Česká televize opět nezklamala. Dokázala přijít s ještě horším klíčem pro výběr účastníků předvolebních krajských debat, než tomu bylo dříve. Rozhodla se do debat v krajích zvát hned osm nejsilnějších stran. Dává tak veřejnosti nepokrytě najevo, kdo je a kdo není vhodným adeptem na vstup do sněmovny. A jelikož se vítězné „osmičky“ ve čtrnácti krajích dokonale neshodují, výsledkem této mediální masáže může být parlament složený klidně až z devíti stran.
Už před volbami 2010 ČT zvala do studia strany, které by v každém kraji získaly více jak pět procent hlasů. Jenže i když se partaj přehoupne nad pět procent v kraji, neznamená to, že stejného úspěchu dosáhne i na celostátní úrovni a že má našlápnuto do parlamentu. V krajských volbách 2012 by naopak pětiprocentní hranice dávala smysl (každý kraj volí svůj „parlament“), ale ČT ji zrušila a dala jednoduše prostor šesti nejsilnějším lídrům z každého kraje. Důsledky byly v obou případech stejné: tříštění stranického systému a zviditelnění malých stran. Letos ale ČT v rozbíjení stranického systému ještě přitvrdila.
Volební (im)potenciál
ČT zve do volebních debat stranické kandidáty na základě průzkumů veřejného mínění. Podstatou těchto průzkumů je metoda tzv. volebního potenciálu, díky které mohou oslovení lidé v krajích hlasovat víckrát. Podle informací na webu ČT volební potenciál ukazuje, „kolik procent hlasů by strana mohla v současnosti získat, pokud by se k ní přiklonili všichni lidé, kteří její volbu reálně zvažují a nevylučují účast u voleb“. Jinými slovy: váhající voliči dostali únikovou cestu v podobě možnosti označit vícero stran najednou. Se všemi hlasy se počítá, jedinou podmínkou je „reálné zvažování“, že dám některé ze stran svůj hlas a nevyloučím účast ve volbách. Voliči, kteří jsou už pro některou stranu rozhodnuti, mají smůlu: jejich hlas se počítá nudně a postaru pouze jednou.
Tato metoda vede k podivné nerovnosti v hlasovacím právu. Trestá totiž vyhraněné voliče, jejichž volba je skutečně stranická (Že by extremisty? Nebo populisty?). Nejvíce naopak zvýhodňuje takového voliče, který je nerozhodný, hypoteticky zvažuje volbu všech stran (a k letošním volbám snad opravdu přijde). Jeho preference má pak až dvacetinásobnou váhu, což vede k tomu, že rostou virtuální preference obskurních (ne)stranických vyzyvatelů-trpaslíků. Člověk se pak musí ptát: Proč místo voleb rovnou nezavést klasickou karlovarskou losovačku?
Pravda, žijeme ve virtuálním světě a množí se nevoliči i nestrany. Volební potenciál však není dobrým kompasem pro orientaci v tomto hystericky rozkmitaném světě. Neměří totiž potenci, ale spíše impotenci. Tedy neschopnost lidí se rozhodovat a neschopnost stran oslovovat voliče a udržovat si jejich přízeň.
ČT se odvolává na doporučení odborné veřejnosti a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Připusťme, že některé výhody onoho volebního potenciálu v očích odborníků a Rady převážily nad výše uvedenou nevýhodou. Skutečně ale experti a Rada doporučili zvát v každém kraji hned osm lídrů? A pokud ano, proč? Není to spíše arbitrární volba samotné ČT, motivovaná snahou pomoci lidovcům a zeleným, ať už se s nimi sveze kdokoli? Neboli: „hodné“ strany zpět do parlamentu, a to i za cenu, že by s nimi měl sněmovní lavice ozářit Okamurův (zlatý) úsvit?
Ale spekulace stranou. Ve výsledku je jedno, kdo je původcem. Virtuální realita je už zkonstruována. Devítka (či desítka?) nových hráčů je na hřišti. Každý volič má přece právo vědět, kdo jsou „věrohodní“ adepti na vstup do sněmovny. A jak moc to souvisí se skutečným veřejným míněním? Detaily stranou!
Byl by to skvělý nápad
Není třeba vysvětlovat, že předvolební debaty mají impakt. Ne snad proto, že by byl národ složený z masochistů, kteří tyto každodenní dvouhodinové relace sledují, ale proto, že druhý den se všude objeví potřebné titulky ve stylu „Šanci v kraji XY má těchto osm stran…“ a následovat budou shluky písmen oddělené mezerami.
Český politický systém selhává z mnoha důvodů. Jedním z nich je právě rozbitý a nefunkční stranický systém. Naše shluky písmen nejsou skutečnými stranami, které by na základě programů a ideologií stabilně reprezentovaly skupiny občanů. Jsou to firemní kluby maskotů, personalizované marketingové agentury, které se snaží nachytat co nejvíce nahodilých zbloudilců. Na voličích-nomádech je tento pochybný systém pseudoreprezentace založen úplně stejně jako na stamilionech investovaných do kampaní. A jeho třetím pilířem jsou právě zmatená média.
Nezbývá než uzavřít parafrází Gándhího: Co si myslíte o české demokracii? Myslím, že by to byl skvělý nápad.
Autor je politolog, působí na Ústavu politologie Filosofické fakulty UK.