Vykořeněné olivové háje a osadnické milice. Napětí na Západním břehu se stupňuje

Předminulý týden skončilo dočasné příměří ve válce mezi hnutím Hamás a Izraelem. Od té doby byly boje, včetně intenzivního izraelského bombardování, obnoveny. Počet palestinských obětí od začátku války podle údajů ministerstva zdravotnictví kontrolovaného Hamásem vystoupal na 18 tisíc, přičemž zhruba 70 % z nich tvoří ženy a děti.

Sedmidenní klid zbraní nicméně umožnil na chvíli přesunout pozornost ke stoupajícímu napětí na Západním břehu. Zatímco od tragických událostí Černé soboty (Šabat šchora) byly v centru pozornosti Pásmo Gazy či severní hranice s Libanonem, na dění na Západním břehu se zapomínalo. Jak ukazují údaje shromážděné od začátku konfliktu, jistou obdobu války lze pozorovat také v oblasti biblické „Judeje a Samaří“, jak území ideologicky označuje současná izraelská vláda.

Podle dat Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí při OSN (UNOCHA) bylo od začátku války na okupovaném území Západního břehu zabito izraelskou armádou již 222 Palestinců, včetně 58 dětí. Ve více než polovině případů se jednalo o úmrtí lidí podezřelých z terorismu a zabitých v rámci izraelských vojenských operací. Osm palestinských obyvatel včetně jednoho dítěte bylo zavražděno izraelskými osadníky. Stoupá i počet zraněných Palestinců. Od 7. října jich bylo zraněno přes tři tisíce. Alarmující je zejména zvýšená aktivita osadnických extremistů. UNOCHA od 7. října zaznamenal rekordních 284 osadnických útoků proti Palestincům, které byly namířeny jak proti samotným civilistům, tak proti jejich majetku. To je průměrně zhruba šest incidentů denně. Před vypuknutím války byly zaznamenány až tři útoky denně a už tehdy se jednalo o značný nárůst oproti předchozím letům.

Násilí ale vzrůstá také uvnitř palestinské společnosti, což jen přispívá k obavám z další eskalace. Mezi Palestinci se nyní hledají zrádci spolupracující s Izraelem. V Tulkarmu byli místní obyvatelé například svědky veřejné popravy údajných kolaborantů s Izraelem. To naznačuje, že jsou zdejší militantní organizace pod výrazným tlakem jak z důvodů zvýšených represí ze strany Izraele, tak kvůli konkurenčnímu boji mezi jednotlivými skupinami. Hamásu od 7. října na Západním břehu narůstá popularita, a tak ostatní organizace hledají způsoby, jak k sobě palestinskou veřejnost naklonit.

Olivovník jako symbol odporu

Mnoho místních konfrontací se odehrává v blízkosti olivových hájů. Ty se od počátku okupace v roce 1967 staly důležitým symbolem palestinského odporu. Olivovníky jsou symbolickým protikladem k izraelské borovici, kterou sionisté na zabrané půdě sázejí již od počátku minulého století. Naopak z borovice se stal znak sionistického projektu i jeho koloniálního půdorysu – borovicové lesy totiž charakter krajiny postupně poevropštily. Olivové háje se však staly symbolem odporu i kvůli aktivitám izraelské armády, která tyto stromy systematicky odstraňovala. Podle starší studie bylo od roku 1967 na Západním břehu vykořeněno okolo 800 tisíc olivovníků. Izrael si tak postupně „ukrajuje“ další prostor, na kterém později dochází k rozšiřování osad či okupační infrastruktury.

Sen o velkém Izraeli se uskutečňuje nejlépe pod rouškou války a izraelská náboženská pravice si toho je dobře vědoma.

Palestincům je navíc dlouhodobě znesnadňován klidný průběh sklizně oliv. I tento rok ze Západního břehu přicházejí zprávy o tom, že izraelská armáda sběr oliv přísně reguluje nebo že osadníci olivovníky vykořeňují či zapalují. Časté potyčky jsou způsobeny zejména tím, že většina olivových stromů je v takzvané zóně C, která spadá pod izraelskou vojenskou autoritu a zahrnuje také nelegální izraelské osady.

V omezování sběru oliv ze strany izraelského státu hrají roli i bezpečnostní argumenty. V očích osadníků představují poklidné olivové háje úkryty, ze kterých se dají zaměřovat izraelské cíle či sbírat informace. A na argumenty spojené se shromažďováním poznatků je nyní izraelská společnost citlivá. Mnozí se totiž domnívají, že klíčové informace pro provedení útoku Hamásu byly získány právě díky „špehování“ Gazanů pracujících v kibucech na jihu Izraele.

Jeden z útoků na palestinské farmáře proběhl 28. října. Čtyřicetiletý Bilal Salehkdy byl osadníkem a izraelským rezervistou mimo službu zavražděn právě při sběru ovliv. Tento incident ukazuje na další problém v souvislosti s eskalací na Západním břehu. Od počátku války totiž dochází k rozmazávání hranic mezi armádou a osadníky, protože mnoho osadníků je současně armádními rezervisty. Nastávají tak absurdní situace, kdy jsou například osadníci z extremistické osady Har Bracha nasazeni v nedaleké Huwáře jako součást izraelských obranných sil.

Zbraně pro všechny

Válečný stav a postupné rozmazávání linií mezi civilisty a armádou hraje do karet i krajně pravicovému ministrovi Itamaru Ben Gvirovi (ze strany Židovská síla), který válku využil k prosazování své dlouhodobé agendy. Jeho hlavním cílem je masové vyzbrojení izraelského obyvatelstva na obou stranách zelené linie. V první řadě proto zjednodušil získávání zbrojních pasů. Nové regulace umožňují zbraň získat za necelý týden a po změně kritérií způsobilosti se tato možnost týká daleko většího počtu lidí. Ze strany Izraelců je přitom nyní po zbraních vysoká poptávka. Od začátku války si o zbrojní licenci zažádalo už více než 180 tisíc lidí. Dosud přitom licenci vlastnilo zhruba 160 tisíc Izraelců.

Vyzbrojování civilistů je Ben Gvirovým dlouhodobým plánem, stejně jako vytváření židovských milic. Už před válkou uvažoval o vytvoření Národní gardy, která by byla složena ze zhruba dvou tisíc členů a zodpovídala by se přímo Ben Gvirovi. Plán se ale setkal s kritikou. Po válce svoji pozornost zaměřil na vytvoření takzvaných jednotek rychlé reakce (kitat konenut). Jedná se o skupiny civilistů, které mají vytvářet dobrovolnické obranné jednotky v případě nouzového stavu. Od počátku války jich bylo vytvořeno již na šest set.

Je důležité si uvědomit, proč Ben Gvirovy návrhy v Izraeli rezonují. Jednotky rychlé reakce totiž hrály zásadní roli během říjnového masakru. Byly to právě ony, které dlouhé hodiny chránily kibucy před vpádem teroristů. To samé platí pro ozbrojení civilistů. Během teroristických útoků jsou pachatelé často zneškodněni právě ozbrojenými civilisty, jako v případě nedávného útoku v Jeruzalémě.

Mnoho z těchto jednotek nyní vzniká i na Západním břehu. Osadníci obecně volají po větším zabezpečení Izraelců za zelenou linií. Armáda proto mezi osadníky začala rozdávat zbraně. Vyzbrojovány jsou také osadnice na Západním břehu. Ty si stěžují, že nejsou dostatečně chráněny, protože jejich muži nyní slouží v armádních rezervách, a obávají se podobného masakru, jakého jsme byli svědky 7. října. Zatím ale počty obětí stoupají pouze na palestinské straně. V důsledku osadnického násilí navíc muselo mnoho palestinských rodin opustit své domovy.

Izraelská politika a Západní břeh

Objevily se také zprávy o tom, že Ben Gvir z postu ministra národní bezpečnosti zasahuje do policejního vyšetřování na Západním břehu. Izraelský investigativní tým Uvda informoval o dokumentu, který obdržel náčelník generálního štábu izraelských obranných sil od centrálního velitelství. Podle něj měl Ben Gvir dávat instrukce, aby se policie zdržela vymáhání zákona u osadníků, kteří se dopustili trestných činů proti Palestincům. Pokud by se něco takového prokázalo, byl by to závažný přestupek vůči svěřeným pravomocem, který se dá interpretovat také jako schvalování násilí proti palestinskému obyvatelstvu.

Byť je takové jednání velmi závažné, jde především o zintenzivnění dlouhodobého trendu, jak na příkladu aktuálních dat demonstruje izraelská lidskoprávní organizace Ješ Din. Policie na Západním břehu mnoho případů neprošetřuje a často ani neshromažďuje důkazy. Většina z ideologicky motivovaných zločinů proti Palestincům je tak uzavřena bez vyvození odpovědnosti.

Dalším alarmující skutečností pro budoucnost Západního břehu bylo jmenování krajně pravicového poslance Cvi Sukota (ze strany Náboženský sionismus) do čela parlamentního podvýboru pro oblast Západního břehu. V mládí byl Sukot cílem Šin Betu (izraelská bezpečnostní služba pro vnitřní záležitosti) právě kvůli svým extremistickým aktivitám na okupovaných územích. Během posledních let se ale soustředil především na politickou aktivitu a veřejně násilí odsoudil. To jen kopíruje širší trend mainstreamizace krajní pravice v Izraeli, jehož vzorovým příkladem je již zmiňovaný Ben Gvir.

Cvi Sukot je osadník stejně jako Ben Gvir. Dnes je sice aktivní ve vysoké politice, ale do dění v okupovaných územích je jakožto osadník stále zapojen. Byl ostatně přítomen u potyček na Západním břehu pouhý den před osudným 7. říjnem. Sukot bydlí v jedné z nejradikálnějších osad Jicchar poblíž palestinského města Huwára. Tam proběhly 6. října konfrontace mezi palestinskými obyvateli a izraelskými osadníky. Izraelci zde postavili suku (obydlí, které Židé používají během svátku Sukot) na protest proti zastřelení židovské rodiny předešlého dne. Po střetu zůstal jeden mrtvý Palestinec. Právě kvůli podobným situacím byla izraelská vojenská pozornost dlouhodobě odkloněna od Pásma Gazy.

Pod rouškou války

Je zřejmé, že vedení války s hnutím Hamás je výhodné nejen pro Netanjahua, ale také pro jeho extremistické kolegy z vládního kabinetu. Izraelská krajní pravice od počátku války kritizuje mainstreamové strany a levici za to, že nenapínají veškeré své snahy k vítězství ve válce s Hamásem. Zároveň je to ale ona, která za oponou války sebestředně prosazuje své cíle na Západním břehu.

Kritika nového cyklu osadnického násilí na sebe nenechala dlouho čekat. Spojené státy či Belgie například oznámily zákaz vstupu na jejich území pro extremistické osadníky. Amerika rovněž pohrozila, že pokud půjdou její zbraně přímo do rukou radikálních osadníků, jejich dodávky zastaví. Zdá se, že skoro všichni od Bidena přes Evropskou unii až po izraelský Šin Bet Netanjahua před osadnickým extremismem varují. Nejen kvůli tomu, co se děje na Západním břehu, ale také proto, že se může jednat o rozbušku mezikomunitního násilí, jako se to stalo v Izraeli v květnu 2021.

To, že náboženští sionisté ve vládě představují závažnou hrozbu kvůli potenciálnímu propuknutí násilí, se opakovaně ukazuje ve vztahu k jeruzálemské Chrámové hoře (arabsky Al-Haram aš-Šaríf, hebrejsky Har ha-bajit). V izraelském i palestinském narativu je historie obou náboženství na Chrámové hoře základem nároků na Jeruzalém. Během prvního večera chanuky měl zdejším starým městem projít pochod, který požadoval židovskou kontrolu Chrámové hory. Nakonec byl krátce po začátku kvůli rasistickým pokřikům zrušen.

Dodejme, že pro Židy je Chrámová hora nejposvátnějším místem. Podle současného statu quo ale mají na horu omezený vstup a zároveň mají zakázáno se zde modlit. Přesto zde židovští aktivisté usilují o větší židovskou přítomnost a podnikají na hoře společné modlitby pod izraelským vojenským dozorem. Jen těžko se přitom hledá větší provokace, která by mohla spustit další cyklus násilí, než židovský výstup na toto místo. Ostatně „procházka“ Ariela Šarona po této hoře pomohla v roce 2000 zažehnout druhou intifádu. Posilování zdejší židovské přítomnosti bylo také zásadní motivací pro operaci Hamásu ze 7. října. Ta byla pojmenována po mešitě Al-Aqsá, která na této hoře sídlí a je třetím nejposvátnějším místem islámu.

Propletení dění na okupovaných územích a uvnitř Izraele nebylo nikdy větší a nyní kvůli přítomnosti extremistů v Knesetu vyústilo v nejhorší projevy násilí a restrikce vůči Palestincům na Západním břehu za posledních několik let. Obavy jsou ale na místě i ohledně propuknutí násilí přímo v srdci Izraele.

Na vině ale nejsou jen nejznámější představitelé izraelské krajní pravice, ale především všichni ti, kteří jejich myšlenky nechali v posledních dekádách pomalu vpouštět do izraelské politiky. Jistou míru tolerance měly jejich ideje samozřejmě už od sedmdesátých let minulého století, kdy byly na Západním břehu budovány první osady. Ty ostatně nevznikaly pod pravicovou vládou, ale pod vládou Strany práce. Pravice začala v Izraeli vládnout až dekádu poté.

Bylo by proto mylné zaměřovat se pouze na jednotlivce z náboženských a nacionalistických proudů. Důležité je pochopit, jak bylo jejich jednání podporováno izraelským státem dlouhodobě, a ne jen současnou vládou. Bez porozumění tomu, jak moc je expanze na Západním břehu důležitá pro poslední dekády izraelské politiky, nelze pochopit, jak se mohl tento region dostat do současného stavu. To, co vidíme nyní, je pouze projevem dlouhodobější logiky izraelské expanze.

Sledovat dění v osadách je v neposlední řadě zásadní také kvůli situaci v Gaze. Velký sen izraelské krajní pravice je navrátit osady do Pásma Gazy poté, co se z něj Izrael v roce 2005 stáhl. Podporu má tato vize nejen v Knesetu, ale také mezi občany. V posledním průzkumu izraelského Kanálu 12 bylo pro obnovu osad v Gaze 44 procent Izraelců, zatímco 38 procent bylo proti. Posledních 56 let izraelské okupace jasně dokazuje, že se nejedná o pouhou halucinaci jedné menšiny, nýbrž o něco, co se v budoucnu může stát realitou. Sen o velkém Izraeli se uskutečňuje nejlépe pod rouškou války a izraelská náboženská pravice si toho je dobře vědoma.

Autorka studuje politologii.