy?
Ano, myslím, že bylo správné, že revoluce byla o pojmech jako svoboda a demokracie, a některá hnutí, zejména ve východní Evropě, byla skutečně demokratizační, a ne nezbytně volnotržní. Problémem bylo propojení snahy o politickou svobodu a demokratizaci s privatizací, otevřením se volnotržním ekonomikám a přemýšlení nad obchodem v neoliberálním duchu, tedy otevírání se investicím bez jakýchkoliv záruk pro nejzranitelnější lidi, kteří se pak stávají oběťmi tohoto systému. V zemích východní Evropy se spojoval neúspěch socialismu s vítězstvím neoliberalismu, což ovšem nebylo nezbytné. Řada hnutí tehdy hledala jiný model společnosti, který šel za státní socialismus i neoliberalismus.
Ve své knize zmiňujete také politickou krizi v Albánii v roce 1997, kdy došlo ke krachu pyramidových her. Co se tehdy stalo a jak to ovlivnilo Albánii?
V raných devadesátých letech měla Albánie velmi primitivní finanční sektor. Mezi lidmi probíhaly velmi neformální obchodní transakce a neexistoval v podstatě žádný větší bankovní sektor. Lidé neměli moc našetřeno, spoléhali se na půjčování peněz od známých a tvořili kolektivní hromadné úspory. To se změnilo v momentě, kdy se země otevřela neoliberální ekonomice a názoru, že je třeba investovat. Doslova se roztrhl pytel s různými volnotržními ekonomickými iniciativami. Pyramidové hry se v Albánii začaly rozvíjet už na začátku devadesátých let. Slibovaly lidem, že jejich úspory promění ve velké výdělky. Často jednotlivé společnosti slibovaly dokonce trojnásobek vkladu ve velmi krátké době. Lidé tomu věřili, protože si mysleli, že tak přece funguje kapitalismus a finanční sektor. Prostě pošleš peníze nějaké společnosti, která je distribuuje dál takovým způsobem, že z toho je nakonec zisk. Takhle to šlo i pod dozorem mezinárodních institucí, které měly mít dostatečné zkušenosti na to, aby Albánce upozornily, že se děje něco nebezpečného. Zasáhly až v momentě, kdy už bylo pozdě, společnosti nebyly schopné splácet pohledávky svým zákazníkům a došlo k jejich krachu. Vyvolalo to obrovský hněv, protože řada lidí přišla o veškeré své úspory. Někteří například prodali svůj dům, aby mohli investovat. Nastalo období chaosu a rabování. Došlo k totálnímu kolapsu státu. Jít ven z domu bylo nebezpečné, protože venku pobíhali lidé se zbraněmi. Živě si pamatuji zvuky neustálé střelby.
Změnila tato událost nějakým způsobem to, jak Albánci vnímali kapitalismus?
Nevnímali to jako selhání kapitalismu, ale jako selhání primitivního chápání toho, co je kapitalismus. Je to klasická kapitalistická logika zodpovědnosti. Celá země se stala zodpovědnou za své selhání, protože nepochopila, jak se starat o finance. Zásadním problémem přitom bylo, že tento model mohl ve společnosti převládat, protože neexistovala žádná politická opozice, která by konfrontovala chápání toho, jak peníze cirkulují a jak by měla fungovat ekonomika.
Takže se to bralo jako konec naivního kapitalismu a jako apel k tomu posunout se dál ke skutečnému kapitalismu…
Ano, bralo se to tak, že tohle byla špatná forma kapitalismu a je třeba vydat se cestou reformovaného kapitalismu, který je víc provázaný se západními institucemi. A jestliže se Albánci vydají stejnou cestou, jakou se vydaly vyspělejší západní země, tak je jistě brzy doženou…
Jaká je politická situace v Albánii dnes?
Dnes se v Albánii stále ještě mluví o „dohánění Západu“, podobně jako v ostatních zemích na periferii Evropské unie. Nadále převládá názor, že za zaostalost země můžou primitivní instituce a je třeba napodobit právní, politický a ekonomický model, který funguje ve vyspělých zemích západní Evropy. Albánskou politiku táhne vpřed vidina vstupu do Evropské unie. Tento integrační diskurs funguje jako depolitizační nástroj. Neexistuje žádná debata nad vizemi budoucnosti nebo nad tím, jak spravedlivě redistribuovat bohatství země. Celá debata je zastíněna vágním pojmem korupce, který údajně může za všechny problémy obyčejných lidí. Situace je tedy podobná jako v jiných balkánských zemích. Existují zde velké socioekonomické nerovnosti a rozvoj země brzdí nefungující stát a odliv mladých vzdělaných lidí na Západ.
Konzervativní pravicoví myslitelé a politici často varují před západními liberálními institucemi, zejména univerzitami, které jsou údajně semeništěm marxismu. Lidé z východní Evropy by prý měli tyto akademiky poučit o tom, jaké to je žít v komunismu. Vy sama jste vyrůstala ve východoevropské zemi během komunismu a teď působíte na Západě na prestižní univerzitě. Máte zkušenosti s touto kritikou i v Albánii?
Ano, samozřejmě, objevují se tam podobné názory. Mně jako akademičce působící na západní liberální univerzitě nepřijde tento pohled přesvědčivý. Stačí se podívat na většinu ústavů ekonomie na univerzitách, kde výuka hospodářských dějin prakticky vymizela. Máte pocit, že by se ve veřejném prostoru nějak zásadně zpochybňoval převládající ekonomický systém? Naopak si myslím, že my jako „lidé z východní Evropy“ bychom mohli naučit Západ pár věcí o selhání liberalismu v našich společnostech. To by mohlo tu debatu vyvážit.
V závěru knihy zmiňujete, že jste ji napsala jako odpověď rodičům, kteří se těžce vyrovnávali s tím, že se váš odborný akademický zájem vyprofiloval ve studium marxismu a komunismu. Nechápali, proč věnujete svůj čas a energii studiu něčeho, co vaší rodině přineslo pouze bolest a zoufalství. Četli vaši knihu? Jak na ni reagovali?
V současné době už žije pouze moje matka a bratr. Knihu si přečetli a moje matka mě dokonce požádala, abych některé pasáže z knihy vynechala, což jsem nakonec udělala. Myslím, že nikdy mému náhledu na politiku neporozuměla. Podle ní jsou jakékoliv tendence, které se snaží kriticky nahlížet status quo, beznadějně utopické. Nyní však lépe chápe, odkud se moje uvažování bere. Chápe moji snahu navázat na ty, kteří se pokoušeli o radikálnější podobu demokracie v devadesátých letech, i to, že je potřeba bojovat za ideály, které se zdají být již ztracené.