Moulové proti dětem

Obědy ve školách se staly pro pravicové ekonomy a publicisty nepřítelem číslo jedna. Jejich protilidový instinkt opět nezklamal.

Poslední dobou slyšíme, jak česká ekonomika neustále prudce roste. Nejspíš jsme se už konečně stali oním středoevropským ekonomickým tygrem, kterého na začátku devadesátých let minulého století vzýval Václav Klaus starší. Že je růst tažen hlavně nechutně nízkými mzdami, žádného etablovaného ekonoma nezneklidní. Jsme prostě premianty Evropy nejen v ekonomickém růstu, ale i jednou z nejnižších hladin minimální mzdy. Proto ani nepřekvapí, že je u nás sto tisíc dětí, jejichž rodiče nemají peníze na zaplacení školních obědů, a které tedy ve škole hladoví. To je u rekordního růstu makroekonomických ukazatelů přece úplně běžná věc, že ano?

Zadarmo přece nic být nemůže

Andrej Babiš čelil v posledních týdnech masivnímu tlaku v důsledku svých legračních machinací kolem Čapího hnízda, kvůli kterému by si nejspíš nechal koleno vrtat, a také pro vyšinuté a bezuzdné čerpání evropských dotací jeho mamutím Agrofertem, na něž by takový koncern z logiky věci prostě neměl mít nárok. Není tedy divu, že se jeho PR tým inspiroval návrhem české sociální demokracie a začal energicky prosazovat obědy pro všechny školou povinné děti zdarma.

Tak je to u českých pravičáků obvyklé: kdykoli se objeví něco, co má ambici plošně zušlechtit fungování této tristně asociální společnosti a usnadnit život většině chudších obyvatel českého státu, přispěchají ochotně s argumenty, proč to není možné, nebo věc alespoň zesměšní.

Babišovo PR oddělení je tak geniální a bojůvky tržních fundamentalistů v řadách novinářů a politiků tak stupidní, že se velkolepý výsledek dostavil téměř okamžitě – s jistotou pavlovovského reflexu, jímž jsou stiženi čeští pravičáci už po čtvrt století. Jejich tradičně oblíbený a stále vzácnější dobře situovaný středostavovský jednotlivec začal pod tlakem tohoto opatření ihned trpět, zatímco rok od roku mohutnějící méně úspěšný zbytek společnosti zůstává i nadále pod jejich rozlišovací schopností.

A tak se tedy zase začalo slintat. Občas byl slint dokonce zabalen do vyváženě veřejnoprávních intelektuálních figur, v rámci nichž bylo umožněno zaznít i argumentům ve prospěch plošného vyplácení. Pak ovšem přišlo pokaždé nějaké to oduševnělé „ale“. Ale kdo to všechno zaplatí? Ale kde na to státní rozpočet vezme? Ale stejně to všichni nakonec zaplatíme ze svých daní! Ale nikdo si toho jídla pak nebude vážit, když to bude zadarmo! Ale rodiče by přece měli být zodpovědní, alespoň jako já, dobře placená novinářská šlapka! Ale to jídlo se bude prostě mnohem snadněji vyhazovat! Ale tím jídlem se bude prostě plýtvat! Ale proč by měly obědy zdarma dostávat i děti rodičů, které to nepotřebují, a jejichž rodiče jsou tudíž schopni obědy platit? Ale není to vlastně diskriminace určité skupiny lidí, jako tomu bylo v případě slevy na jízdném pro důchodce a studenty? Ale není to čirý populismus?

Tak je to u českých pravičáků, z nichž někteří by pořád ještě chtěli být vnímáni jako empatičtí intelektuálové, obvyklé: kdykoli se objeví něco, co má ambici plošně zušlechtit fungování této tristně asociální společnosti a usnadnit život většině chudších obyvatel českého státu, přispěchají ochotně s argumenty, proč to není možné, nebo věc alespoň zesměšní. V rámci své ideologické doktríny, kterou obvykle ani nevnímají jako ideologii, ale – nejspíš po vzoru všech fundamentalistů – jako objektivní danost.

Když svého času Paroubkova vláda prosadila plošnou státní podporu na pomůcky pro prvňáky základních škol, byla tato podpora médii okamžitě překřtěna na „pastelkovné“. Když sociální demokracie před minulými volbami přišla se svou opatrnou koncepcí progresivního zdanění, která by nás aspoň minimálně nasměrovala k západoevropským standardům, všichni tihle tržní fundamentalisté ustájení v médiích, včetně těch veřejnoprávních, spustili vespolný ryk, jaký je to další útok na vývoj naší společnosti po roce 1989.

Jak kuriózní je pak ve světle jejich žvástů skutečnost, že daňovou soustavou jsme vlastně mnohem blíž Rusku, než západní části Evropské unie. Tedy k onomu Putinovu Rusku, které podle těchto pseudointelektuálních moulů představuje jasnou hrozbu evropským demokraciím a jejich údajným hodnotám.

Dogmatika nepřesvědčíš

Ale vysvětlujte fanatikům, že „cesta do Evropy“, která byla na počátku devadesátých let ústředním sloganem prezidenta Václava Havla, skončila tím, že se až příliš podobáme nenáviděnému východnímu „bratrovi“, a nikoli západní Evropě. Že sametová revoluce v roce 1989 nezvítězila proto, že si lidé přáli, aby nám vládla úzká skupina postvekslácké tunelářské oligarchie v kooperaci s politickou patřídou, která si lhostejně pohrává s našimi životy. Tehdy totiž lidé nestáli ani o kapitalismus. Přáli si, a to přinejmenším, aby byly zisky přerozdělovány v rámci spravedlivého systému, který umožňuje, aby si i ti, co nepatří k „úspěšným“, byli schopni udržet snesitelnou životní úroveň, a nikoli, aby mohli „svobodně“ pojít hlady nebo „svobodně“ umrznout na okraji metropole. Vysvětlovat tohle fanatikům je prostě zbytečné.

Stejně tak je zbytečné přesvědčovat je o tom, že základním problémem českého rozpočtu nejsou plošné obědy zdarma pro hladovějící, nehladovějící nebo permanentně přejedené děti, ale nekontrolovatelný odliv stamiliard do zahraničí, degresivní nebo korporátní daň, anebo stamiliardy nezdaněných příjmů „českých“ firem usídlených v daňových rájích v Amsterodamu, na Kypru nebo v destinacích v Karibiku. Vždyť mnozí z těchto fanatiků jsou právě z podobných peněz placeni. A vůbec jim to nevadí. Zato mají obří morální problém s plošným hrazením školních obědů dětem. U soukromých médií se s tím jeden smíří, protože tam je jasné, za čí groš moula své teze hlásá. U veřejnoprávních médií je to na pováženou. Vždyť pro Honzejkovy pindy je spousta prostoru třeba na Forum24, v Echu nebo v Bakalopressu. A může si tam dokonce připadat i jako disident.

Zatímco moulové konstantně žvaní, doba pokročila. A co bylo možné včera, dneska už možné být přestává. Výpady fundamentalistů proti plošnému hrazení obědů žáků základních a mateřských škol se začínají míjet účinkem. Ba co víc, začínají působit jako naprostá nechutnost vycházející z úst hlupáků, považujících sebe samé za reprezentanty postsametové intelektuální kultivovanosti. A nadřazenosti. A přitom jsou jen hlasem asociální a antihumanistické zaslepenosti, z níž čiší nostalgie po kalouskovsko-nečasovských reformách, kdy ještě drábův bič zvesela svištěl nad hřbety vozíčkářů, protože bylo ještě tak snadné spoustu lidí přesvědčit, že odříkání je cestou ke spáse a že kníže má k lidu blíže.

Populisti už vědí

Andrej Babiš a jeho PR tým to všechno ví mnohem lépe než etablovaní pravicoví moulové, kteří o žádnou sociální dávku, jako správní privilegovaní občané tohoto legračního státu, nikdy žádat nemuseli. Jinak by měli alespoň elementární povědomí, že jimi vzývaná adresnost podpory je jen koloběhem ponižování, v rámci něhož musí člověk na podfinancovaných sociálních úřadech vystát mnohahodinovou frontu a odevzdat přetažené apatické pracovnici asi jedno kilo papíru, aby se po tom čekání dozvěděl, že mu pořád ještě něco chybí, a měl by to teda ještě doložit a vystát další mnohahodinovou frontu. Co tedy vlastně tito moulové o fungování tohoto naveskrz ideálního a „sametového“ státu vědí?

Není pak divu, že v postkomunistických zemích získávají navrch autokraté, kteří sice často pindají hovadiny o národu, ale zároveň dávají plošnými dávkami najevo, že jim na něm záleží. Přestože se moulové často považují za intelektuály, tragicky jim uniká symbolická rovina opatření, která drží Babiše, Kaczyńského nebo Orbána u moci. Jsou to právě tato plošná opatření, která usnadňují život velkému množství lidí a která moulové rádi označují za socialistická, komunistická nebo populistická.

Moula v takovémto případě prostě vyřkne zaklínadlo „populismus“ (nebo socialismus či komunismus) a myslí si, že tím své sebepojetí pravicového intelektuála disponujícího objektivní pravdou naplnil. Jenže „populismus“ není sprosté slovo. Je to slovo odvozené od latinského výrazu „populus“, který znamená lid či národ. Člověk, který slovo populismus používá hanlivě, je tedy elitář, který si myslí, že stojí nad lidem, že je moudřejší. A co víc, je to člověk, který si jako Margaret Thatcherová nejspíš myslí, že společnost neexistuje.

Jedním ze spouštěčů „sametové revoluce“ bylo, že režimní policisté „bijí naše děti“. Na to už nejspíš moulové taky zapomněli. Z čeho všeho je odvozena legitimita režimu, který svými amorálními žvásty neustále vzývají. Když dneska české děti v této – podle makroekonomických ukazatelů – nadmíru prosperující společnosti, hladoví, moulové jim vlastně vzkazují: „Nažerte se pravdy a lásky. Zvítězí nad lží a nenávistí, třeba si poradí i s vaším hladem.“ Václav Havel kdysi vyslovil domněnku, že přechod české společnosti k demokracii bude trvat dlouho. Možná několik generací. Teprve až dospějí děti, které s komunismem nepřišly do styku, teprve pak (snad) bude demokracie triumfovat. A co se tedy stane, až dospěje generace dětí, které přišly do kontaktu s hladem? Co pak bude s demokracií?

Autor je dramatik.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image