Zásadou konzervativce Stephena J. Harpera vždy bylo vyhrávat za každou cenu. Od svého prvního zvolení kanadským premiérem v roce 2006 dovedl jako vynikající stratég své umění taktického převzetí a následného udržení moci k dokonalosti. Harperův tým se tím příliš neliší od jiných politiků západního světa, kteří přišli na to, že demokracie je sice hezká teorie, ale existují i jiné, efektivnější způsoby, jak si uchovat moc.
Za jedenáct let v čele s Harperem nastřádala Konzervativní strana Kanady dlouhý seznam závažných obvinění. Za všechny jmenujme využívání centrálního informačního systému k nedovolenému sbírání soukromých dat občanů, skandály kvůli záměrnému porušování volebního řádu, snahy o manipulaci volebních výsledků, pokusy o umlčování veřejných činitelů, vědců, diplomatů, zastrašování pracovníků nejvyššího soudu, novinářů, utajování důkazů potenciálních trestných činů, špionáž u politických oponentů, vyhrožování a očerňování. Některá z těchto nařčení byla prokázána, platily se za ně pokuty, a v několika případech se dokonce pár obětních beránků dostalo do vězení.
Konzervativní kampaň: nikáby a Gretzky
V boji o svůj čtvrtý mandát zvolil Harper agresivní kampaň založenou na šíření strachu, xenofobie a posedlosti bezpečností. V kampani se Harperův tým rozhodl voličům nedávat nadbytečné informace. A tak premiér pronášel projevy, nechal se fotografovat, účinkoval na předem připravených předvolebních setkáních s příznivci, ale otázkám novinářů se důsledně vyhýbal. Ani další kandidáti se kromě několika málo výjimek neúčastnili veřejných debat. V kampani se tak konzervativci snažili řešit témata, která nemají na život Kanaďanů vliv. Největší kanadský hokejový idol Wayne Gretzky nemusí být politickým expertem, aby jeho vyslovení veřejné podpory Harpera stačilo na palcové titulky. Naproti tomu cenový propad pohonných hmot sice hrozí poslat Kanadu do ekonomické recese, ale lze ho, alespoň do konce předvolební kampaně, zamést pod koberec.
Odchod Harpera je pro Kanadu osvobozením od autoritářského režimu, stahujícího ekonomiku ke dnu a klimatickou otázku k bodu zlomu.
Stephen Harper se opět projevil jako mistr manipulace. Když v půlce kampaně jeho straně začal docházet dech, a podle předvolebních průzkumů se schylovalo k nejhoršímu, konzervativci nezaváhali a vsadili na podněcování xenofobních nálad. Efekt byl okamžitý, jejich návrh zákona o zákazu nošení nikábu na slavnostní ceremonii při předávání občanství a skládání přísahy je ve výzkumech rázem katapultoval ze třetího místa na první. A tak se na dva týdny stalo nošení nikábu při slavnostní ceremonii, o něž projevily během posledních čtyř let zájem celkem dvě ženy, hlavním tématem předvolebních debat. Veřejná debata o nikábu byla absurdní, plytká a hlavně zcela zbytečná. Jediný, kdo z ní těžil, byl Harper, který za pomoci pseudofeministických argumentů mohl živit hrozbu o potenciálním, ale nijak nespecifikovaném nebezpečí.
Největším nebezpečím pro Kanadu však byl sám Stephen Harper v křesle ministerského předsedy. Za devět let ve funkci se z něj stal jeden z nejnenáviděnějších politiků v historii Kanady. Zanechal za sebou ekonomickou, sociální a environmentální spoušť, se kterou se budou muset potýkat ještě příští generace. V rámci svého soukromého odboje proti snaze o omezení dopadu klimatických změn se nezdráhal zbavit napřed svého poradce pro vědu a výzkum a následně rovnou celého oddělení pro klimatické změny ministerstva zahraničí. Nechal zrušit oficiální webovou stránku pro klimatické změny a pokusil se zamezit financování výzkumné polární atmosférické laboratoře. V roce 2011 Harper rozhodl o odstoupení Kanady, jako jediné země na světě, od Kjótského protokolu zavazujícího průmyslové země snížit emise skleníkových plynů o 5,2 procenta. Jeho demise byla tou nejlepší věcí, kterou pro svou zemi mohl udělat.
Neúspěch levice a vítězství liberálů
Pro kanadskou sociálnědemokratickou Novou demokracii (NDP) a jejího šéfa Toma Mulcaira skončily letošní volby katastrofálním výsledkem. Přestože předvolební průzkumy průběžně ukazovaly, že se jedná o největší šanci NDP na vůbec první volební vítězství v historii, zoufalá touha voličů zbavit se Harpera pomocí strategického hlasování nakonec rozhodla jinak. Sociálním demokratům se nejspíš nevyplatil posun směrem doprava k neoliberálnímu středu. Co vlastně NDP nabídla v době rostoucího hněvu na stále se zvětšující sociální rozdíly? Zamezení zvyšování daní nejbohatším a nedostatečné daňové navýšení korporacím. Předseda Mulcair sám sebe pasoval do pozice „administrativního strážce ekonomiky“ – decentnější verze konzervativního Harpera. Se socialisty to začalo jít z kopce přesně ve chvíli, kdy se začali zaklínat nulovým deficitem, tedy slibem vyrovnat rozpočtový schodek. Od minulých voleb nakonec přišli o milionu voličů – ze 103 křesel získaných v roce 2011 se jim letos podařilo obhájit pouze 59. Po tak velkém zklamání nezbývá než doufat, že se strana odhodlá k vlastní kritické analýze, aby se podobný výsledek nemohl opakovat.
V tomto vakuu se na scéně objevuje Justin Trudeau, syn někdejšího charismatického premiéra, brilantního liberálního politika Pierra Elliota Trudeaua. Intelektem ani charismatem svého otce Justin sice nedisponuje, zato vše dohání urputnou snahou. Rozeznívá strunu nostalgie a předvádí starý dobrý trik – vytvoření iluze, že liberálové jsou progresivní alternativou. Zavázal se ke zdanění jednoho procenta nejbohatších a k velkým investicím do infrastruktury, bydlení a obnovitelných energií.
Liberální strana Kanady ovšem vždy byla druhou tváří kanadské korporátní moci. Cynická strategie levicových příslibů a následného pravicového vládnutí se jí vyplatila již dříve. Naposledy, když smetla konzervativce a ujala se moci v roce 1993, také mávala ambiciózním politicko-sociálním plánem, který nakonec vůbec nerealizovala. A nebyl to Harper, kdo provedl v Kanadě ty nejdrastičtější rozpočtové škrty. Byli to liberálové v devadesátých letech.
Léčka, anebo naděje?
Justin Trudeau se svou nově zvolenou většinovou liberální vládou přesto přináší alespoň náznak naděje. Ve svém předvolebním programu se zavázal k ukončení kanadské intervence v Sýrii a přijetí 25 tisíc syrských uprchlíků do konce roku. Slíbil zjednodušit proceduru k získávání občanství a azylu, rovnováhu zastoupení mužů a žen ve svém vládním kabinetu a chce konečně zahájit celonárodní vyšetřování jedné z nejtemnějších kauz nejnovější historie: 1 200 zavražděných a pohřešovaných domorodých žen za posledních třicet let.
Tohle je také úkol pro miliony lidí v Kanadě toužících po opravdové změně: donutit liberální vládu, aby své populistické sliby proměnila v reálnou politiku. Nebude to lehké, ale ani nemožné. Klíčové bude hned ze začátku zvrátit konzervativní opatření, zajistit volební reformu tak, aby znamenala proporční zastoupení a zajistit dodržování deklarace spojených národů o právech domorodých obyvatel. Odchod Harpera je pro Kanadu osvobozením od autoritářského režimu, stahujícího ekonomiku ke dnu a klimatickou otázku k bodu zlomu. Politická krajina se pohnula a otevřela: sociálnědemokratická NDP se bude muset vzpamatovat a vrátit se ke svým progresivním kořenům. Trudeauův příslib politické změny může být léčkou, ale Kanaďané aspoň mají aspoň šanci bojovat.
Autorka žije v Kanadě.