Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Smíchovskou Oázu má nahradit fast food. Zůstanou v Česku vůbec nějaké nádražky?

Destrukce nádražních restaurací a jejich nahrazování jednotvárnými a předraženými řetězci proměňují veřejný prostor ve prospěch movitějších vrstev obyvatel a na úkor ostatních.

Foto katapla.cz

„Ve druhém podlaží v místě stávající restaurace se plánuje zachování gastroprovozu, ale v modernější podobě typu food court.“ Nenápadná věta na Facebooku Správy železniční dopravní cesty (SŽDC) neznamená nic jiného než konec další legendární pražské nádražky – smíchovské Oázy. Pokud k němu opravdu dojde, bude to nepochybně další krok k unifikaci a sterilizaci českých nádraží.

Smíchovské nádraží má projít tento rok rekonstrukcí, což lze teoreticky přivítat. Požadavky na kulturu cestování se vyvíjejí a nikdo asi nebude protestovat třeba proti bezbariérovým úpravám nebo čistým záchodkům. Rekonstrukce nádraží se u nás ale mnohdy rovná také omezení veřejných služeb a privatizaci veřejného prostoru. Vlastníci nádraží sice rádi argumentují zvýšením komfortu, v praxi to ale často znamená, že z nádražních budov mizí originální a lokální provozovny a nahrazují je řetězcové kavárny, trafiky a fast foody. Často předražené, bez špetky ducha a kolikrát i nevalné kvality. V horším případě občerstvovna zmizí z nádraží úplně, protože reálněkapitalistický člověk se zřejmě nemá na nádraží co zastavovat. Pokud tedy nemá dostatek prostředků na to, aby tu utratil pořádnou sumu ze své poctivě vydřené mzdy. To je pak jiná.

Nádražka jako česká tradice?

Přinejmenším velká pražská nádraží se totiž čím dál víc podobají obchodním domům. Hlavní nádraží je toho důkazem, podobně se vyvíjí i situace na Masaryčce a Smíchov možná dopadne stejně. Problém těchto rekonstrukcí nejsou obchody – i ty mají na nádraží své místo. Problém je, když tam zároveň chybí čekárny a gastrozařízení s přijatelnými cenami. Třeba na hlaváku taková nenajdete, ceny tu dosahují skoro letištní úrovně, kvalita jejich výši ale rozhodně neodpovídá. Chcete-li se tu posadit, máte na výběr mezi Burger Kingem, kavárnou s rozmrazeným pečivem za 60 korun a podprůměrnou restaurací.

Na první pohled nevinné rekonstrukce stanic ve skutečnosti často vedou k vyloučení určitých skupin obyvatel z veřejných prostor.

Nádraží ale jsou (nebo by měla být) veřejným prostorem, kde se potkávají všechny vrstvy obyvatel. A tomu by měla odpovídat i nabídka. Na nádraží mají mít možnost občerstvit se i ti, kteří nechtějí nebo nemohou dát za malou svačinku 150 korun anebo si jen chtějí v klidu sednout, dát si pivo a obyčejné jídlo. Jistě, bez nádražek se dá žít i cestovat, nádraží ve většině západní Evropy jako obchoďáky nebo letiště vypadají už dlouho, ale proč bychom neměli mít právo na kvalitní a pestrou nabídku? Proč se vzdáváme gastrotradice, jakou jsou originální restaurace a bufety skoro na každém nádraží? Pojďme jednou zabojovat za tradici, jejíž zachování má na rozdíl od mnoha jiných smysl!

Costa Coffee do každé vesnice

Obránci tradičních nádražek nicméně nechtějí – jak si jejich odpůrci často myslí –, aby nádražní restaurace byly smradlavými pajzly, které se za žádnou cenu nemají rekonstruovat a měnit. Nádražka, kam se většina lidí bojí vstoupit, opravdu neplní svůj účel. To ale není důvod ji rušit nebo z ní udělat bezduchou burgrárnu či kavárnu s atmosférou supermarketu. Ano, legendární Flip na Masaryčce byl jen pro otrlé, ale opravdu se nenašel provozovatel, který by si tu otevřel restauraci s pár hotovkami, lahůdkářství nebo obyčejnou kavárnu? Proč jsme se dočkali Costa Coffee s kávou za 80 korun? Desítky poboček tohoto řetězce jsou Praze málo?

Z Masarykova nádraží ale zmizela i všechna další klasická zařízení, poslední bistro zavřelo na Štědrý den a na jeho místě se otevře… Burger King! Stejný osud teď pravděpodobně čeká i Oázu, mezí jejíž štamgasty patřil i Ivan Magor Jirous a která je pro mnohé návštěvníky spíš živoucím kulturním dědictvím než obyčejnou nádražkou. Pokud jde SŽDC o zlepšení kvality, není takovým zlepšením spíš restaurace s dobrou nabídkou než food court? Rychlé občerstvení ať je klidně v nádražní hale, zároveň bych ale chtěla mít v budově možnost dát si kvalitní jídlo v příjemném prostředí respektujícím atmosféru a architekturu nádraží. Ani jedno fast foody obvykle nesplňují.

Společně tvoříme mainstream!

Na nádraží jen s plnou peněženkou

SŽDC se ale zájmy cestujících zjevně moc neřídí, jinak by se nepokoušela vystrnadit ze svých prostor třeba dejvickou nádražku, která zatím přežila díky masivní podpoře svých štamgastů a fanoušků. Nezavřela by oblíbený stánek na třetím smíchovském nástupišti, jehož konec vzbudil bouři nevole, stejně jako první zprávy o konci Oázy. V počínání SŽDC (která mimo jiné chce vystěhovat Autonomní centrum Klinika, aniž by pro budovu měla jiné využití) těžko hledat jiné záměry než snahu vydolovat ze svých objektů co největší zisk. A ten jí samozřejmě velké nadnárodní firmy zaručí spíš než místní malí provozovatelé.

A zájem o občana už vůbec nemůžeme očekávat od společnosti Penta, která rekonstruuje Masarykovo nádraží a chystá i radikální proměnu jejího okolí. Central Business District, který má u Masarykova nádraží vzniknout, kritizuje nemalá část odborné i laické veřejnosti. Penta sice zdůrazňuje, že chce Masaryčku pro lidi, ale zmíněná nádražní gastročistka i nedaleký Manifesto Market plný luxusních stánků ukazují, že by spíš ráda Masaryčku jen pro někoho.

Na první pohled nevinné rekonstrukce totiž ve skutečnosti často vedou k vyloučení určitých skupin obyvatel z veřejných prostor. V první řadě těch, kteří se na nich z mnoha důvodů tradičně zdržují – těch nejchudších a nejubožejších. Jejich „odstranění“ z očí veřejnosti sice možná část obyvatel tleská, ale tato opatření posléze dopadají na všechny lidi s podprůměrnými (možná dokonce i průměrnými) příjmy. Proto má význam zabývat se i něčím na první pohled tak bezvýznamným a bizarním, jako jsou nádražní restaurace a bufety. Nádražky jsou lakmusovým papírkem toho, kam se veřejný prostor může ubírat. Pokud se nebudeme zajímat, co za proměnami veřejného prostoru ve skutečnosti stojí a komu slouží, zjistíme možná až pozdě, že už v něm pro nás není místo.

Autorka je redaktorka Radia Wave a spoluautorka webu vagus.cz.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image