Národ sobě


Na prvních stránkách novin se v souvislosti s nástupem nové vlády objevilo nové, na první pohled sympatické spojení „potravinová soběstačnost“. Nemáme dovážet zeleninu z Polska, jogurty z Německa a pohanku z Číny, ale pěstovat více vlastních potravin a vytvořit tak na českém venkově více pracovních míst. Zdá se, že tento posun odpovídá zkušenostem s malou dohledatelností zdrojů a omezenou kontrolovatelností kvality potravin i vzrůstajícímu povědomí o neekologičnosti globálního pohybu potravin, při kterém se suroviny často dovážejí na místa, kde je lze vypěstovat.

„Předvolební vdolečky voněly – ptali jsme se ale dostatečně na jejich složení? Rozdávané svačinky se zdály být zadarmo, ale nebyly. Kvalitní jídlo nikdy není zadarmo.“

Ale pozor, stačí si vzpomenout třeba na loňskou metanolovou aféru. Smrtící alkohol jsme si, za tichého přihlížení veřejné správy, vyráběli sami, pěkně podomácku. Potravinová soběstačnost sama o sobě tedy nic neřeší. Nejde totiž jen o to, kde potraviny vznikají, ale také – především – jak vznikají.

Továrna na rostliny a zvířata

Varovným příkladem jsou v tomto ohledu Spojené státy americké. Ty produkují potraviny ve velkém, zároveň ale zemědělství přetvořily v obří továrnu, jejíž produkty vysokou kvalitou rozhodně neoplývají. Zemědělství se stalo pobočkou chemického a biotechnologického průmyslu, k jehož úspěchům patří geneticky modifikovaná kukuřice, případně geneticky modifikovaná sója. Řepný cukr byl ve Spojených státech z velké části nahrazen kukuřičným sirupem s vysokým podílem fruktózy, přičemž právě izolovaná fruktóza je jednou z nejproblematičtějších složek soudobé západní výživy. Podle studií endokrinologa Roberta Lustiga z Kalifornské univerzity i dalších vědců fruktóza přispívá k metabolickým poruchám (například k obezitě, vysokému krevnímu tlaku, vysoké hladině cholesterolu) a vytváří závislost, která si z hlediska působení na organismus nezadá s heroinem.

Podobně zvířata vyráběná ve velkochovech jsou podstatně odlišnými zvířaty než ta pobíhající na dvorku. Žerou totiž dramaticky odlišné věci – kromě geneticky modifikovaných zrn také růstové hormony a řadu antibiotik – a také složení jejich těla se proto dramaticky liší. Třeba v procentu tuku, ale také v poměru jednotlivých druhů tuků, který je z hlediska lidské výživy zásadně důležitý. Zvířata z velkochovů, a tedy i jejich maso, mléko či vejce, se stala v silném slova smyslu umělým produktem.

Spojené státy přetvořily zemědělství v obří továrnu

Spojené státy přetvořily zemědělství v obří továrnu

Předvolební vdolečky voněly

Vraťme se ale do Česka, vlastně nejprve do Evropy. Evropské země se dosud některým nejhorším rysům amerického zemědělského systému, například používání růstových hormonů, bránily. To ale může brzy skončit. S podpisem připravované smlouvy o zóně volného obchodu mezi Spojenými státy a Evropou se totiž otevřou dveře na trh i těm produktům, které byla Evropa doposud oprávněna odmítat. A pokud by se snad některé evropské státy bránily, soukromé společnosti je budou moci žalovat v arbitrážním řízení. V této souvislosti halasně „proevropská orientace“ nové české vlády vyvolává značné obavy. V některých věcech je přece jen třeba s Bruselem nesouhlasit. Lobby nadnárodních podnikatelů pro nás není o nic méně nebezpečná než ta lokální.

Jakou formu potravinové soběstačnosti tedy pro nás chystá nová vláda? Obávám se, že nejspíše tu centralizovanou, založenou na tovární výrobě jednoho koncernu. Předvolební vdolečky voněly – ptali jsme se ale dostatečně na jejich složení? Rozdávané svačinky se zdály být zadarmo, ale nebyly. Kvalitní jídlo nikdy není zadarmo. Existuje samozřejmě mnoho pochybných důvodů, proč jsou potraviny drahé, je ale potřeba říct i to, o čem levicoví i pravicoví populisté mlčí: laciné jídlo bývá špatné skoro vždycky. Levné mohou být jen potravinové náhražky, případně výsledky otrocké práce a ničení přírody. Proto bychom si neměli přát politiku levných potravin, ale takové rozdělení bohatství ve společnosti, abychom si všichni mohli dovolit potraviny, které jsou kvalitní a po kterých nezůstávají ekologické a sociální dluhy.

 

Autorka je socioložka.

 

A2LARM