Stalinismus, děkan Pullmann a další promarněná debata o komunistické minulosti

Místo toho, aby kontroverzní teze děkana Filozofické fakulty přivedla českou veřejnost k hlubšímu chápání vlastní historie, odehrála se další antikomunistická fraška.

Foto FORTEPAN / Angyalföldi Helytörténeti Gyűjtemény (CC BY-SA 3.0)

Do kin jde životopisný snímek Havel o bývalém disidentovi a prvním polistopadovém prezidentovi. Umírá poslední generální tajemník ÚV KSČ. Po Praze visí plakáty s fotografií Milady Horákové doplněnou nápisem „Zavražděna komunisty“. Michal Pullmann, historik a děkan FF UK, debatuje v médiích o komunistické minulosti a je obviňován z relativizování a nedostatečného odsouzení minulého režimu. Intelektuálové a novináři volají po jeho odvolání kvůli údajnému zlehčování zločinů komunismu. Kupodivu se toto všechno neděje tři roky po sametové revoluci, ale třicet let po ní.

Relativizace zločinů?

„Zločiny komunismu odsuzujete?“ ptá se v DVTV Daniela Drtinová jako malého kluka děkana FF UK, aby tak završila 26 minut trvající míjení se dvou světů, při kterém se probíral stalinismus, proces se Slánským, normalizace i tatínkové Michala Pullmanna a Michala Klímy. Pullmannův otec, inženýr chemie, pracoval v osmdesátých letech v Moskvě jako zaměstnanec Rady vzájemné hospodářské pomoci (obchodní organizace, která sdružovala socialistické státy východního bloku), a zastával tedy vysokou funkci ve sférách socialistického mezinárodního obchodu. Otec Michala Klímy, slavný spisovatel Ivan Klíma, vstoupil do KSČ v roce 1953, byl prominentním komunistickým intelektuálem a ze strany byl vyloučen v roce 1967. Zapojil se do aktivit obrodného procesu pražského jara a s nástupem normalizace byl tvrdě perzekvován a odstraněn z veřejného života. Zatímco Ivan Klíma bojoval proti normalizačnímu režimu v disentu, Pullmannův otec měl úspěšnou kariéru.

Nejde už tolik o dožívající KSČM nebo bývalé komunisty, ale především o politiku paměti, díky níž mohou antikomunisté opět dominovat české veřejné debatě.

Pro životy a názory Michala Pullmanna a Michala Klímy z toho vyplývá celkem málo, pokud se tedy společně s myšlenkami revizionismu nechceme vrátit také k bolševické tradici kádrových posudků a trestání lidí na základě rodokmenu. Částečně tím ale můžeme vysvětlit, proč Pullmannovy názory vyvolaly tak bouřlivé reakce. Michal Klíma vidí normalizaci perspektivou své rodiny a svého otce, perspektivou obětí, jimž dělal normalizační režim ze života peklo. Jakmile se v Echu24 v rozhovoru s Pullmannem dočte, že podle některých historiků měl stalinismus třicátých let „jistý demokratický aspekt“, tato slova se ho osobně dotknou a napíše Pullmannovi otevřený dopis, v němž jeho názory označí za relativizaci podstaty tehdejšího autoritářského režimu. Podle Klímy je dokonce ostudou, že Pullmann stojí v čele Filozofické fakulty.

V čem spočívá skandál?

Co ale Pullmann ve zmiňovaném rozhovoru ve skutečnosti říká? Tady i v jiných rozhovorech stále opakuje, že dlouhé trvání minulého režimu nelze vysvětlit pouze represí, policejním státem a útlakem, ale že z logiky věci musela většina lidí režim podporovat a na jeho fungování se podílet. Aby vše vyhrotil a v rozhovoru s Danielem Kaiserem pro Echo24 si trochu zaprovokoval, zmíní bádání německých historiků z devadesátých let a později v rozhovoru pro DVTV také knihu Terror and Democracy in the Age of Stalin (Teror a demokracie za časů Stalina) americké historičky Wendy Goldman a tvrdí, že ve stalinistických čistkách ze třicátých let můžeme pozorovat, že demokraticky volené podnikové odbory dostaly příležitost kritizovat a trestat vedení podniků, což se postupem času zvrhlo ve strašidelnou sérii poprav a deportací celých sektorů sovětské společnosti do lágrů.

Pro Pullmanna a jím zmiňované historiky tedy onen demokratický prvek spočívá jednak v tom, že byla narušena klasická hierarchie společnosti a do veřejného rozhodování byli zapojeni dříve z něj vylučovaní lidé, a jednak v tom, že diktaturu, teror a vraždění neměly na svědomí jen stranický aparát a komunistická nomenklatura, ale že se na něm aktivně podílela sovětská společnost. Analogicky se Pullmann vyjadřuje o československých procesech, ať už s Kalandrou a Horákovou, nebo s Rudolfem Slánským. Michal Klíma ovšem v takovém vyjádření vidí pošlapání posametového vývoje, protože demokracii chápe především v rámci právního státu jako zajištění svobody slova a myšlení, jako ochranu menšinových názorů a jako svět, v němž o vině a trestu rozhodují soudy, a nikoliv většinový názor.

Jde tedy skutečně jen o dvě různá chápání pojmu demokracie, nebo o něco víc? Na tom, co Michal Pullmann v rozhovoru pro Echo24 i DVTV tvrdí, by nemuselo být nic skandálního. Odvrací se od představy, že československý (ale i sovětský) systém stál jen na hrůze, perzekucích, tyranii a vraždách, a připomíná, že tento systém při životě udržovala i většina obyvatel. Michala Klímu a další ale rozčílilo především to, že o vraždění lidí v těchto procesech mluví akademickým a politologickým slovníkem a v souvislosti s posíláním lidí na smrt mluví o participativním či demokratickém prvku. V jejich očích popisuje politický teror v příliš neosobních a abstraktních pojmech, které je osobně urážejí.

Teď vám moc nerozumím

Hlavně z rozhovoru pro DVTV je pak evidentní, že Drtinová s Klímou vůbec nechápou, jakým způsobem Pullmann termín „demokratický“ používá, protože si vše demokratické spojují s právním státem a brzdami a protiváhami liberálně demokratického zřízení. Michal Pullmann zase evidentně nereflektuje, že nemluví na akademické konferenci, kde není potřeba termíny vysvětlovat, a tak je nevysvětluje a vede si dál svou. Přitom by možná stačilo, aby se na chvíli zastavil a jasně řekl, jak termín „demokracie“ používá a proč o demokracii v tomto kontextu hovoří. Pullmann se nicméně o nic podobného nepokusil. Děkan Filozofické fakulty by přitom měl být schopný tyto pojmy vysvětlit i neodbornému publiku, zvláště když se dostává do situace, kdy jeho terminologie vyvolává podobnou šokovou reakci. Tuto situaci krásně ilustruje moment, kdy se Klíma znovu vrací k dělníkům posílajícím inženýry na smrt a říká: „To není projevem demokracie, ale projevem vraždění.“ Následuje Pullmannovo krčení rameny a odpověď: „Teď si nejsem jistý, jestli rozumím tomu argumentu.“ Stejně tak odmítá Daniele Drtinové vysvětlit metodu své historické práce a tvrdí, že vše je interpretace, aniž by uvedl jakékoliv prameny, s nimiž jinak běžně pracuje.

Naprostým mistrem míjení a mediální negramotnosti je ovšem již tradičně šéfredaktor Info.cz Michal Půr, který se na Twitteru svých čtenářů provokativně ptá, jak by se asi lidé tvářili na to, kdyby děkan Filozofické fakulty tvrdil, že nacistický režim nestál jen na teroru, ale také na participaci a podpoře běžných lidí. Bylo by to jistě strašné a šokující, jenomže přesně to Pullmann o nacismu ve zmiňovaném rozhovoru pro Echo24 říká. A říká to proto, že to už přes třicet let není na akademické půdě kontroverzní téma. Zkoumání dějin každodennosti německého nacionálního socialismu ukázalo, že ani nejodpornější režim všech dob se neobešel bez lidové podpory. Je to samozřejmě děsivé, ale Adolf Hitler a jeho režim měli v očích řady svých současníků legitimitu i poté, co NSDAP po vítězných volbách zrušila demokratickou soutěž politických stran a nahradila ji diktaturou a terorem.

Právě tento typ historického zkoumání nám pomáhá podívat se na minulost i se všemi nepříjemnými pravdami. Ostatně, ani antisemitismus si Hitler nevymyslel a nevnutil jej německému lidu „na bodácích“. Nejde přitom o legitimizaci diktatury, ale jen o snahu ji pochopit. A jak Pullmann opět říká v rozhovoru s Danielem Kaiserem pro Echo24, byli to levicoví historici, kdo v sedmdesátých a osmdesátých letech tyto projevy každodennosti nacistického režimu začali zkoumat a kdo s těmito závěry přišel. Takové zkoumání totiž neznamená relativizaci hrůz minulosti, ale poskytuje lepší pochopení toho, proč mohl nacistický režim vůbec fungovat. Toto pochopení navíc umožňuje společnosti se s historickým traumatem vyrovnat. K něčemu podobnému ale česká debata o komunismu zatím ani náznakem nedospěla.

Antikomunismus jako prototyp cancel culture

K dalšímu kolečku debat o minulém režimu nás letos přivedla kampaň k výročí justiční vraždy Milady Horákové, která byla díky všudypřítomným plakátům intenzivnější než v minulých letech. Telekomunikační společnost O2 miliardáře Petra Kellnera dokonce rozesílala svým klientům SMS upomínající na vykonstruovaný proces z padesátých let. Filozofická fakulta, která nevyvěsila plachtu s nápisem „Zavražděna komunisty“, ale jen pietní černý prapor (stejně jako třeba České vysoké učení technické), si tak sama řekla o skandál. Následná debata, která začala rozhovorem děkana Pullmana pro Echo24, se ale už nevedla o tom, jestli zrovna bannery a laciné proklamace přispívají k diskusi o minulosti, ale jednalo se rovnou o skandalizaci nedostatečného odsouzení komunismu. Nejde už tolik o dožívající KSČM nebo bývalé komunisty, ani o „návrat komunismu“, ale především o politiku paměti, díky níž mohou antikomunisté opět dominovat české veřejné debatě.

Nedávno českým mediálním prostorem prolétl otevřený dopis Harper’s Magazine, v němž si intelektuální hvězdy stěžovaly na nepřátelské prostředí znemožňující skutečně svobodnou debatu. Lidé jako Salman Rushdie, J. K. Rowlingová nebo Francis Fukuyama v něm odmítali praktiky tzv. cancel culture, tedy občanskou kritiku čtenářů a spolupracovníků, kteří volají po bojkotu či vyhození té které osoby z práce kvůli kontroverznímu vyjádření nebo jednání. Co jiného je ovšem současná kampaň za odvolání děkana Pullmanna?

Pullmannova kauza v něčem připomíná nedávné dění v Polsku, kde se vláda dokonce snaží kriminalizovat historickou práci, která dokládá, že se Poláci podíleli na holocaustu. Můžeme připomenout třeba knihu polsko-kanadského historika Jana Grabowského Lov na Židy. V případě Pullmannových komentářů k dějinám minulého režimu a Grabowského knihy jde o podobnou věc: přisuzují společnosti významný podíl na dějinných událostech, které jsme si zvykli rámovat tak, že jsme se stali nebohými oběťmi vyšších historických sil a neneseme za svou minulost žádnou odpovědnost.

Napodobování polské a maďarské debaty je pro českou konzervativní pravici typické a není asi překvapivé, že se v současné kauze tolik angažuje. Mnohem smutnější je ale role liberálně pravicových politiků, intelektuálů a novinářů, kteří by s Pullmannovými myšlenkami nemuseli mít problém. Je to nejen smutné, ale i nebezpečné, a to hned ze dvou důvodů. Pokud bude diskreditace děkana Pullmanna úspěšná, otevře se zde precedens, na základě něhož budou moci být akademici odvoláváni za své názory nebo pouhé badatelské hypotézy. Jednalo by se v podstatě o začátek konce svobody slova a myšlení na akademické půdě, tedy o to, před čím čeští liberálové obvykle a právem varují. A tato cenzura akademického bádání může vyvolat další vlnu umlčování nepohodlných názorů, tak jako se to děje právě v Polsku a Maďarsku.

Důležitá je ovšem i druhá rovina celého problému. Michal Pullmann totiž poukazuje na sociální smír, který komunisté během svého vládnutí s obyvateli Československa uzavřeli. Profesor Pavel Barša tento Pullmannův postřeh v knize Konec experimentu označuje za tak zjevný, že ho považuje za banální s tím, že ho lze přisoudit jakémukoliv modernímu režimu. Pro debatu o české současnosti však evidentně banální nebude, když se zde část elit veřejného života stále diví, proč Andrej Babiš vyhrává jedny volby za druhými. Sociální smír je totiž velmi důležitou podmínkou legitimity jakéhokoliv režimu či vlády a skoro se zdá, že Andrej Babiš je na české politické scéně momentálně jediný, kdo to pochopil. Opoziční strany takovou politiku často označují za populismus a nadbíhání lidu, a proto opozicí zřejmě zůstanou i v budoucnosti.

Autoři jsou redaktoři Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies