V novém dílu pravidelné série Mix měsíce vám přiblížíme činnost glasgowského DIY labelu Night School, který vede Michael Kasparis. Fungovat začal v roce 2011 a od té doby na něm vyšla řada zásadních alb v žánrech darkwave a synth pop. Mezi nejznámější patří třeba nahrávky kapel Terror Bird a Love Cult nebo hudebnic Julie Holter a Molly Nilsson. Specifickou roli v katalogu vydavatelství pak zaujímá vinyl umělkyně The Space Lady, která se v sedmdesátých letech v Bostonu živila jako pouliční performerka. Kasparisovi se díky vydání vinylů Major Tom / Radar Love a The Space Lady’s Greatest Hits podařilo po několika desítkách let obnovit kariéru této pozapomenuté osobnosti hudební historie. Samotný šéf labelu působí v několika punkových kapelách a momentálně objíždí evropská velkoměsta se svým sólovým projektem Apostille. Jeho excentrickou show na pomezí punku a synth popu jste mohli slyšet nedávno v pražském klubu Kokpit. Mix, který si pro nás Michael Kasparis připravil, je z větší části poskládaný z exkluzivních a doposud nevydaných věcí, jež se v blízké době objeví na labelu Night School, či ze skladeb jeho sólového projektu Apostille. Více se dozvíte z následujícího rozhovoru. Mix si můžete zdarma stáhnout na našem soundcloudovém kanálu.
Mohl bys nám přiblížit, s jakými představami jsi label Night School rozjížděl?
Dlouhá léta jsem pracoval v obchodě s hudbou a hrál na punkových koncertech s různými kapelami. Vůbec jsem netušil, jak takový label funguje, ale naštěstí jsem měl spoustu kamarádů, kteří mi se vším poradili. Ačkoliv se často ukázalo, že ani oni vlastně vůbec neví, co mají dělat.
Proč jsi chtěl label zakládat?
Bylo to v době, kdy jsem měl spoustu osobních problémů a snažil jsem se zaměstnat svou hlavu natolik, abych nad nimi nemusel moc přemýšlet. Především však samozřejmě šlo o to, abych vydával hudbu, kterou mám rád.
Nese název Night School nějaký skrytý význam?
Zaprvé jsem se nechal inspirovat příšerným osmdesátkovým hororem Night School, který jsem viděl zrovna v době, kdy jsem hledal nějaký název. Vhodný název to byl i vzhledem k mé tehdejší životní situaci – rozhodl jsem se totiž, že budu chodit na řadu různých školení. Dělal jsem si například řidičák nebo jsem se učil řečtinu, a to všechno jsem dělal až po pracovní době – často v noci.
Co na řízení malého DIY labelu nesnášíš?
Nejhorší je, že příliš věřím v hudbu, kterou vydávám. Často se tak dostávám do situace, kdy jsem permanentně nasraný nebo demotivovaný, protože se vydaným albům nedostává takové pozornosti, jakou si zaslouží. Uvědomíte si, že spousta hudebních blogů i magazínů je napojená na lidi z určitých labelů a o ostatním moc nepíšou.
Jednou z nejzajímavějších věcí, která vyšla na Night School, je vinyl The Space Lady. Můžeš nám prozradit, jak ses k této umělkyni dostal?
Poprvé jsem si jí všiml, když v roce 2000 vyšla kompilace takzvané outsider music s názvem Key of Z. Jsou tam skladby hudebníků jako Jandek nebo Wesley Willis, ale nejvíc se mi líbila věc od The Space Lady. Další její skladbu jsem slyšel na mixtapu Johna Mause. To mě úplně odvařilo a začal jsem po ní pátrat. Našel jsem její starý MySpace a kontaktoval jsem ji s tím, že bych jí rád vydal album. Asi za dva a půl roku jsem dostal odpověď od jejího manžela Erica, že by rádi zvážili moji nabídku. Dozvěděl jsem se, že se rozhodují mezi třemi nabídkami od různých labelů. Byl jsem s nimi v tu dobu každý den v kontaktu, protože jsem si skutečně moc přál, aby její album vyšlo právě na Night School. Nakonec se mi podařilo je přesvědčit. Album bylo opravdu velkým úspěchem. Během krátké doby se vyprodalo a my jsme začali plánovat turné po Spojených státech.
Jak turné probíhalo?
Působil jsem především jako spojnice mezi Susane (Susane Dietrich je skutečné jméno The Space Lady – pozn. red.) a DIY komunitou. Nikdy předtím neodehrála skutečný koncert – vždy účinkovala jenom na ulici. Zatímco já jsem věděl naprosto přesně, co se na jejích koncertech bude dít, Susan s Ericem vůbec netušili, co mají očekávat. Původně si mysleli, že Susan bude hrát ve velkých divadelních sálech pro pět set lidí. Všechny koncerty však byly domluvené v menších městech a měly se odehrávat v klubech, které fungovaly spíše jako komunitní centra. Susan taky nikdy předtím nehrála přes jakýkoliv soundsystem. Po prvních koncertech byla naprosto unešená z masivního zvuku, který se rozléhal po celém prostoru.
Jaký je tvůj pohled na velké komerční labely?
Dříve jsem proti nim brojil, ale teď už mě nezajímají. Vydávají spoustu zbytečností a vytváří tím kouřovou clonu, která zastiňuje mnohem zajímavější věci, které ve stejné době vycházejí na menších labelech. Například když vydají desku Arcade Fire, můžete si být jistí, že to bude hrozná sračka. Zároveň si můžete být jistí, že se o tom bude psát v každém magazínu.
Spousta věcí na tvém labelu je nějakým způsobem spojená s popem. Co tě na popu přitahuje?
Miluju pop! Je to velmi důležitá hudební forma, a přitom je v poslední době marginalizovaná. Všichni touží po nějakých obskurních škatulkách, jako je dekonstruovaný grime nebo distorzní techno, zatímco pop je považovaný za úpadek. Ale dobrá popová písnička je skutečný klenot! Vezměte si třeba song Since Yesterday od Strawberry Switchblade. Jasně, můžete se do ní zaposlouchat a říkat si, že je to nádherná písnička o rozchodu, ale ona je taky o studené válce a nukleárním armagedonu…
Tvé excentrické performance pod hlavičkou Apostille často přerůstají do bezprostřední konfrontace s publikem. Je podle tebe právě tohle esence punku?
Určitě ano. Ale nebaví mě, když je ta konfrontace pouze negativní. Myslím si, že i hardcore punk v sobě musí obsahovat prvek zábavy. Při svých vystoupeních kráčím střední cestou mezi záchvatem vzteku a zábavou.