Desatero evropských voleb: přežívá kolektivní masochismus

,

O čem vypovídají volby do Evropského parlamentu? Proč byla tak nízká volební účast? Máme se utěšovat tím, že Češi nevyslali do Bruselu neofašisty? Shrnuli jsme deset problémů, které Evropská unie, chce-li se udržet, bude muset řešit. A my s ní.

 

1. Pravicoví populisté sílí

Ve volbách do Evropského parlamentu výrazně posílili ti, kteří o žádnou spojenou Evropu nestojí a boj za evropskou kulturu ztotožňují s bojem proti imigrantům, případně proti Romům. Právě v tom se tyto populistické a identitářské síly dokážou shodnout napříč hranicemi. Týká se to hlavně Francie a Velká Británie. V Česku zvítězil především nezájem a pak ještě Andrej Babiš. Převládla neschopnost hledat v budoucnosti Evropy něco víc než jen nechtěné partnerství z rozumu, které je nejlepší vytěsnit. Zvítězil pohled dovnitř a iluze podnikatelského spasitele. Evropa totiž v tuzemsku opravdu není tématem médií ani politických stran, a tak se nelze divit, že nezajímá ani voliče.

2. Evropská unie byznysmenů a byrokratů

Řekněme si na rovinu: myšlenka Evropské unie se za dobu více než dvaceti let její existence docela smrskla a dnes z ní známe především její nesmlouvavou ekonomickou podobu. Navenek se EU sice stále rozšiřuje, ale ideově se vyprazdňuje. Anarchisté tomu docela trefně říkají „Evropská unie byznysmenů a byrokratů“. Z původních představ zbyl převážně obchodní a ekonomický zájem nadnárodní finanční oligarchie, prostě řečeno: zájem velkého kapitálu a institucí, jako je MMF. Stále více se přitom zapomíná, že kromě konkurenceschopnosti a růstu měla spojená Evropa hledat také sociální smír, lepší životní úroveň a prostředí.

3. Myšlenka solidární Evropy dostává na frak

Pokud se v devadesátých letech říkalo, že Evropská unie bude hospodářskou i kulturní konkurencí Spojeným státům, dnes spíše platí, že se v mnohém její osud začíná nedobré ekonomické situaci v Americe podobat. Rostoucí zastoupení populistických a krajně pravicových protievropských uskupení v parlamentu nelze interpretovat jinak než jako politickou prohru stále dominující křesťansko-demokratické, ale zčásti i sociálně demokratické frakce. Je to další prohra myšlenky jednotné a solidární Evropy. Nejsmutnější ovšem je, že je to prohra v mnoha ohledech zasloužená.

4. EU vypadá jako neproniknutelná svatyně

Rozhodování na evropské úrovni je vhodným námětem pro nejrůznější konspirační teorie. Způsob dělení pravomocí i vlastních rozhodovacích mechanismů je tak neprůhledný, že nutně vyvolává divoké fantazie. Brusel je dnes nesmírně důležitým místem, ale zároveň je také pro většinu Evropanů neproniknutelnou svatyní. Přitom se tu rozhoduje o jejich osudech. Je nutné si uvědomit, že populistické a nenávistné žvásty, s nimiž ve Francii zvítězila fašizující strana Marine Le Pen a ve Velké Británii populista Nigel Farage, sice dobře fungují, ale samy o sobě by nestačily. Za současnou nedůvěru k politickému cirkusu Evropské unie může i její vytrvalá neoliberální politika, kterou praktikují vládnoucí elity. Kdo z Evropanů dnes například ví, jakým způsobem přijímá rozhodnutí Evropská rada? Kdo z nich ví, co to vůbec Evropská rada je? A koho to vlastně zajímá, když se nám EU ztrácí za slovní clonou, pod níž si většina z nás dokáže představit jen shluk zkorumpovaných politiků a úředníků? Vždyť kdo by ještě před deseti lety čekal, že evropský projekt budou formou své volby pohřbívat zrovna Francouzi?

sindpd-rj-crise-na-europa-ressuscita-nazi-fascismo

Posilování krajní pravice znamená další ránu pro myšlenku solidární Evropy

5. Experti a elity rozhodují místo lidí

Můžeme se pohoršovat nad tím, že lidé nešli k volbám a že zvítězilo sluníčko, ignorance a klid. Jenže přiznejme si jednu věc: rozhodování o společné Evropě je dnes především v rukou elit, které z pohledu lidí jednají za zavřenými dveřmi „daleko v Bruselu“. Proč by se tedy o ně měli zajímat? Problém představuje rostoucí nedostatek demokracie. Mezi mocí byznysmenů s politiky na straně jedné a možnostmi obyčejných lidí na straně druhé je velký rozdíl. Lidé zkrátka cítí, že se příliš často rozhoduje „o nich bez nich“. Už roky se upozorňuje na to, že kdyby evropský projekt nebyl svěřen hlavně do rukou expertů ohánějících se nesrozumitelnými formulkami, ale stal se veřejným procesem, kterého bychom se mohli účastnit, možná by nás zajímal víc.

6. Přežívá kolektivní masochismus

Více jak osmdesátiprocentní volební neúčast v Česku způsobila, že zanedbatelná menšina vytáhla nahoru TOP 09, která považuje za jeden z hlavních problémů EU „finančně neudržitelné sociální systémy členských států“. Za pozornost stojí i vzestup strany nových volnotržních jakobínů jménem Svobodní. Také díky nim EU opět může být především institucí, kde mají přednost zájmy velkého byznysu. V případě nového kola hospodářské krize se můžeme dočkat dalšího utahování opasků, kázání o rozpočtové odpovědnosti, škrtů, rostoucích sociálních rozdílů a zmařené budoucnosti pro chudnoucí Evropany. Tak Evropa přichází o iluze a přežívá kolektivní masochismus. Lidé jako by po drsných zkušenostech s úspornými opatřeními chtěli další škrty a strádání.

7. Neoliberální Evropa pokračuje

Volba zastánců volného trhu nebo všemocného velkopodnikatele v Česku, natož pak euroskeptiků a nacionalistů jinde v Evropě problémy EU nevyřeší. To, co se pod nadvládou evropských lidovců nedařilo, se nyní může ještě zhoršit. Většina politiků totiž není schopna přijít s něčím, co by spojovalo lidi v Evropě mimo úzce vymezené obchodní zájmy. Volný trh základ pro sjednocenou demokratickou Evropu nevytvoří. A nadnárodní finanční instituce nebo ratingové agentury už vůbec ne. Obávanou „alternativou“ se v takovém případě může stát obranná reakce v podobě ještě většího uzavírání jednotlivých zemí do sebe, další vzestup nacionalismu a populistických stran, jejichž jediným zájmem je dostat se k moci ve jménu sociálně slabých, jimž následně zlomí vaz.

1397458843268

Je neoliberální Evropa ještě nadějí pro budoucnost?

8. Rezignace vs. řecká výjimka

Nadějnější zprávou je vítězství řecké levicové strany Syriza, která se postavila tvrdým škrtům, jež na Řecko uvalil Mezinárodní měnový fond. Právě tato strana vizi neoliberální Evropy dlouhodobě odmítá. Spolu s ní se ale do Evropského parlamentu dostal i neofašistický Zlatý úsvit, jehož vedení je trestně stíháno. Uvidíme, zda se v následujících letech podaří oživit zájem lidí o to, aby Evropa nebyla primárně pro byznysmeny, byrokraty a v budoucnu i pro neofašisty. Dnes to příliš nadějně nevypadá, ale rezignace by znamenala, že jim pouze uvolníme cestu.

9. Sociální otázka

V Česku se EU v minulosti často vnímala buď jako diktát Bruselu, proti němuž je nutné hájit české zájmy, anebo jako skvělý projekt, který je třeba podpořit stůj co stůj, abychom už konečně byli na Západě. To, co chybí, je povědomí o problémech Evropy, které souvisí hlavně s hospodářskou krizí, nezaměstnaností, nedostatkem demokracie a chybějící vizí budoucnosti. Letité nálepky euroskeptik a eurooptimista jsou jen kouřovou clonou zakrývající to podstatné: sociální otázku. Nezájem lidí o Evropu potom není tak těžké pochopit. Za tento stav mohou rovným dílem politici i média, protože zdánlivě nudné evropské procedury pro ně nejsou dost sexy téma.

10. Mohlo to být horší

Novináři si dnes většinou pochvalují, že Češi do Evropy – na rozdíl od jiných zemí – alespoň nevyslali neofašisty. To je pravda. Inu, vždycky může být hůř. Je to ale zároveň trochu málo, ne?

 

Autoři jsou redaktoři kulturního čtrnáctideníku A2.

 

A2LARM