Psychoterapie protestu

David Graeber se v knize Revoluce snaží načrtnout možnou cestu protestnímu hnutí, jež podle něj vítězí i tehdy, když je přesvědčeno o opaku.

Kniha Revoluce naopak (Revolution in Reverse, 2011; česky 2014) amerického antropologa a anarchisty Davida Graebera se těžko hodnotí, neboť sice otevírá zásadní otázky týkající se zdánlivé nemožnosti představit si jiný svět a myslet revoluci, ale dělá to spíše heslovitě než systematicky. Jedním z důvodů bude jistě i fakt, že jednotlivé texty nebyly psány s vidinou souborného vydání a myšlenka spojit je v jeden celek vzešla od řeckého nakladatele. Hlavní přínos knihy má být sice teoretický, ale při bližším pohledu se zdá, že její účel je spíše terapeutický. Pacientem, kterého je nutné povzbudit a motivovat, je přitom protestní hnutí, jež se v době, kdy všech pět esejů vznikalo (2004–2010), ještě stále označovalo za alterglobalizační a v mnoha ohledech bylo významně ovlivněno anarchismem.

Umět vyhrávat

Graeber se zkrátka po svém pokusil vyrovnat s přetrvávajícím mučednickým mýtem o anarchistech, kteří jsou odsouzeni neustále bojovat a nikdy nezažít pocit vítězství. To by samo o sobě rozhodně stálo za to, protože podobné klišé se často traduje a má příchuť sebemrskačství, které při opakovaných nezdarech slouží jen k potvrzování vlastní historické výjimečnosti. Anarchisté jsou v tomto zjednodušujícím pojetí předurčeni k úloze „vyvolených outsiderů“ revoluce, kterým spontaneitu vzpoury brzy ukradne porevoluční byrokracie (snad netřeba dodávat, že zrada přichází vždy shora a často i zleva). Obětování se stává konečným a jediným naplněním údělu skutečných revolucionářů, kteří se nikdy nestihli poskvrnit mocí, protože se nikdy nedostali na delší dobu k vládnutí.

Graber se drží představy vzpoury, která je vždy tak trochu karneval, což je sice výstižné, ale žádný maškarní ples netrvá věčně a důležité je, co nastane, když protagonisté odloží masky revolucio­­nářů.

První esej Šok z vítězství dává už výmluvným názvem tušit, co se rozhodl Graeber ordinovat vyčerpanému hnutí, které jako by po útocích z 11. září ztratilo dech a ocitlo se na hranici vymizení. Nakonec jde o protijed, který tehdy autor podle všeho potřeboval sám, aby odvrátil vlastní aktivistické vyhoření. Když hnutí cítí porážku a nemožnost narušovat hranice systému, který neumožňuje už dokonce ani snít o alternativě, Graeber přichází s drzým a skálopevným přesvědčením, že zkrátka neumíme vstřebat vítěznou realitu a nechceme si připustit výhru. Léčba nespočívá v odhalování dalších bolavých pravd a nezdarů, naopak tkví v interpretaci, která zní až naivně, protože dovozuje, že většina emancipačních hnutí posledních třiceti let ve svých bojích zvítězila. Myšlenka úvodního eseje prolíná i ostatními texty a snaží se nám vnutit zbrusu novou optiku, v níž hnutí za globální spravedlnost sice kapitalismus s konečnou platností neporazilo, ale neustále nad ním vítězí ve více či méně partikulárních bojích.

Graeberův postup je v něčem silně uhrančivý, jenže také zavání optimismem, který může být aktivizační, ale zároveň se ­zcela míjet s realitou. Je určitě dobré vědět, že i myšlenky, které systém dokázal hbitě kooptovat, měly původně ryze podvratný charakter, ale je poněkud nemístné vydávat krizi systému za důkaz efektivity protestního hnutí. Vysvětlovat represi, která dopadá na aktivisty sociálních hnutí jako strach establishmentu, je možná svůdné a v něčem dokonce i trefné, ale nic to nemění na situaci, v níž pozice všech aktérů diktuje strukturální násilí státu a korporací.

Vysloveně podivně pak zní Graeberovy úvahy nad tím, že obava ze sociálních hnutí vždy nutně vede americkou vládu k válce někde v zámoří a k cílené transformaci původně sociálního protestu na antiválečné hnutí. Opravdu lze tvrdit, že válka s terorismem byla reakcí na počáteční úspěchy hnutí za globální spravedlnost? Nejednají pak také islámští fundamentalisté pod tlakem protestů v takzvané euroamerické civilizaci? Občas to zní až spiklenecky, ale hlavně je z toho cítit americká sebestřednost, která s Evropou moc nepočítá ani v případě protestních aktivit, ani v rovině geopolitické. Nakonec lze s autorem souhlasit především v tom, že antiautoritářské myšlenky a participativní rozhodování hrály v hnutí za globální spravedlnost v posledních dvaceti letech stěžejní roli. A můžeme dnes dodat, že stejně tomu bylo i v případě pozdějších indignados a Occupy.

Jen popustit představivost

Strategie, která vychází z logiky přímé akce a politiky přímé demokracie nicméně nutně kromě praxe potřebuje také teorii. Právě tu se Graeber snaží na základě svých aktivistických zkušeností, ale i akademických vědomostí načrtnout v eseji Revoluce naopak, který lze považovat za druhý zásadní text stejnojmenného výboru. Při bližším pohledu na dnešní akademickou levici je dobře patrné, že zde převažuje postmarxistická a poststrukturalistická hegemonie, jež často ztratila kontakt s praxí současných sociálních hnutí. Autor, který své akademické poslání kombinuje – nebo dokonce ztotožňuje – se svým každodenním aktivismem, tudíž působí jako příjemné osvěžení. Často se totiž zdá, že potřebujeme pomyslné mosty mezi intelektuálně uzavřenou akademickou levicí a „dělníky“ vzpoury, kteří věří, že zážitek přímé akce a horizontální demokracie je nakažlivý. Asi proto Graeber mluví o „kontaminaismu“. I zde se na povrchu myšlenky skrývá skutečná síla, jen je třeba jít hlouběji a doplnit, že funguje především na toho, kdo už de facto kontaminován je. Už to sice není fetišizace subkulturního ghetta, prostor se rozšiřuje, ale stále zůstává ghettem.

Předložená nová teorie revoluce v Graeberově pojetí roste z protestní praxe, a tak se skoro zdá, že teprve budoucnost může ozřejmit její podobu. „Většinou se předpokládá, že celý proces bude jedna nekonečná improvizace,“ dozvídáme se. Důraz na spontaneitu vzpoury zde vypovídá o důležitosti, která se přičítá oživené představivosti, nicméně ústí v tajnosnubná slova o revolučním procesu, jejž „nelze v této chvíli načrtnout ani v hrubých obrysech“.

Graeber – stejně jako řada jiných levicových myslitelů – moc dobře ví, co je třeba zrušit, ale už nechce spekulovat o tom, co by mělo přijít (třeba místo volného trhu a státu). Drží se představy vzpoury, která je vždy tak trochu karneval, což je sice výstižné, ale žádný maškarní ples netrvá věčně a důležité je, co nastane, když protagonisté odloží masky revolucio­­nářů. Podle Graebera by to zřejmě měla být nějaká „institucionalizace spontaneity“, což je ovšem evidentní protimluv. Plánovací jistota revolučních marxistů působí často instrumentálně, ale přiznaná nejistota, která spoléhá pouze na kreativní sílu představivosti a spontaneitu události, zrovna tak.

Může to vypadat, že soubor Revoluce naopak chce vyvolat přenosné nadšení, které způsobí, že se budeme „chovat tak, jako bychom již byli svobodní“, jako by tu „komunismus s námi byl vždycky“. Kromě toho může ovšem také připomínat sebenaplňující, avšak nepříliš konkrétní proroctví, fungující jako svého druhu koučink, jenž má čtenáře­-aktivistu především nabudit ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Flagelantský cynismus, kterého bylo třeba se zbavit, nahrazuje možná až přehnaně optimistická sebedůvěra. Co by asi tak Graeber napsal po raketovém vzestupu a následném pádu sociálních hnutí Occupy a indignados? Jak dlouho se dá podobně vítězit?

Autor je zástupce šéfredaktora kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Text vyšel v A2 č. 8/2015.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies