Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Prezident sjednotitel

Miloš Zeman dává svým přitakáním akci Islám v ČR Nechceme v rámci oslav 17. listopadu Martinu Konvičkovi ten největší dárek. Paradoxně z něj můžeme dost vytěžit i my ostatní.

Když jsem se minulý rok procházela po pražské Národní třídě, abych do sebe nasála něco málo z oslav pětadvacetiletého výročí Listopadu 89, nedokázala jsem se ubránit znepokojujícímu rozhořčení. Bezstarostný mejdan, jejž nejlépe vystihoval název jedné z akcí – Děkujeme, že můžem –, jako by se nesl na vlně halucinogenního přitakání naprosto neproblematické představě o naší současnosti. Nikde ani náznak reflexe, kritického zhodnocení uplynulého čtvrtstoletí. Všude kolem se vznášela jen svoboda vykládaná a prezentovaná jako automatická danost. Něco, co se nezpochybňuje, protože dnešek je přece antitezí ke „komunistické době temna“ a už tím je úžasný.

Letošní oslavy 17. listopadu můžou být z hlediska legitimizace nenávisti klíčové.

V debatě se dvěma organizátory akce jsem se pokusila překročit jimi deklarovaný rámec dotazem, jestli existují v naší společnosti lidé, kteří se můžou cítit nesvobodní. Zaražené tváře obou hochů mi daly jasný signál, že nad něčím takovým možná ještě nikdy nepřemýšleli. Když ze sebe po chvíli vysoukali, že pravděpodobně se mezi námi takoví lidé najdou, a sami uvedli Romy, bezdomovce, sociálně vyloučené a nezaměstnané, zeptala jsem se ještě, co mají tihle lidé dneska slavit. „Nic. Takoví lidé asi nemají dnes co slavit…“ odpověděl mi po chvíli zaraženě jeden z hochů.

Jednoduchost nenávisti

Bylo příznačné, že v takové atmosféře se loni stal jediným výrazným projevem občanské nespokojenosti protest proti Miloši Zemanovi. Červené karty, které zahltily Národní třídu, byly symbolem relativně jednoduchého čtení prostoru, ve kterém se nacházíme. Hlavním motivem protestujících byl prostě a jednoduše fakt, že je Zeman alkoholik, buran a „ruská loutka“. Byl to statusový protest založený spíše na znechucení ze Zemanovy zjevné „plebejskosti“ než na důslednější analýze toho, co všechno to pro nás jako společnost může znamenat.

Dnes už můžeme relativně přesně vidět, k čemu došlo. Vznikly koalice postavené pouze a jenom na principech vylučování, které těží z falešného, ale funkčního proklamování zájmu o „obyčejné lidi“. Ten tu předvádí jak Martin Konvička, tak právě Zeman. Byl to však první jmenovaný, komu se podařilo prezidentovo bezobsažné a nenávistné tlachání vtělit do reálného politického programu, čímž se stalo opravdu nebezpečným. Ve spojení s tou nejšpinavější nacionální kartou se jim podařilo v dlouho přehlížených lidech konečně vzbudit pocit, že někdo artikuluje jejich zájmy. A protože motivovat deprimované lidi k čemukoli pozitivnímu je samozřejmě náročná disciplína, vydali se oba pochopitelně úplně opačnou cestou.

Svou roli v důvěryhodnosti většiny ideologů Bloku proti islámu i v oblibě současného prezidenta hraje fakt, že vycházejí z prostředí, které kritizují. Vesměs se jedná o akademické nebo, řekněme, intelektuální kruhy. V interpretacích Konvičky, Hampla nebo Zemana jsou tato prostředí samozřejmě přesně taková, jak se ti, co stojí mimo ně, už dlouho domnívají. Uzavřená, elitářská, odtržená od reality, bez zájmu o problémy každodennosti.

Poslední rok se stal takřka nekonečným bojem o povahu veřejného prostoru: každý měsíc se na různých místech setkávají dvě skupinky lidí a jedna z nich má, bohužel, navzdory vážnosti situace pořád navrch. Jakkoli se rozhodně nedá říct, že by xenofobní názory ve společnosti převažovaly – koneckonců míra faktické pomoci uprchlíkům všude na světě i u nás to dokazuje velmi přesvědčivě –, demonstrace „konvičkovců“ mají stabilnější a poctivější základnu. I proto se jim daří vytvářet dojem názorové převahy a sám Konvička může být v permanentním rauši. Letošní oslavy 17. listopadu tak můžou být z hlediska legitimizace nenávisti klíčové.

Dát kartám reálný obsah

Mluvčí Hradu Jiří Ovčáček potvrdil, že Zeman přijde uctít památku 17. listopadu 1939 a 1989 na Albertov v tutéž dobu, v jakou tam bude Konvička demonstrovat proti základním lidským právům – třeba právu na svobodné vyznání. Prezident nevyloučil, že ke shromáždění občanů promluví. Co bude asi Miloš Zeman říkat, si můžeme jednoduše odvodit z jeho čím dál perverznějších výstupů z poslední doby. Když člověk sleduje plejádu jeho posledních stand-upů, těžko se brání pocitům soucitu. Přitom to byla právě vláda Miloše Zemana, která koncem devadesátých let bez sebemenších problémů přijímala uprchlíky z válkou a náboženskými konflikty sužovaného Balkánu.

Co ale bylo, bylo. Dnes musíme snášet pohled ještě na horšího Zemana, než na jakého byli i ti nejotrlejší z nás zvyklí. A nejde zdaleka jen o alkoholismus a buranství či konspirační teorie o Putinovi, KGB a podobně. Jde čistě a jenom o to, jestli dovolíme, aby se převládajícím a z nejvyšších politických pater oficiálně posvěceným způsobem uvažování i jednání stal pravý opak ideálů spjatých s naší historií – i s tou, kterou si připomínáme 17. listopadu.

Protože právě reálné spojení Konvičky a Zemana uzavírá kruh rozdělených společností a vkládá zatím ještě stále okrajovým aktivitám Bloku proti islámu do rukou silný mandát, je nutné, aby se proti nim podařilo co nejhlasitěji vystoupit i příští týden. Vzhledem k tomu, že se na žádnou z demonstrací proti projevům nenávisti, xenofobii, za solidaritu s uprchlíky a podobně nepodařilo nalákat tolik lidí, kolik jich loni ukazovalo Zemanovi červenou kartu, můžeme letos prezidentova kroku konečně využít ke sjednocení a dát protestům proti němu hlubší obsah. Aspoň pak jediným spokojeným nebude devótností překypující Konvička, který zjevně už od minulého týdne nemůže samým vzrušením z představy společné nenávistné honitby s „panem prezidentem“ přímo na Den boje za demokracii a svobodu pořádně usnout.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image