Trampoty pana Sokola

Zabavení majetku může být horší než život za mřížemi, tvrdí advokát Tomáš Sokol, který vehnal tisíce lidí do exekutorské pasti.

Ve veřejném prostoru už delší dobu vyvstávají otázky, zdali je legitimní dostat člověka na buben kvůli pokutě za jízdu načerno v MHD nebo za kdejakou původně směšnou pohledávku, která vinou vysoké exekutorské taxy nabobtná do likvidačních rozměrů.

Právník Tomáš Sokol, kromě toho, že rád hájí příslušníky společenských elit, které semílá soukolí boje proti korupci, proslul obhajobou odměn pro exekutory. Má na tom osobní zájem, protože má z luxování majetků dlužníků docela solidní byznys. Zároveň se mu nedá odepřít určitá třídní uvědomělost – zatímco vyšším třídám je ochoten poskytovat své právní služby a nebojí se obhajovat i ty, kterým veřejné mínění není zrovna nakloněno, příslušníci spodních vrstev společnosti, kteří se dostali do dluhů, mají oprávněnou hrůzu z toho, že by se mohly stát sokolí kořistí.

Kořistnictví je snad vůbec nejtrefnější pojmenování pro výkon práce soudního exekutora v českých luzích a hájích. Logika výše odměn pro soudní exekutory je neúprosná – po zkušenosti z devadesátých let, kdy vymáhání pohledávek od podnikatelských kruhů bylo pouhou utopií, vešla v roce 2001 v platnost kýžená změna, která si kladla za cíl motivovat vykonavatele dluhové spravedlnosti výší odměny. S tím souvisela samozřejmě ještě jedna úprava – privatizace exekutorského povolání do podoby byznysu. Jinými slovy: exekutor se stal podnikatelem. A smyslem bytí podnikatele je, jak známo, zisk.

Exekuce je třídní zkušenost

Povolání soudního exekutora tak prošlo fází své liberalizace. Exekutorský „stav“ byl podřízen principu konkurence. Sokolovými slovy: „Podnikatelé zpravidla bývají vystaveni vzájemné soutěži na trhu. Asi nejsem daleko od pravdy, když prohlásím, že čím otevřenější a širší soutěž existuje, tím vyšší kvalitu musí podnikatel prokázat, aby se prosadil.“

Kořistnictví je snad vůbec nejtrefnější pojmenování pro výkon práce soudního exekutora v českých luzích a hájích.

Pro věřitele má zavedení konkurenčního mechanismu ten bohulibý efekt, že si může vybrat svého vymahače podle toho, jak dobře svou práci odvádí, tedy jak efektivně dokáže zatočit s dlužníkem. Na trhu s vymáháním pohledávek dnes existuje stovka subjektů, které rády pomohou proti neplatičům – třeba když někdo jezdí v tramvaji načerno nebo se nechal nachytat na „výhodnou půjčku“.

Často je tomu tak proto, že daný dlužník peníze z různých důvodů prostě neměl. Dá se ovšem předpokládat, že pokud měl někdo hluboko do kapsy tehdy, nebude tomu jinak ani dnes. Propustnost mezi jednotlivými sociálními vrstvami není příliš vysoká. Přesto dlužníkovi namísto několika dlužených tisíců přistane na hlavě pohledávka exponenciálně navýšená. Není pak příliš těžké si domyslet, že splátka takové půjčky, navýšená navíc o provizi exekutorovi, má v dané situaci likvidační účinek. Po odebrání majetku nastává obstavení finančních možností „klienta“, což prakticky znamená, že mu měsíčně zůstane na chleba s vodou v maringotce a zbytek je použit na sanaci pohledávky. Taková sanace může trvat několik měsíců, let nebo také doživotně – v závislosti na výši pohledávky a příjmu dlužníka.

Pád do proletariátu

Lze si jen obtížně představit, co všechno vyplývá z takové životní situace, kdy se nejlepší vyhlídky až do blažené smrti omezují na finanční „jistotu“ životního minima. Jeden člověk zaměstnávající právě takové lidi, samozřejmě „načerno“, mi nedávno řekl: „Ti lidi jsou mrtví, to jsou mrtví lidi, ti už skončili.“ Jindy jsem vedl rozhovor s ženou v invalidním důchodu, kterou obelhal realitní makléř a následkem podvodného prodeje její nemovitosti je na ni dnes uvalen několikamilionový dluh. Ta žena taky skončila.

Ale nedělejme si iluze, že se jedná jen o příslušníky spodních vrstev. Malý nebo střední podnikatel, který se svou vinou nebo kvůli konkurenčnímu boji či ekonomické krizi dostane do insolvence, má na krku částku, kterou nebude až do konce svých dnů schopen splatit. Po takových lidech těžko žádat, aby oslavovali výdobytky svobody, demokracie, právního státu a volného trhu.

Tomáš Sokol přesně pojmenoval skutečnost, když řekl, že zabavení majetku může být často horší než několik let vězení. S přihlédnutím k jeho bohaté exekuční praxi lze věřit, že ví, o čem mluví, když při obhajobě manželů Kottových používá obraty jako „majetkový trest smrti, který svým dopadem daleko přesahuje trest odnětí svobody“. Má-li tento elitní český advokát pravdu, pak jsou v naší zemi tisíce lidí, kteří za finanční dluhy trpí více, než by trpěli v cele.

„Navržený trest propadnutí majetku je likvidací dvou lidských bytostí, trest by z nich udělal doživotní bezdomovce a asociály,“ pokračoval dále Sokol. Těžko posoudit, jestli to platí o manželech Kottových, nicméně tuto argumentaci není možné číst jen jako čistě účelovou. Má své pravdivé jádro – a není u nás mnoho lidí, kteří by tomu rozuměli lépe než Sokol. Z takové obhajoby na nás dýchá obscénní cynismus, pokud si ji uvedeme do souvislostí s větou, kterou Sokol pronesl v rozhovoru pro časopis Respekt z 25. června 2012. Na otázku, zda-li nepovažuje odměny pro exekutory za příliš vysoké, tehdy odpověděl: „Proč bych se bránil, když je ruka páně otevřená?“ Byznys je prostě byznys a exekutor je podnikatel jako každý jiný, prostě se jen snaží dělat svou práci, jak nejlépe umí. Můžeme jen spekulovat, kolik doživotních bezdomovců a asociálů má na svědomí práce pana Sokola. Práce, která není ničím jiným než kapitalistickou gilotinou, která svým ostřím zabavuje samotné životy.

Autor studuje na FF MU.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image