Foto Jan Polák
Několikaměsíční veřejná diskuse, která předcházela přijetí novely insolvenčního zákona, přinesla dostatek informací pro všechny, kdo chtěli o problému předlužení něco vědět. Senát pod tíhou argumentů lidí, kteří se problematikou předlužení a exekucí zabývají, učinil v novele dvě podstatné změny, Sněmovna však Senát přehlasovala a prosadila svoji verzi. Dlužník tak bude muset dokázat, že je schopný platit alespoň 2 178 korun měsíčně. To diskriminuje zejména důchodce, kteří nemají vysoké dluhy, dokázali by do pěti let splatit i jejich značnou část, ale nemohou platit měsíčně tak vysokou částku. Sněmovní novela také všechny dlužníky, kteří nesplatí třicet procent, vystavuje přezkoumání soudu, který rozhodne, zda se dostatečně snažili splácet.
Vtip spočívá v tom, že práce načerno pomáhá velké části lidí v dluhové pasti přežívat, protože systém je nastavený tak, že po nich chce nemožné.
Senátní návrh, který dveře k oddlužení otevíral, nepodpořila ODS ani ANO kromě poslankyně Evy Fialové. Návrh naopak podpořili Piráti, STAN a lidovci. Z ČSSD návrh nepodpořili poslanci Jan Birke, Petr Dolínek a Roman Onderka, zbytek sociálních demokratů pro něj hlasoval. Ze šesti hlasujících poslanců TOP 09 návrh podpořili tři: Helena Langšádlová, Vlastimil Válek a Karel Schwarzenberg. Rozpolcená byla KSČM – pro bylo osm poslanců, zdrželo se šest. Zvláštní kapitolu tvoří SPD. Její lídr vedl před volbou radikální řeči, že si nedělá iluze o tom, že tu najde většinu ochotnou řešit dluhovou problematiku skutečně od základu a systémově, a že principem zákona by mělo být v prvé řadě dostat občany z dluhových pastí a vrátit je ze šedé ekonomiky zpět do systému, ale nakonec zákon také nepodpořil. Celé jeho vystoupení mělo zřejmě za cíl jen to, aby ukázal, jak doopravdy vypadá populismus. Z SPD pro senátní verzi hlasovali tři poslanci z dvaceti přítomných. Tabulka s hlasováním je zde a stenografický zápis rozpravy zde.
Uvidíme za pět let
Jádro sporu o oba návrhy novely spočívá v tom, zda je novela v podobě, v jaké byla přijata, skutečně otevřená všem dlužníkům, anebo zda zmíněná třicetiprocentní hranice v zákoně zůstává. Je prakticky jisté, že soudy nebudou rozhodovat jednotně. Lidé, kteří jsou v exekuci, mají sníženou důvěru v justici, jak ukázal výzkum, který si nechala udělat redakce Alarmu. Já sama, přestože v náš soudní systém nadstandardně věřím, mám jisté pochybnosti, zda budou soudci v tomto ohledu shovívaví. Vede mě k tomu třeba i to, že jsem viděla rozsudek, ve kterém se tvrdilo, že šestileté dítě, které vstoupilo do dopravního prostředku městské hromadné dopravy, uzavřelo smlouvu s dopravním podnikem, a proto je zřejmě v pořádku, že je o mnoho let později v exekuci.
Některé soudy tedy pravděpodobně po pěti letech oddluží i ty, kteří na třicetiprocentní hranici nedosáhli, jiné budou dlužníky posílat zpátky do exekuce, lehčí o pětašedesát tisíc, které zaplatili insolvenčnímu správci.
Je dobře známo, že celá řada dluhů vznikla na základě bagatelních částek i že mnozí lidé do exekuce spadli kvůli tomu, že naletěli podvodníkům. Nemluvě o tom, že právo odpuštění by měli mít i ti, kdo si půjčili nezodpovědně. Přesto je tu jeden moment, o kterém se psalo málo: týká se současné ekonomické konjunktury a práce načerno.
Teď je dobře, bude hůř
Nezabavitelné minimum, které zůstává lidem v exekuci a insolvenci, je v současné době nastavené tak, že se z něj nedá doopravdy žít. Zvrácenost systému ukazuje i to, že čím víc člověk vydělává, tím méně dostává. Naštěstí ale žijeme v období, kdy je práce dostatek a mnozí zaměstnavatelé jsou ochotni zaměstnávat načerno. To zachraňuje mnohé z těch, kteří jsou předlužení. Buď pracují načerno úplně, nebo částečně, případně tak pracuje někdo z jejich rodiny a oni sami dostávají jen nezabavitelné minimum a směšný příspěvek na bydlení. Kombinací je nekonečně. Vtip spočívá v tom, že práce načerno pomáhá velké části lidí v dluhové pasti přežívat, protože systém je nastavený tak, že po nich chce nemožné.
Kolik lidí je zapojeno do šedé ekonomiky, samozřejmě nevíme přesně, ale jak studie Ministerstva práce a sociálních věcí, tak výzkum pro Alarm ukazují, že jich je opravdu hodně. To je důvod, proč je insolvence pro (některé) věřitele o tolik výhodnější než exekuce. Lidé v exekuci se totiž mohou schovat do šedé ekonomiky.
Žijeme v období, kdy si lidé mohou na mnoha místech republiky snadno najít stálou, legální, a dokonce i dobře placenou práci. Kdyby se nezabavitelné minimum nastavilo tak, aby z něj mohli lidé žít, a kdyby se vyplatilo vydělávat víc, možnost oddlužení by se široce otevřela a statisíce dlužníků by měly šanci na cestu zpátky. To se bohužel nestane – ve jménu jakési vyváženosti a práv věřitelů. Jenže ta jsou současným systémem pošlapávána podobně jako práva dlužníků, většinou nedostanou skoro nic. Nehledě na to, že až vzroste nezaměstnanost a lidé přijdou o možnost výdělku načerno, který je sice nejistý a nestálý, ale přece jen pomáhá přežít, pak teprve poznáme, co je bída. Osudy lidí, kteří začnou ztrácet bydlení a budou mít existenční problémy, se dotknou celé společnosti. Politici, kteří problém odmítli reálně řešit, parazitují na ekonomické konjunktuře, která ale nebude trvat věčně.
Autorka je redaktorka Alarmu.