Konec příměří mezi Kurdy a tureckým státem?


Měsíc trvající příměří mezi tureckým státem a radikálně levicovými kurdskými organizacemi je u konce.

Po nedělních parlamentních volbách v Turecku se na jihovýchod země vrací násilí. Poté, co Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) ve volbách získala absolutní většinu, Svaz kurdských komunit (KCK) ukončil jednostranný klid zbraní. Ten KCK vyhlásil měsíc před volbami, aby umožnil konání klidných a férových voleb.

Svaz kurdských komunit, jehož členem je i Strana kurdských pracujících (PKK), vstoupil 2013 do mírových jednání se zástupci tureckého státu. Mírový proces byl zahájen schůzkami turecké tajné služby MİT s vězněným vůdcem PKK Abdullahem Öcalanem, jejichž konání přiznal tehdejší premiér a dnešní prezident Recep Tayyip Erdoğan poprvé během televizního rozhovoru v prosinci 2012. Následující nadějné příměří mělo umožnit stáhnutí veškerých ozbrojených sil PKK z Turecka do severního Iráku. Napětí se významně zvýšilo během bitvy o Kobani, když Turecko odmítlo otevřít hranice pro zásobování obleženého města. Protesty solidární s kurdskou samosprávou v severní Sýrii se velmi rychle zvrátily v násilné potyčky mezi demonstrujícími, policií a islamistickými skupinami.

Po několikátém pokusu o prohloubení mírových jednání tak opět nad politickým řešením vítězí síla zbraní. Co zůstává, jsou vážné pochybnosti o upřímnosti snah AKP o demokratizaci Turecka a řešení diskriminace Kurdů.

PKK a turecká armáda však příměří natrvalo prolomily až po atentátu v Suruçi, při kterém sebevražedný atentátník sympatizující s Islámským státem (IS) zabil více než třicet levicových aktivistů. V odvetě ozbrojená skupina blízká PKK popravila dva policisty, kteří podle jejího tvrzení s IS spolupracovali. Ačkoli týden poté mluvčí KCK prohlásil, že poprava byla vykonána nezávislou lokální skupinou, a tudíž nebyla porušením příměří, údajné zákroky turecké armády proti IS v naprosté většině směřovaly právě proti PKK. Oproti bojům před začátkem mírového procesu, které se většinou odehrávaly v horách a odlehlých oblastech, se nyní srážky přesunuly hlavně do měst. Městská guerilla mládežnické organizace YDG-H sympatizující s PKK vede některé pozorovatele k domněnkám, že příměří bylo využito k přesunu a hromadění zbraní.

Nevyléčitelná nemoc autoritářství

Po červnových parlamentních volbách selhaly veškeré pokusy o vytvoření koaliční vlády a byly vypsány předčasné volby. Měsíc před jejich konáním se po síti začaly šířit zprávy o vyhlášení jednostranného klidu zbraní Svazem kurdských komunit. V den, kdy se vyhlášení očekávalo, však Ankaru zasáhl zatím největší bombový útok v turecké historii. Velká část obětí pochází z Lidově demokratické strany (HDP), která mimo jiné zastupuje kurdské emancipační hnutí. Překvapením ovšem bylo, že i po tomto teroristickém útoku KCK vyhlášení klidu zbraní neodložilo.

Toto rozhodnutí s velkou pravděpodobností ovlivnila sílící kritika ze strany HDP, která za vzrůstající počet civilních obětí neviní jen tureckou armádu. Spolupředseda HDP Selahattin Demirtaş směrem k PKK prohlásil: „Vraždění musí skončit. PKK musí ukončit své násilné jednání bez jakýchkoli ‚ale‘. Násilí v boji za demokracii nelze ospravedlnit. Nemůžete reagovat na chyby AKP zabíjením vojáků a policistů.“

Nyní se KCK rozhodlo jednostranný klid zbraní zase vypovědět. Brzy po volbách, během nichž zástupci AKP nevynechali příležitost verbálně útočit na kurdské emancipační hnutí, totiž prezident Erdoğan slíbil, že PKK „zlikviduje“ a turecká armáda začala znovu bombardovat pozice v iráckém pohoří Kandil, kde KCK a jeho členské organizace sídlí. Spolupředseda KCK Cemil Bayık v prohlášení zdůraznil, že organizace je stále otevřená jednáním o novém příměří. Ani příměří, ani klid zbraní však podle něj není kvůli současné politice AKP možné.

Po několikátém pokusu o prohloubení mírových jednání tak opět nad politickým řešením vítězí síla zbraní. Co zůstává, jsou vážné pochybnosti o upřímnosti snah AKP o demokratizaci Turecka a řešení diskriminace Kurdů. Vždyť HDP se v podstatě po celou dobu předvolební kampaně ocitala pod nátlakem represivních složek, přestože nakonec do parlamentu přece jen těsně postoupila. Zatýkání členů HDP ale stále, jak se zdá, nemá konce a útoky na její kanceláře neustaly. Povolební priority AKP – zavedení prezidentského systému voličům navzdory, defamace HDP a zahájení zimní kampaně proti PKK – ukazují, že strana se už z nákazy autoritářstvím nevyléčí.

Autor studuje blízkovýchodní studia. V současné době žije v Istanbulu.

 

A2LARM