Pokrytectví eurolidovců a bída německých montoven

Evropská lidová strana řekla Orbánovi jasné ne a zároveň tak trochu ano. Těžko hledat větší pokrytectví.

Napjatě očekávané rozhodnutí Evropské lidové strany o Viktoru Orbánovi konečně padlo a zásadní spor o hodnoty a čest skončil – jak jinak než plichtou. Maďarskému autoritáři, který si chtěl udržet členství v jejich klubu a zároveň mobilizovat proti jeho lídrovi, řekli evropští lidovci jasné ne – ale zároveň tak trochu ano.

Zajímají se sami o sebe

Po letech připomínaného paradoxu, kdy byl maďarský autoritář a údajný vyzyvatel evropských elit Viktor Orbán zároveň členem superestablishmentové Evropské lidové strany, se tato strana odhodlala k akci a Orbánovi minulou středu „podmíněně pozastavila členství“. Jinými slovy, zůstal členem, ale byla mu dočasně odejmuta hlasovací a jiná členská práva, s tím, že po volbách projednají, zda mu je zase obnoví. Křesťanští demokraté z různých evropských zemí maďarského autokrata v procítěných projevech a neméně procítěné rezoluci vyzvali, aby zanechal útoků na Sorose a Středoevropskou univerzitu, neútočil na svobodu slova a vědeckého bádání a tak dál, bla bla bla.

Německo potřebuje svou semiperiferii a v ní samozřejmě platí jiné standardy – takové, jaké si montovny mohou dovolit. A podřadné pozici v dělbě práce odpovídá podřadnost morální a politická. Politici jako Orbán tak byli dost dlouho bráni jako „dost dobří“ pro věčně postkomunistické barbaricum.

Těžko hledat větší pokrytectví. To si eurolidovci opravdu nevšimli, že Středoevropskou univerzitu Orbán už ze země v podstatě vyštval? Když před dvěma lety zaplavily Maďarsko stovky bilboardů, které v duchu antisemitského stereotypu líčily Sorose jako loutkovodiče opozice, evropští křesťanští demokraté Orbánovo členství ve své straně neřešili. Nepohoršovali se nad „otrokářským zákonem“, který dával zaměstnavatelům ohromné možnosti v nařizování přesčasů (a umožňoval zadržovat odměny za ně až o několik let) a který dostal do ulic tisíce Maďarů. Nevyprovokovala je ani likvidace výuky gender studies (tady možná mnozí s Orbánem tajně sympatizovali) a současná destrukce akademie věd.

„Červenou linii“ pro své západní přátele Orbán překročil až tehdy, když zaplavil Maďarsko další sérií billboardů: Soros na nich tentokrát instruoval Jean-Clauda Junckera, šéfa Eurokomise, který kandidoval přímo za Evropskou lidovou stranu. Jinými slovy, autoritář od Dunaje si o pozornost svých stranických souputníků musel přímo říct. Nezajímali se o podmínky maďarských pracujících, o deptané neziskovky nebo třeba o maďarskou akademii věd, která je v posledních měsících vystavena zdrcujícímu útoku na svou nezávislost a možná i existenci. Zajímají se jen sami o sebe. A vlastně i to dělají jen polovičatě.

Padouch nebo hrdina

Jistě, není to první incident. Někteří evropští lidovci v minulosti Orbána kritizovali a většina z nich také hlasovala v září pro evropské sankce vůči němu (včetně české TOP 09, zatímco KDU-ČSL byla proti). Podle kuloárních informací se snažili přimět Orbána, aby ustoupil aspoň v něčem a vzal třeba na milost Středoevropskou univerzitu. Teprve neoblomnost budapešťského mocipána vedla západní lidovce (včetně rakouského Sebastiana Kurze, který sám vládne s krajní pravicí a obecně spíš vyjadřuje sympatie ke vzpurnému a protimigračnímu Visegrádu) k tomu, aby hlasovali pro sankce. Ani poté ale nebylo zpochybňováno, že Orbán je člen lidovecké frakce Evropského parlamentu – ano, té samé, do níž patří německá CDU a česká TOP 09 (a do níž teď na jejich kandidátce kandiduje i předseda českých Zelených, což je opravdu tragikomický epilog této strany). Až když se kampaň proti Sorosovi (mimochodem, žádný zaostalý středoevropský antisemitismus, ale produkt práce amerických politických marketérů radících pravicovým politikům v USA i v Izraeli) dotkla nejvýše postaveného eurolidovce, začala být tahle schizofrenie až příliš nápadná.

Evropští lidovci se ale nerozhodli svou schizofrenii ukončit. Spíš naopak, dali jí nový rozměr. Výsledkem byl kompromis, pro Orbána navíc tak výhodný, že se ani nenamáhal předstírat nespokojenost. Byl symbolicky potrestán (může si tedy i hrát na mučedníka) a zároveň zůstal uvnitř Evropské lidové strany. Jak sám ohlásil, skutečná debata nás čeká po volbách, které mohou přinést konec vlády dosavadní koalice socialistů a lidovců. Orbán přitom bude na straně těch, kteří budou propagovat spolupráci s konzervativci a krajní pravicí, s lidmi typu Zahradila, Kaczyńského a Salviniho. Na tom není nic podivného – je sám jedním z nich. Otázka spíš zní, kolik najde v Evropské lidové straně zásadových oponentů. Soudě podle toho, že si jej ponechali ve straně, asi příliš mnoho ne. Padouch nebo hrdina, jsme jedna politická rodina, a ta potřebuje talenty všech druhů.

Dobrý partner německých zaměstnavatelů

Za udivující tolerancí západních obránců liberálně demokratických standardů nicméně není jen politická logika, má i ekonomické zdroje. Jak ve své pozoruhodné analýze ukázali socioložka Ágnes Gagyi a ekonom Tamás Gerőcs, založil Orbán svůj nacionalistický projekt na prodeji levné pracovní síly nadnárodním firmám – zejména těm německým. V mezičase mezi čtením nacionalistických projevů pomáhá zahraničním manažerům disciplinovat maďarskou pracovní sílu.

Není to jen případ Maďarska. I další středoevropské země jsou v podřadné roli integrovány do německé ekonomiky do té míry, že by problémy německého automobilového průmyslu měly horší dopad na českou a slovenskou ekonomiku než na tu německou (alespoň máme-li věřit propočtům Echo24). To nevede jen k tomu, že se český premiér při audienci v Bílém domě chová jako lobbista německých automobilek. Vede to i k tomu, že velcí němečtí zaměstnavatelé mají zájem na klidu a dobrých vztazích v regionu. A dost možná si i uvědomují, že pro jejich zájmy se může docela hodit autoritář, který je obdaruje stovkami přesčasových hodin. Spíše než demokrat, který by příliš naslouchal hlasu lidu.

Proto je také falešná ona někdy omílaná „alternativa“: Německo, nebo Visegrad. Německo potřebuje svou semiperiferii a v ní samozřejmě platí jiné standardy – takové, jaké si montovny mohou dovolit. A podřadné pozici v dělbě práce odpovídá podřadnost morální a politická. Od středoevropských zemí se očekávají nižší demokratické standardy, nacionalismus a rasismus, které bohatší západoevropské elity povýšeně hodnotí především jako znaky zaostalosti (sami je přitom na „kultivovanější“, a tedy zastřenější úrovni mnohdy sdílejí). Politici jako Orbán tak byli dost dlouho bráni jako „dost dobří“ pro věčně postkomunistické barbaricum. Dnes všichni sklízíme důsledky.

Autor je politolog a novinář.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies