Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
České dráhy ve svých materiálech rády zdůrazňují ekologičnost vlakové dopravy. Podle jimi prezentovaných výpočtů je emisní stopa elektrických vlaků násobně nižší v porovnání s automobilovou dopravou. Tento pozitivní obraz se však rychle mění při pohledu na původ elektřiny nakupované pro pohon těchto vlaků.
Vlaky Českých drah i jiných dopravců jsou napájeny z trakční soustavy, kterou provozuje státní organizace Správa železnic. Ta zajišťuje také nákup elektřiny pro tuto soustavu a tím de facto i pro všechny vlaky, které tato elektřina pohání.
Pro rok 2024 Správa železnic vysoutěžila nákup elektřiny o objemu více než 1,3 terawatthodiny (jedná se zhruba o dvě procenta veškeré elektřiny spotřebované v Česku). Dodavatelem se má stát člen skupiny Sev.en, společnost Sev.en Industry Supply českého miliardáře Pavla Tykače.
Pokud Správa železnic myslí svoje výše citovaná slova vážně, měla by i ona řešit původ nakupované elektřiny, případně se sama přímo podílet na investicích do nízkouhlíkové infrastruktury.
Hlavními zdroji, které skupina Sev.en provozuje, jsou hnědouhelné elektrárny v Počeradech a Chvaleticích. Obě patří mezi nejšpinavější uhelné zdroje v Česku s uhlíkovou stopou kolem 1000 kilogramů CO2 na vyrobenou megawatthodinu (tzn. dvaapůlkrát více, než je průměr českého energetického mixu). Elektrárna Počerady byla v roce 2020 dokonce největším jednotlivým zdrojem emisí skleníkových plynů v České republice. Stejný zdroj pak v loňském roce přišel o emisní výjimku z limitů na vypouštění toxické rtuti do ovzduší, stanovené limity nicméně dlouhodobě neplní.
Co to v praxi znamená? Železniční doprava z principu stále představuje energeticky nejefektivnější způsob dopravy. Od příštího roku u nás ale bude její provoz paradoxně spojen s podporou toho vůbec nejvíce znečišťujícího způsobu výroby elektřiny. Za tímto krokem přitom stojí státní organizace, která ve své výroční zprávě uvádí, že se chce „výrazně podílet na snížení uhlíkové stopy“ a zelená tranzice patří mezi jeden z jejích strategických cílů.
Evropským trendem je podpora obnovitelných zdrojů
Například nizozemský národní dopravce Nederlandse Spoorwegen nakupuje už od roku 2017 veškerou elektřinu nutnou pro provoz svých vlaků z větrných farem umístěných v samotném Nizozemí, Švédsku, Finsku nebo Belgii. Německý národní dopravce Deutsche Bahn nakupuje elektřinu pro dálkové spoje (vlaky ICE, IC a EC) od roku 2018 výhradně z obnovitelných zdrojů. Ty se tak v současnosti podílejí na napájení německých vlaků přibližně ze 65 procent, což je přibližně o čtvrtinu více, než je podíl těchto zdrojů na německém energetickém mixu. Deutsche Bahn rovněž investuje do výstavby fotovoltaických elektráren určených k přímým dodávkám do trakční soustavy. Podobnou cestou se vydává také španělský národní dopravce Renfe nebo francouzský národní dopravce SNCF, který hodlá do konce dekády tímto způsobem pokrýt pětinu svojí spotřeby elektřiny.
Pokud Správa železnic myslí svoje výše citovaná slova vážně, měla by i ona řešit původ nakupované elektřiny, případně se sama přímo podílet na investicích do nízkouhlíkové infrastruktury. V opačném případě jde pouze o prázdné fráze zavánějící greenwashingem. Podpora obnovitelných zdrojů ze strany Správy železnic ve spolupráci s Českými drahami (viz například jejich slogan „Naše společná mise: Nulové emise“) jakožto zdaleka největším českým železničním dopravcem by ve výsledku měla výrazně větší pozitivní efekt než například existující či připravované offsetové programy soukromých celostátních dopravců.
Autor je analytik Klimatýmu AMO.