Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak se demokratizuje vlastnictví?

Slova o „fetišizaci soukromého vlastnictví“, která padla na tiskovce Kliniky, oblétla český internet. Autor těchto slov vysvětluje, jak to myslel.

V reakci na otázky Jiřího X. Doležala jsem během tiskové konference Kliniky vypustil z úst věty o tom, že soukromé vlastnictví se v naší společnosti fetišizuje a mělo by být demokratizováno. Následovala nebývale agresivní vlna reakcí na sociálních sítích a tlak na Český rozhlas, aby se mnou rozvázal spolupráci na pořadu o náboženství, který spolu s tvůrčím kolektivem připravuji osm let. Přestože argumenty se v těchto reakcích téměř nevyskytovaly, beru to jako vítanou příležitost o soukromém vlastnictví diskutovat a cítím závazek rozvést v několika stručných bodech své dost obecné vyjádření.

Co je fetišizace?

Fetišem se věc může stát, když se zapomene na její skutečnou funkci a je předmětem uctívání. Nebo myšlenka, u které zapomeneme na její historický původ, význam a účinek a stane se dogmatem, o kterém nelze diskutovat. To jsem řekl o soukromém vlastnictví v naší společnosti, za tím si stojím a reakce hodné fundamentalistů volného trhu mé tvrzení jen potvrdily.

Netvrdím, že soukromé vlastnictví je třeba zrušit nebo že nemá i svou pozitivní funkci. Tvrdím, že jeho uctívání brání věcné diskusi o situacích, kdy se účel soukromého vlastnictví obrací v jeho opak. Tvrdím, že je potřeba diskutovat také o tom, co soukromé vlastnictví vlastně je. Reakce ukázaly, že ani většina novinářů není schopna rozlišovat mezi vlastnictvím osobním a soukromým, státním nebo třeba družstevním, ale také mezi vykonávaným a nevykonávaným.

Demokratizace soukromého vlastnictví nemá být nějaký autoritativní recept shora, ale hledání alternativ k situacím, kdy diktát soukromého vlastnictví omezuje svobodu i život těch, kteří nevlastní.

Jediným argumentem zprava zůstává tzv. argumentum ad gulagum, tedy odkaz k minulému režimu a hrůzám stalinismu padesátých let. To naprosto zakrývá zjevný fakt, že legitimní omezení soukromého vlastnictví připouští i základní dokument polistopadového českého státu – Listina základních práv a svobod. Tam se píše nejen o tom, že vlastnictví zavazuje, ale také to, že je třeba ho užívat tak, aby neohrožovalo ostatní (např. skrze poškození životního prostředí), a dokonce i to, že stát může ve veřejném zájmu za odškodnění majetek vyvlastnit.

Soukromé není osobní

Jednou z možností, jak teoreticky uchopit rozdíly mezi různými typy vlastnictví, je rozlišení na soukromé a osobní vlastnictví. Slovo soukromé jsem v polemice použil záměrně, a proto ho nelze vztáhnout třeba na mobilní telefon, který je v tomto případě vlastnictvím osobním. Osobní vlastnictví je vlastnictví užívané – byt, ve kterém bydlím, kartáček na zuby, chalupa nebo auto. Soukromé vlastnictví je to, co užívám za účelem dalšího zisku: dům, který pronajímám v rámci Airbnb, nemovitosti, se kterými spekuluji, nebo pozemky, které pronajímám k dalšímu užívání.

Pokud jste vyděšení z toho, že se toto rozlišení užívá v marxistické tradici, vymyslete si klidně jiná označení, ale pojmenovat zjevný rozdíl mezi tím, jak se člověk vztahuje ke své ledničce a ke své firmě, je na místě. Neznamená to, že vše soukromé je třeba vyvlastnit. Znamená to, že ani radikální levice nechce brát lidem jejich spodní prádlo.

Ano, minulý režim byl špatný. Otázkou je ovšem, zda za to může přílišná demokratizace vlastnictví, nebo naopak jeho nedostatečná demokratizace. Tímto tématem se zabýval třeba už levicový filosof a kritik Sovětského svazu Erich Fromm nebo později disident a propagátor programu společenské samosprávy (tedy společné demokratické správy soukromého vlastnictví) Petr Uhl.

Odvrácená strana soukromého vlastnictví

Co ale v české diskusi žalostně chybí, je připomínka všeho utrpení způsobeného tím, že se soukromé vlastnictví nijak neregulovalo a společnost neměla žádné prostředky, jak ho omezit. Soukromé vlastnictví, jak ho známe, a liberalismus jako ideologie, která ho staví na první místo, tu nebyly vždy, ale objevily se až s moderním kapitalismem. Problémem liberalismu není to, že propaguje svobodu individua, ale že svobodu těch, kdo vlastní, nadřazuje nad svobodu ostatních. Je jedním z paradoxů liberalismu, že k jeho dějinám patří i rozvoj obchodu s otroky – tedy nejděsivější forma omezení svobody individua. Jistě, když je druhý mým soukromým vlastnictvím, můžu s ním přece nakládat, jak chci. Ostatně i politický filosof liberalismu John Locke psal svá pojednání pro velkého obchodníka s otroky.

V 19. století tahaly vozíky s uhlím z hlubinných dolů malé děti. Otvory byly tak malé, že by se tam dospělí nevešli. Vlastníci dolů argumentovali typickými liberálními argumenty o svobodě nakládat s jejich vlastnictvím (dětskou prací), jak se jim zachce.

Díky desetiletím odporu (a také občanské neposlušnosti) se podařilo v Evropě tyto nejhorší excesy překonat. V rámci globální ekonomiky se však nové formy otroctví stále masově vyskytují. Nové formy starých problémů liberalismu, totiž že soukromé vlastnictví jednoho často ovlivňuje druhé, se stále vracejí. Zmínit můžeme třeba klimatickou katastrofu, kterou způsobují především nejbohatší fosilní společnosti, jež vytvářejí zisk na úkor celého lidstva. Ale také třeba obrovský problém exekucí, kdy je soukromé vlastnictví věřitelů v přímém rozporu s právem na osobní vlastnictví druhých a ve výsledku ohrožuje celou českou demokracii, jak před pár dny napsali v britském deníku Guardian. Nakonec se hodí zmínit i krizi bydlení, způsobenou spekulacemi s byty, které zůstávají do velké míry nevyužívané, jako je to třeba v případě Central Parku Praha na Žižkově, kde více než třetinu bytů vlastní osoby s trvalým bydlištěm v Rusku. Developerské společnosti mají rekordní zisky, zatímco spousta lidí končí na ulici.

Naše životy jsou v rukou druhých

Problémem filosofického liberalismu je, že pracuje s nereálnou představou světa rozděleného na atomizovaná individua setkávající se v rovných podmínkách, a pomíjí přitom, že lidé jsou ve všech základních aspektech své existence vázáni a odkázáni na vzájemnou spolupráci. Představa, že mohu s omezenými zdroji, jako je voda, vzduch, půda nebo prostory k bydlení, nakládat podle vlastní libovůle bez ohledu na druhé, je naivní a nebezpečná. Filosofka Judith Butler tento základní aspekt lidské existence vyjadřuje jednoduchým tvrzením: Naše životy jsou v rukou druhých.

A2 předplatné

Demokratizací jsem neměl na mysli zrušení soukromého vlastnictví, zákaz podnikání nebo všeobecné znárodňování autoritářským státem. Jde o spravedlivé řešení vztahů, které souvisejí s paradoxy soukromého vlastnictví a s jejich negativním dopadem na ty, kteří vlastní málo nebo nic. I ti by měli mít právo mluvit do využití věcí a zdrojů, které se týkají jejich základních životních potřeb.

Demokratizace soukromého vlastnictví nemá být nějaký všeobecný autoritativní recept zavedený shora, ale hledání alternativ k situacím, kdy diktát soukromého vlastnictví omezuje svobodu i život těch, kteří nevlastní.

Jak se demokratizuje?

Příkladů demokratické správy vlastnictví je kolem nás dost, nemusíme pro ně chodit do minulého režimu. Zmínit můžeme třeba koncept commons – zdrojů, které jsou spravovány společně a jsou všem přístupné. Mezi ty můžeme započítat materiální zdroje, jako je země nebo voda, ale třeba také internetovou encyklopedii Wikipedia. Na principu commons jsme se pokoušeli spravovat i Kliniku. V oblasti výrobního procesu můžeme zmínit třeba podnikové rady, které běžně fungují v sousedním Německu a které dávají zaměstnancům příležitost mluvit do podoby provozu podniků.

Svá slova o demokratizaci soukromého vlastnictví jsem pronesl v kontextu města a bydlení jako zdroje, který potřebujeme všichni. I zde je celá řada alternativ k soukromému vlastnictví. Komunální a státní vlastnictví bydlení je demokratické alespoň do té míry, že nabízí lidem alespoň nepřímý vliv na jeho správu a využívání skrze volbu poslanců a zastupitelů. Existují ale formy družstevního vlastnictví bydlení, které jsou běžné v Německu, v Rakousku a také v Uruguayi. Bytových družstev je ostatně v České republice stále dost a se zakládáním nových družstev nového typu experimentuje například kolektiv Vlaštovka. K omezení negativních jevů spojených se soukromým vlastnictví bytů, které je orientované na zisk a ne na potřeby lidí, přikročili nově třeba ve Španělsku. Bydlení zde chtějí definovat jako veřejnou službu a zasáhnout proti majitelům prázdných domů. Užitečným krokem podobného typu by mohla být i legalizace squattingu po určitém počtu let, kdy je budova prázdná.

Co s tím má společného Klinika?

Jak souvisí demokratizace (nebo procesy popsané výše) soukromého vlastnictví s Klinikou? Za prvé tak, že byla sama příkladem společné demokratické správy určitého majetku. Nesdíleli jsme kartáčky na zuby, ale starali jsme se společně o dům. Stovky lidí nás přitom podporovaly dobrovolnou prací nebo zapůjčením toho, co bylo potřeba, ale zároveň dům využívali k naplnění svých potřeb, které ostatní prostory dokázaly naplnit jen stěží. To, že to fungovalo a nevedlo ke státnímu teroru ani ke gulagům, je pro pravicové komentátory odkojené devadesátkovým neoliberalismem ten největší problém. Usvědčuje to z neplatnosti jejich jediný argument, že každý pokus dělat věci jinak vede do záhuby.

Za druhé bylo naším argumentem, že státní instituce by měla být schopna podstoupit minimálně diskusi s občany o tom, co se svým majetkem dělá, a ne se jen schovávat za rozhodnutí soudu a mantru o vlastnickém právu. Je totiž načase mluvit také o tom, co se s naším městem a naší společností děje a co by se s nimi mělo dít, a neredukovat tuto debatu na to, co komu patří.

Autor je jeden z mluvčích autonomního sociálního centra Klinika.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image