Foto Unsplash
Inflace bude v novém roce rychle odeznívat v celé Evropě, což se konečně přelije také do Česka. Nemravná výše cen potravin ve srovnání s Německem a Polskem naznačuje, že česká drahota s námi ale zůstane. Je totiž neoddělitelným rysem českého modelu kapitalismu. Slabý stát bez kapacit a ochoty efektivně regulovat jednoduše nedokáže zaručit spravedlivou tržní soutěž, spotřebitelská práva občanů ani hospodářskou stabilitu země.
Bezbrannost proti chamtivé inflaci, známé jako greedflace, je světovým fenoménem. Slovní spojení chamtivosti (anglicky greed) a inflace popisuje tlak velkých firem na nezasloužené, nadměrné zisky, které jsou výsledkem nepřiměřeného zdražování. V Česku greedflaci nejvíce odrážejí spory o ceny potravin a energií či zdanění nadměrných zisků energetických firem a bank. Například Albertu vzrostl v roce 2023 meziročně zisk o 87 procent. V roce 2022 Energetickému průmyslovému holdingu (EHP) vzrostl zisk o 47 miliard korun a bankám souhrnně pak o 32 miliard korun.
Každá země má vlastní model kapitalismu, v němž regulační ruka státu buď strukturální podmínky greedflace dlouhodobě potírá, anebo jen bezradně mává kolem sebe. Česká drahota je bohužel druhým případem. Ceny potravin, mobilních dat a jiných služeb a zboží jsou v Česku dlouhodobě vyšší než ve zbytku regionu, což zrcadlí i vyšší odliv zisků a výnosnost investic na úrovni 9,6 procenta. Současné krize českou drahotu pouze umocnily, přičemž poukázaly na její tři vzájemně provázané problémy: vliv ekonomických zájmů velkých firem na stát, institucionální bezradnost státu tyto firmy efektivně regulovat a konečně na ideologickou vyprázdněnost veřejné a politické debaty o řešení této situace.
Institucionální bezradnost
Prvním problémem jsou nedostatečné státní kapacity. Regulační ruka státu nemá dostatek institucionální expertízy a pravomocí, aby aktivně řešila problémy dominantního, oligopolního postavení pár firem na trhu a jejich nekalých kartelových dohod. Velké firmy se tak ani nemusí snažit skrze lobbování tuto regulační ruku ovlivňovat.
Nečinnost regulačních úřadů si lze vysvětlit tím, že žádný úředník nebude v daném politickém prostředí zbytečně dráždit zájmy velkých firem.
Touto rukou je celá soustava úřadů. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) neboli Antimonopolní úřad se těší mediálnímu zájmu kvůli své neschopnosti vyšetřit potravinářské a obchodní řetězce. Ceny potravin jsou ale jen jedním případem předchozích regulačních selhání. Český telekomunikační úřad (ČTÚ) nebyl dlouhodobě schopen vyřešit otázku předražených mobilních dat, která zůstávají nejdražší v Evropě. Energetický regulační úřad nezvládal včas zareagovat na zhroucení dodavatelského trhu s energiemi v důsledku bezprecedentního zdražování, a to už před armageddonem vyvolaným ruskou invazí.
Antimonopolní úřad pod vedením Petra Mlsny je však exemplárním případem. ÚOHS dlouhodobě vychází z prestižního mezinárodního srovnání Global Competition Review jako nejhorší antimonopolní úřad. Ceny potravin nepřekvapivě řešil v jediné studii, která je široce kritizována za nedostatečnou datovou expertízu. Nepřekvapují ani závěry studie a reakce ředitele úřadu. Přestože podle studie na trhu dominuje pár firem s bezprecedentně nadměrnými zisky, není to podnětem k dalším šetřením a případné intervenci, a to ani kvůli nesrovnatelně dražším potravinám ve srovnání s nejbližším zahraničím.
Nejprve společenský, následně politický tlak přiměl ÚOHS k tomu, aby v nejbližší době požádal o změnu zákona. Ta by měla posílit přinejmenším intervenční pravomoci tohoto úřadu, nejspíše tedy také povede k posílení jeho analytických kapacit. Pokud zákon skutečně projde, zůstane otázkou, jaké zájmy a vlivy Antimonopolnímu úřadu v plnění jeho role dosud bránily a nadále bránit budou.
Ekonomické zájmy
Slabé kapacity státu a jeho malá autonomie jsou spojené nádoby. Touto autonomií je suverénní rozhodování ve veřejném zájmu, tedy bez jednostranného podlehnutí mocným ekonomickým zájmům na úkor těch celospolečenských. Státní sféra musí samozřejmě zůstat odpovědná a responsivní občanům a firmám sama o sobě, stejně jako prostřednictvím demokraticky volených politiků. Stát má ale problém, když je mocensky unesen a paralyzován buď ekonomicky, nebo politicky.
Stát unesen v Česku bohužel je. Extrémním ztělesnění toho je Andrej Babiš a Agrofert. Poslední dva roky však ukazují, že jde o strukturální problém. Daň na „nezasloužené“ zisky bank a energetických společností včetně například EPH Daniela Křetínského je zatím hlavně zklamáním. Při psaní zákona se totiž do „paragrafů“ dostaly výjimky a vláda „neměla odvahu“ zákon zavést včas. Kruh se tento rok uzavřel se snížením DPH na potraviny, za něž lobboval i Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu, kritik domácích agrobaronů a zároveň poradce ministra průmyslu. Namísto snížení cen potravin o sníženou sazbu DPH však oznámily zahraniční obchodní řetězce, že ceny pravděpodobné zvýší hned v lednu 2024.
Nečinnost regulačních úřadů si lze vysvětlit tím, že žádný úředník nebude v daném politickém prostředí zbytečně dráždit zájmy velkých firem. Zvláště když velká část mediální scény i plno v ní vystupujících expertů je často s těmito zájmy nějak provázána. Tak, jak si Babiš či Křetínský pořídili média, EPH společně s Agrofertem díky současnému zdražování upevnily své pozice mezi největším tuzemskými firmami. Řetězce od Albertu po Lidl sice média nevlastní, jako jedny z největších firem a zaměstnavatelů se silnou značkou disponují ale podobnou kombinaci lobbistické a mediální moci.
Ministr zemědělství Marek Výborný nakonec pozdě, ale přece přetavuje nahromaděný veřejný hněv v tlak politický. Veřejný tlak je v tuto chvíli jediná možnost, jak zájmy velkých firem vyrovnat směrem k vynucení veřejného zájmu. Otevřený politický tlak zřejmě donutí obchodní řetězce k symbolickému lednovému zlevnění, které ale bez institucionálních garancí nevydrží dlouho. Proto jemnější politický tlak musí mířit na zmíněné zákonné posílení pravomocí ÚOHS. Obojí v Česku ale hatí problém třetí.
Ideologická zaslepenost
Tím problémem je ideologická zaslepenost mnoha expertů, politiků i úředníků ve veřejné debatě i uvnitř státu samotného. Podle nich volnost a seberegulace trhu vyřeší vše, státní regulace naopak vede do záhuby. Podle samotného Mlsny „nežijeme před rokem 1989,“ a tak je nepřístojné mít „státní regulaci, která zasahuje do trhu,“ protože „čím více se stát montuje do trhu, tím víc ten trh narušuje“. Ředitel Antimonopolního úřadu jistě ví, že jeho úřady odjakživa zakládali milovníci kapitalistických trhů, aby je ochránili před vlastními negativními tendencemi. Kapitalismus totiž tendenčně vede k monopolům, které mimo jiné nepřiměřenou koncentrací ekonomické moci zabíjí zdravou konkurenci firem a omezují práva spotřebitelů.
Ideologie zlé státní regulace je výbornou výmluvou, která zakrývá a nadále ospravedlňuje institucionální bezradnost a nečinnost regulační ruky státu. Pasivita a špatné fungování ÚOHS v mezinárodním srovnání je vlastně záměrná ochrana Česka před návratem do komunismu. Regulační ruka státu ze strachu před návratem centrálního plánování tak s hrdostí nečinně přehlíží a toleruje nekalé praktiky kapitalistických firem od domácího Agrofertu až po zahraniční Lidl. Výsledkem je koncentrace ekonomické moci, která vedle svého politického vlivu nechává české spotřebitele na holičkách.
Stejná ideologie také ospravedlňuje ekonomické zájmy velkých firem. Dobrým příkladem je poradce premiéra Štěpán Křeček. Protože v Křečkově světě je stát jako garant spotřebitelských práv omezen a chamtění firem po ziscích je přirozené, jediným východiskem je individualizace zodpovědnosti. Aby si jednotliví Češi a Češky svá spotřebitelská práva vymohli, musí nákupem v Polsku a Německu uplatnit svoji spotřebitelskou volbu. Touto spotřebitelskou volbou je pravidelně cestovat stovky kilometrů za hranice, protože „už se to vyplatí i Pražanům“. Křeček přitom není žádný inovátor. Ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková v reakci na nejdražší mobilní data v roce 2019 hlásila, že kdyby je lidé více využívali, zvednou se operátorům příjmy, načež cenu tarifů logicky sníží.
Právě drahá mobilní data ukazují, že ačkoli inflace klese, v Česku drahota ve srovnání se zbytkem Evropy zůstane. Od roku 2019 díky veřejnému tlaku, změně zákona a správnému zvýšení aktivismu ČTÚ začaly ceny dat mírně klesat směrem k evropskému průměru, ale stále zůstávají jedny z nejdražších v Evropě. Stejnou situaci lze čekat s potravinami v roce 2024. Není to překvapení, protože drahota je trvalou jizvou českého kapitalismu. Její odstranění by vyžadovalo souběžně posílit státní autonomii vůči mocným ekonomickým zájmům, zvýšit kapacity státu při vymáhání veřejného zájmu a překonat ideologickou zaslepenost volným trhem a seberegulací velkých firem.
Autor je výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů.