Ilustrace Francesco Albani Hermafrodítos a Salmakis, Wikimedia Commons, CC0
Válka o kontrolu území lidského těla a intimity neskončila sekularizací států ani postupnou humanizací medicíny. Bohužel, jak se důsledněji vyrovnávají práva dříve prakticky neviditelných lidí, budí to i reakci konzervativního spektra politiky. Ta se globálně snaží zneužít lidskoprávního posunu k vytváření dojmu o dekadenci a zvrácenosti Západu, demokracie nebo Evropy prostřednictvím démonizace sexuálních menšin.
A protože za emancipací sexuálních menšin stojí také třetí („gender“) a čtvrtá („queer a internet“) vlna feminismu, útoky míří zhusta i na něj. Pravice vrací do hry pruderní představy o ženách, omezuje jejich práva nedostupností interrupcí, popírá strukturální znevýhodnění, je lhostejná vůči femicidám, domácímu násilí apod. V internetové kultuře se lavinovitě nabalují antifeministické trendy jako intenzivní rodičovství, tradwife a tradfem, obviňování feminismu z krize mužů, existence incelů apod. Ano, jde o často skloňované kulturní války, které dokážou veřejnost rozproudit jako máloco.
V Česku lze tuto kulturní zpátečku sledovat například v debatě k MeToo i související iniciativě Ne!Musíš to vydržet. Přestože bez nich by se možná oběti nikdy neodhodlaly promluvit a mediálně exponovaní muži jako Dominik Feri nebo Jan Cimický by neskončili před soudem (respektive ve vězení), zuřila kolem nich morální panika. V politice ji ukázkově zhodnotila senátorka Daniela Kovářová, známe ji ale také z literatury (Petra Hůlová, Alena Mornštajnová) i televizní zábavy (Hřebejkovo Pozadí událostí) nebo divadla. V této souvislosti pak solidní mrak dezinformací zahalil veřejný prostor v politickém zápase o Istanbulskou úmluvu, spíše staré předsudky se naopak uplatnily v diskusi o manželství pro všechny. Ani jedna legislativa neprošla, což nás kulturně a lidskoprávně řadí jednoznačně na Východ, do postkomunistického areálu.
Z vědeckého pohledu se jako nepoužitelné jeví schéma bojiště kulturních válek, které proti sobě staví biologii vs. ideologii, duši a tělo, dvě pohlaví proti desítkám genderů apod.
Tam jsme dlouho patřili i ohledně zákonů o úřední změně pohlaví, kterou podmiňovala kastrace/sterilizace trans lidí. Už v dubnu 2017 v této souvislosti Evropský soud pro lidská práva vydal rozsudek o porušování Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na to letos zareagoval Ústavní soud, který rozhodl, že tento typ operace je porušením tělesné integrity a osobní autonomie trans osob a odporuje lidské důstojnosti. Parlament se s tím bude muset vypořádat do 30. června příštího roku, tedy novelizovat příslušné zákony.
Trans lidé se ale zároveň stávají dalším terčem v kulturně válečných střetech. Zatímco dříve se do trans lidí sem tam někdo strefoval nahodile, dlouhodobě je do svého záběru integrovala konzervativní komentátorka Echa 24 Tereza Matějčková. Cit pro byznys z nenávisti a šíření morální paniky projevilo také nakladatelství Bourdon v „kauze“ s knihou Abigail Shrier. Dalším pro změnu křesťanským „příspěvkem do diskuse“, který instantně zarezonoval, je český překlad Zrození genderu od Abigail Favale. Jestliže Favale dává do popředí „tělo“ před „ideologickým“ konceptem genderu, je skoro až bizarní, že k tomu potřebuje svůj křesťanský fundament, který kolem tělesnosti vytvořil až fantaskní představy a rituály jdoucí opravdu hodně daleko za hanebně konečnou tělesnost – od věčného života, přes neposkvrněné početí, zmrtvýchvstání nebo experimenty s celibátem, odmítáním antikoncepce apod.
Sledujeme-li českou sexuologii a její pozici v debatě, ani ona dnes není jednotná. Jedním z největších postrachů queer osob je například mediálně značně aktivní sexuolog Petr Weiss, jenž se dostává i za hranu standardů mezinárodních profesních organizací, které se věnují trans problematice, přičemž neváhá pracovat s materiály dezinformačního původu.
Současná situace je přitom smutná už proto, že socialistické Československo patřilo v sexuologii mezi světovou špičku. Unikátní byl dobový výzkum ženského orgasmu, který měl přispět i k menší rozvodovosti a většímu štěstí rodin, základu státu. Československo ale také v roce 1961 jako jedna z prvních zemí zrušilo kriminalizaci stejnopohlavního sexuálního styku. Brno se pro změnu stalo vůdčím pracovištěm specializovaným na diagnostiku transsexuality a zároveň se zde prováděly první tranzice, jakkoliv první operace se dělaly už ve čtyřicátých letech a například legenda české atletiky Zdeněk Koubek podstoupil operativní změnu pohlaví už v roce 1936. Pro srovnání – slovenská sexuologie se tehdy soustředila především na problémy s neplodností.
Dnes je naopak slovenský problém v politicích, zatímco sexuologie zastává soudobé poznatky, vysvětluje mi sexuolog Pavel Turčan, s nímž hovořím mimo jiné právě o rozkolu mezi českými sexuology. Mnozí totiž uvízli v zastaralých přístupech a přiživují je konzervativním moralismem, podle nějž za nárůstem počtu queer lidí – tedy i trans a nebinárních lidí, je nějaký rozmar, dobová móda, vliv sociálních sítí či „genderové propagandy“.
Doba nerezová
Snaha pochopit jádro pudla sporu Sexuologické společnosti mě přivedla k jedné z legend oné progresivní československé sexuologie – doktorce Růženě Hajnové. Hajnová, žákyně zakladatele československé sexuologické školy Josefa Hynieho (1900–1989), je také pamětnicí oficiální medicínské tranzice, která vedla i ke změně dokladů pacienta – operace proběhla v roce 1975 v nemocnici u sv. Anny v Brně.
Doktor Růžena Hajnová, jak se starosvětsky představila do telefonu, dodnes působí v oboru a je mj. členkou komise pro provádění změny pohlaví transsexuálních pacientů, která několikrát do roka zasedá pod ministerstvem zdravotnictví. Schůzku jsme si domluvily v její ordinaci v psychiatrické léčebně v Brně Černovicích. Po chvilce čekání se ocitám před energickou ženou, u níž si těžko dovedu představit, že by vlastně mohla být už dvacet let v důchodu. Mluvíme dlouho, doktorka Hajnová odpovídá zeširoka, často zabíhá do společenských souvislostí.
Hned v úvodu mě informuje, že transsexualita patří mezi jednu z vůbec nejtěžších diagnóz a pacient dosáhne souladu mezi svým niterným pocitem a tělesnými znaky pouze tak, že proměnou čili tranzicí projde tělo. Hovoří také o společnosti, která k akceptaci biologických faktů musela dozrát a zmíní analogii s leváky, kteří bývali dříve přeučováni, nebo s homosexuály.
Zároveň upozorňuje, že s transsexuály je to daleko složitější, přičemž rovnou odmítá současné „rozrůstání menšin“ s odkazem na nepřesné pojetí transsexuality v medicíně anglosaského světa. „Genderová problematika je velice široká a na to, abych se zakotvil a přijal svoji biologickou identitu, potřebuji i určité podmínky. Jen malinká část lidí, kteří mají dobré podmínky, se z nějakých neznámých důvodů identifikuje s opačným pohlavím,“ říká. A dodává k tomu ze své praxe: „Když k vám přijde pravý transsexuál, poznáte ho ve dveřích, jiná konfigurace těla, jiná psychika.“ Vzpomíná na metody profesora Hynieho, který „chtěl, abychom poměřovali parametry, měřili jsme jim těla, šířku ramen, boků, poměr ramen k bokům, ruce, prostě celkový somatotyp. Vždycky jsme je vyfotografovali a pak pozorovali, co se může změnit. Protože člověk, co má problém s genderovou identifikací, nechce být nápadný, chce splynout, aby ho okolí opravdu bralo tak, jaká je jeho psychická identita.“
Medicínské intervence pak popisuje jako určité pošťouchnutí přírody. „Jen jsme cvrnkli hormony a byla z něj nádherná ženská, které vyrostla taková prsa, že kolega plastický chirurg se potom ptal, kdo dělal plastiku,“ líčí osud ženy, která posléze emigrovala a živila se jako modelka. Na mou námitku, jestli fyziognomická dispozice nemůže být v diagnostice matoucí, protože ani zdaleka všechny cis ženy nesplňují modelkovské kritérium a jejich prsa neobdivují plastičtí chirurgové, lékařka argumentuje případem z padesátých let, kdy osoba po tranzici nebyla spokojena a lékaře žalovala. Jako problematické vnímá, když po tranzici stále „vidíte babochlapa“, který, jak vysvětluje, „bude mít sice identitu ženskou, ale zároveň bude narážet v sociálním přijetí.“
Součástí diagnostiky je podle paní doktorky i vztah k vrozenému genitálu: „Pravý transsexuál nechce svůj genitál, nenávidí svůj genitál, protože se neidentifikuje s jeho psychikou. Proto se přistupovalo k operacím, aby se člověku pomohlo, aby nespáchal sebevraždu. Původně se totiž tyto poruchy diagnostikovaly jako schizofrenie, rozštěpení osobnosti. Proto nastala i spolupráce s plastickými chirurgy.“ Také ale vzpomíná, kdy se v tranzici vyhovělo pacientce, které vyrobili neofalus z části stehna. Pacientka ale byla s výsledkem tak nespokojená, že to u ní vyvolalo těžké deprese, a nakonec byla hospitalizována na psychiatrii. Takovým případům má například zabránit současná podoba komisionálního schvalování tranzic.
Přecházíme postupně také k tomu, jak se vlastně lidé za normalizace dostávali k sexuologické péči, když de facto neexistovala osvěta – přičemž namítám, že právě informovanost může stát za současným nárůstem zájmu o změnu pohlaví. „Potřebovali pomoc, řešili problém, hledali cestu a dostali se k nám,“ vysvětluje mi paní doktorka, přičemž se nedokážu zbavit pocitu, že při odvěké tabuizaci psychiatrie jako takové, mnozí třeba nepřišli. Zmiňuji v této souvislosti nedávný výzkum NÚDZ, který popisuje vztah mezi duševním zdravím a tzv. menšinovým stresem, ale pracoviště doktorka Hajnová nepovažuje za relevantní – na rozdíl od sexuologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze.
Naopak upozorňuje na další aktuální diagnostický problém, kdy se podle ní za mnoha genderovými poruchami ve skutečnosti skrývá hraniční porucha, jíž zapříčiňuje ztráta rodinné a společenské stability. Na vzestupu jsou „narcistní agresivní ženy“, prapůvodní ideál křehké ženy zmizel, i když jsou dnes u žen často k vidění „kapří tlamičky“ (míněny uměle zvětšené rty, pozn. aut.). „Muži se ocitají v pozicích outsiderů, rozpadají se rodiny. Lidé vyrostlí v tomto chaosu, jimž chybí ona tradiční rodičovská dvojice, těžko hledají sami sebe, nemají vzor, s nímž by se mohli identifikovat, nakonec i genderově tápou,“ analyzuje současné poměry sexuoložka.
Chápu to tak, že trans sexuální identita se mladým lidem stává jednou z mnoha experimentálních cest ve složitém hledání sebe sama. Indikátorem nepravé transsexuality může být podle paní doktorky právě neochota k operativním řešením, protože neví, jestli se jim to náhodou zase „nepřeklopí“. Dodává dokonce, že „právě staří transsexuálové se cítí dneska pobouřeni, oni říkají, to jsou všechno pseudo,“ čímž míní postoje svých starších pacientů. Upřímně tomu věřím, toto vymezování se je mimořádně stabilní lidská vlastnost.
Paní doktorka Hajnová také varuje před dalšími nedozírnými společenskými důsledky toho, že bychom se vzdali biologické dyády dvou pohlaví a přistoupili třeba na nebinaritu, třetí pohlaví apod. „Vytvoříme řadu jiných sociálních problémů,“ říká a líčí různorodé situace, kde jsme nějak genderově organizováni, jako jsou nemocniční oddělení, věznice, kam by se dostali lidé úředně identifikovaní novým pohlavím, ale neoperovaní. Zmiňuje „byznys s tranzicemi“, ale také tranzici jako pokus o maskování trestné činnosti a v této souvislosti uvádí také komplikovaný případ, jenž se stal předlohou filmu Requiem pro panenku.
„Vždycky to bude části společnosti vadit,“ uzavírá psychiatrička Růžena Hajnová. Snažím se zjistit, jestli není přednější zabránit sebevraždám těch, kterých se to osobně týká, ale paní doktorka naopak míní, že „je důležité dojít k jádru traumatu“ a že biologicky jde o časovanou bombu.
Rozhovor se protáhl a mně je jasné, že s energickou lékařkou bychom mohly mluvit ještě hodiny, přijdu si už ale hloupě, protože vím, že v čekárně mezitím už půl hodiny sedí objednaní pacienti. Když pak odcházím, slyším, jak maminka mladého pacienta omluvně vysvětluje další sestře či lékařce, že si během čekání otevřeli okno. Prý to nevadí, když z něj nikdo nevyskočí, odvětí bílý plášť.
Cestou z areálu přemýšlím, jak jednoduché je být cis heterosexuálka, nikdo mě nepřeměřuje, nezkoumá moje libido ani to, jestli moje identita, habitus nebo preference nejsou náhodou výsledkem hraniční poruchy a ta třeba toho, že jsem z „rozvrácené“ rodiny.
Přestože mi postoje paní doktorky v mnohém přišly nerespektující vůči trans lidem, mám zároveň plastičtější představu o tom, jak konzervativní sexuologové s letitou praxí chápou aktuální nárůst počtu lidí, kteří si přejí tranzici. Pro sebe jsem si označila éru poválečné sexuologie jako dobu nerezovou, skalpelovou, která jen napravovala drobná škobrtnutí přírody – a to i chirurgicky do důsledku, včetně kastrací a remodelace pohlavních orgánů. Cílem bylo trans člověka správně zařadit do jedné ze dvou pohlavních/genderových škatulek, kdy cokoliv „mezi“ bylo vnímáno jako medicínsky a společensky neuspokojivé. Zároveň jsem přesvědčená, že tento koncept je závislý na dobové představě, že muži a ženy jsou esenciálně odlišní, jsou ideálně z různých planet (jedna velmi populární kniha tvrdí, že muži z Marsu a ženy z Venuše), různých světů, správní muži a správné ženy nosí zásadně odlišné oblečení, nikdy se nemohou stát přáteli, mají jiná povolání, koníčky, jiný jídelníček a zásadně jiné životní role a možnosti. Tranzice je potom v takovém světě něco jako překročení železné opony.
Chtěl bych se jmenovat Jan
Po rozhovoru se sexuoložkou Růženou Hajnovou jsem neodolala pokušení najít trans člověka, který by zřejmě neprošel sítem fyziognomie předurčující jej ke „splynutí“ s opačným pohlavím. Nebylo to vůbec těžké, v mém svobodomyslném okolí se to různorodostí přímo kvíří.
Do kavárny přichází štíhlý jemný kluk, student, vysokoškolák, je mu něco přes dvacet. Asi jsem jediná v místnosti, kdo ví, že je trans mužem. Domluvíme se, že bude mluvit anonymně, spontánně se mi vybavuje písnička od kapely Buty, říkejme mu tedy Jan, přestože to v jeho případě s přátelstvím k dívkám a dámám nebude tak horké.
„Kolem 18 let jsem to začal oficiálně řešit, i když klasika, to uvědomění jsem měl od dětství,“ začne stručně popisovat svůj příběh. Líčí chápavé a nápomocné rodiče, kamarádské prostředí ve škole, kdy „si spolužáci možná mysleli, že jsem jinak orientovaný, nějak to vycítili.“ Šikanu ani jiné spouštěče menšinového stresu nezažil. Zhruba ve čtrnácti se to začalo lámat. Pro Jana to znamenalo krátkou fázi, kdy se snažil trochu splynout s „birth“ pohlavím. „Nikdy jsem nenosil šaty, nemaloval jsem se, ale vypadal jsem najednou víc feminně než předtím. Tehdy na mě nějak dolehl tlak zvenčí na to, zařadit se mezi kluky nebo holky, to se ale zároveň stíralo s tím, že jsem vždy patřil do nějaké subkultury, mezi emaře nebo metalisty. Až kolem sedmnácti osmnácti jsem se vrátil zpět k sobě a uvědomění, že ten tlak se nedá dlouhodobě snášet.“
Jan ještě zmiňuje další důležitý pocit, který souvisí s touto komplikovanou fází dospívání a málo se o něm mluví: „Hodně trans lidí, včetně mě, si tuto fázi zpětně zazlívá a je pro nás těžké se s ní smířit. Přijde mi důležité zmínit, že je to normální přirozená otázka vývoje.“
O pohovorech a vyšetření na sexuologii v jednom z větších měst vzpomíná smířlivě. „Jsem věděl, jak na tom jsem, nepotřeboval jsem to nějak konzultovat, potřeboval jsem, aby to všechno proběhlo hlavně rychle, v těch osmnácti už jsem to nezvládal prostě. Tak jsem si našel doktora 70:30, ale byl dobrý a celkem i rychlý. Pan doktor byl fajn, ale je pravda, že bylo trochu vidět, jak hledá, jestli zapadám do nějakých tabulek. Ale nezdálo se mi to nějaký hrozný, jsem to asi bral jinak… Ale dovedu si představit, že kdyby tam přišel někdo nebinární, že by z toho byl asi trochu perplex.“
Nedá mi to a trochu neomaleně se ptám, jestli neměl během vyšetření potíž s tím, že nikdy asi nenaplní maskulinní ideál olympijského desetibojaře. „Přijde mi, že pro některé lékaře je to jako nějaký školní úkol, který prostě musí udělat na jedničku. Je to pro ně především profesní výzva udělat proměnu co nejdokonaleji. Možná ze začátku chce člověk splynout, ale později je vám to jedno.“
Na otázku, jestli popsaný lékařský přístup spíše ustupuje, říká, že se bojí, že ne. V každém případě je rád, že má všechno za sebou a může se soustředit na jiné věci, akorát chodí na kontrolu hladin hormonů. Svou „vrchní“ operaci, tedy mastektomii, má za sebou. „Vzhled pro mě tehdy hrál prim, do úřední změny jsem se hlavně z hlediska zdraví a možných komplikací kvůli vrozené nemoci nehrnul, takto mi to dosud stačí a jsem spokojený,“ říká, přestože v dokladech má zatím „efko“.
Že nebudou povinné kastrace je právě i ze zdravotních důvodů rád. A jak mu připadá, že kastrace vnímá trans komunita? „Je to tak pade na pade, někdo je opravdu hodně konzervativní a přesvědčený, že muž by tohle v těle mít neměl (vaječníky, dělohu, pozn. aut.), chce to mít uzavřený. Někdo to neřeší, je mu to jedno, další opravdu nechtějí operaci. Ono se asi začne teprve vynořovat, že mnoha lidem ty kastrace dost zkomplikovaly život, myslím ve zdravotním smyslu, ale o tom se nemluvilo, protože to byla prostě ostuda.“
Při poslechu nebo čtení různých rozhovorů s trans lidmi mě často zaujala jejich unikátní zkušenost s tím, jak se k nim po změně genderu promění přístup okolí. Zatímco trans ženy mohou být zaskočeny spíše negativně, trans muži naopak nabudou dojmu, že je konečně někdo bere vážně. Jan to ale úplně nepotvrzuje. „Lidi se chovají jinak, ale můžou za tím být různé další faktory než jen gender. Už to, že vy sami se cítíte jinak, míň se bojíte, stydíte, najednou jste v pohodě. Taky hodně záleží na prostředí, jak vás lidi znají. První rok je možná náročný pro všechny, ale pak se to rychle zlomí. Možná, že trans ženy to mají těžší, život s estrogenem je náročnější, už to, jak vám jdou emoce nahoru dolů.“
Taky se ptám, co si myslí o transfobním názoru, že mladé dívky jen utíkají do mužské identity, protože se bojí ženského „údělu“ porodů, péče, tlaku na vzhled, horšího postavení na pracovním trhu apod. Připadá mu to komické, být sexuální menšinou opravdu nic neulehčuje. Chvíli se pak smějeme i představě, že někdo spáchá trestný čin, a pak se rychle běží předělat na jiné pohlaví, aby ho už nikdy nikdo nevypátral.
Ze setkání si odnáším především to, že největším problémem trans lidí je případná nesnášenlivost okolí a necitlivost lékařů. Jan měl podle všeho štěstí na rodiče, školní kolektivy i sexuologa. Zároveň působí jako velmi vyrovnaná klidná povaha. Zatímco pro konzervativce jsou trans lidé dalším tématem, v němž nacházejí potravu pro pohoršování se nad civilizačním úpadkem, sami trans lidé chtějí jen normálně fungovat.
Salmakis a kontinuum
Trans lidé, kteří strádají tzv. genderovou dysforií, existují odpradávna. Různé tradice s genderem pracují různě, přičemž zdaleka ne vždy je vztah k odlišnosti perzekvován či důsledně tabuizován. Vzpomenout zde lze balkánský institut panen z přísahy, kdy se ženy mohou vzdát rodinného a sexuálního života a přijmout mužskou identitu a privilegia, nebo indické hidžry, tedy kategorie třetího pohlaví, do níž jsou zahrnuti queer lidé v širším slova smyslu (tj. gayové, lesby, trans lidé nebo třeba intersexuálové čili hermafroditi).
Nakonec samotné slovo hermafrodit má původ ve starořeckém mýtu o Hermafrodítovi, synovi bohů Herma a Afrodity, který srostl s nymfou Salmakis v oboupohlavní bytost. Nakonec i příběh báje ukazuje, jak nejisté a proměnlivé je chápání genderové identity napříč dějinami: vodní nymfě Salmakis patřil pramen v Bodrumu (dnes Turecko), z něhož kdo se napil (myšleno cis muž), stal se „zženštilým“. Vitruvius později báj racionalizoval tak, že ona zženštilost znamenala přijetí jemnějšího a civilizovanějšího životního stylu Řeků nově příchozími žíznivými barbary. Co je zženštilost, přitom záleží především na normě konkrétní kultury, jak nám mimochodem připomínají extravagantní oděvní kreace mužů vyšších tříd napříč dějinami.
Co víme o genderové dysforii, tedy nesouladu mezi biologickým pohlavím a dalšími dispozicemi a vlastnostmi, s nimiž inklinujeme k opačnému genderu, dnes?
Vznik variability sexuální preference a identifikace je podle současných výzkumů (viz např. Transsexualita a jiné poruchy pohlavní identity, Praha 2008) ovlivněn působením hormonálních hladin a neurotransmiterů v kritických obdobích během nitroděložního vývoje plodu.
Hlavními oblastmi mozku, v nichž se odehrává toto „queer programování“ (včetně heterosexuality pochopitelně), jsou hypothalamus a amygdala – konkrétněji pak tři centra: centrum pro maskulinní či femininní typ sekrece gonadotropinů, centrum pro sexuální orientaci a centrum pro sexuální roli. Pohlavní identitu tedy neurčují pouze pohlavní geny (XX/XY), ani výhradně pohlavní orgány, ale také další tři mozková centra. A přestože se někomu queer může jevit jako nějaký rozmar nebo dokonce důsledek „gender propagandy“, zkušenosti s převýchovou intersexuálů naopak neprokazují schopnost lidského mozku se pomocí terapie, vůle nebo prostředí „přeprogramovat“.
Argument biologie tedy nelze redukovat na to, co máme tzv. v kalhotách, ale je nutné akceptovat i to, co máme v mozku, přijmout pocity druhých ohledně jejich vlastní intimity. Součástí diagnostiky trans lidí je proto nejen vyloučení jiných psychiatrických onemocnění (např. schizofrenie), ale také respekt k jejich pocitům – a jejich vlastní spoluodpovědnost za diagnostiku. Z tohoto vědeckého pohledu se jako nepoužitelné jeví schéma bojiště kulturních válek, které proti sobě staví biologii vs. ideologii, duši a tělo, dvě pohlaví proti desítkám genderů apod.
Výše popsané zároveň není žádnou žhavou novinkou, sexuolog Pavel Turčan během našeho rozhovoru vzpomíná, že v oblasti sexuální orientace se s pojmem heterosexuálně-homosexuální kontinuum setkal už v devadesátých letech během studií. Proč by to, zvláště vzhledem ke složitosti vzniku odlišností v oblasti genderu mělo být jinak? Zkrátka to, co zjednodušeně vnímáme jako binární systém, má mnohdy nejasné přechody a okraje. Jedna věc je identita, další orientace, další dynamická společenská norma. V tom se také může skrývat odpověď, proč tak často lpíme na stereotypech. Jako bychom se snažili variabilní neohraničenou přírodu usměrnit, hledáme jednoduché schéma, dyády. Metaforicky si to lze představit jako konflikt kvetoucí neuspořádané rozbujelé louky a její lidskou interpretaci v pravidelném květinovém vzoru.
Čím liberálnější a inkluzivnější přitom společnost je, tím ochotněji lidé opouštějí konvenční genderové role vštěpované tradiční výchovou. Představa správné ženy a správného muže je kulturním konstruktem, což je dnes nejzjevnější v tuctových reklamách, romantických komediích (nejsou-li ovšem podvratné), generické televizní zábavě a dalších mainstreamových produktech – včetně internetové kultury, která míří primárně na naše emoce a nekritické chápání obrázků. Se zvyšujícím se povědomím o podstatě genderu je pak tento konstrukt mnohdy hodnocen jako předsudečně sexistický. Stav této kulturní proměny pak pro někoho ztělesňuje zdroj nejistoty, pro jiného úlevy. Rozpad binárního světa lze znovu připodobnit k rozpadu toho (politicky) bipolárního.
Prioritní levicové téma?
Zmíněného doktora Pavla Turčana se také vyptávám na další černé scénáře transfobně civilizačních deklinistů, ale i na přežívající medicínské předsudky. Vysvětluje mi například, že u kastrací/sterilizací se dříve předpokládalo, že by komplikovaly hormonální terapii, ve skutečnosti ale nemají medicínské opodstatnění. Odmítá také nějaké masové byznysově motivované předepisování hormonálních blokátorů malým dětem. Vše podléhá medicínským standardům jako jakákoliv jiná léčba a blokátory jsou vždy předepisovány až v pubertě po důkladné diagnostice. Jejich smyslem je mimo jiné usnadnění pozdější tranzice. Turčan navíc podotýká, že ohledně trans lidí půjde vždy o malý trh, nakonec u nás je navzdory představám o moci „big pharma“ problém sehnat i obyčejná antibiotika…
To stejné lze namítnout u operativních tranzic – dodnes jde o velmi komplikované zákroky s nejistým výsledkem, nedovedu si představit důvod, čím by byly zajímavé pro komerční estetickou medicínu, ta je nejefektivnější, když jednoduše odsává tukové polštáře a všívá silikonové.
V podstatě je to paradox konzervativního postoje, který tlačí na co nejúplnější chirurgickou proměnu, před jejímiž dopady zároveň varuje a často ji chápe jako „poškození“, a to především proto, že se lidsky nedokáže smířit s existencí méně genderově vyprofilovaných jedinců. Tak moc je vrostlý do heteronormativního univerza. Přitom není vůbec jasné, čemu přesně vadí, když někdo stráví, třeba i dočasně, mládí s nebinární identitou. Nejsme si snad v genderu rovni? Proč má rodné číslo gender? Bude posledním neřešitelným problémem civilizace samostatný nemocniční pokoj či vězeňská cela?
Lze se také shodnout, že odhadovaný výskyt jednoho případného trans muže, který jako nesterilizovaný může teoreticky otěhotnět, na x milionů obyvatel – není ohrožením tradiční rodiny ani řádu světa. Rodina i svět jsou ohroženy nepochybně evidentnějšími problémy, jako je klimatická krize, války, ekonomická nejistota, nedostupné bydlení nebo nedostatek předškolní péče. Tedy sadou problémů od globálních po malé praktické.
Průměrný český pravičák či konzervativec smýšlí, že stát má být spořivý a za zmíněné problémy neutrácet a jejich řešení nechat na trhu a sociálním darwinismu. Tváří v tvář krizím (třeba tradiční rodiny, respektive demografie) má i on ale nutkání někde hledat vysvětlení a předstírat řešení – menšiny, o kterých mnoho neslyšel, se jako zástupný „problém“ schopný vyprovokovat nejiracionálnější reakce, hodí ideálně. Ostatně kdyby sexuální menšiny a jejich práva byly výhradně „zbytečným“ levicovým tématem, už by se dávno vyčerpalo prostým přijetím příslušných zákonů. Intelektuálně pohodlné umělé přiživování plamenů kontroverze naopak nejvíce slouží kariérám našich zastánců tradičních hodnot.
Autorka je redaktorka Alarmu.