Němečtí voliči podpořili Merkelovou

Ačkoliv to z českých novin nejspíš nevyčtete, Angela Merkelová nedělní zemské volby ustála. Debaklem jsou naopak pro německou levici.

Titulek tohoto článku neznamená, že budeme realitu zemských voleb ve třech spolkových zemích lakovat narůžovo. Má ale upozornit na vyznění drtivé většiny českých komentářů, které nemají s realitou moc společného. Radikálně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) nevyhrála ani v jedné ze tří spolkových zemí, i když by to z českých článků mohl kdekdo vyvozovat. Pokud měly být regionální volby také „referendem o vítací politice Merkelové“, museli bychom konstatovat, že jsou s ní němečtí voliči spokojenější, než by z obsahu českých novin mohlo vyplývat. Sama Merkelová sice neděli označila za „těžký den“ pro CDU, na politice vstřícné k lidem žádajícím Německo o pomoc však nic měnit nehodlá. Německá kancléřka si po neděli mohla skutečně oddechnout, přestože úspěchy AfD nemá smysl bagatelizovat.

Zelení pro přijímání uprchlíků

Opravdu výraznou ztrátu CDU překvapivě zaznamenala v třetí největší spolkové zemi Bádensku-Württembersku, kde vládla od konce druhé světové války. V nedělních volbách zde ale přišla o 190 tisíc voličů. Část z nich určitě přešla ke xenofobní AfD, ale vítězem se stal oblíbený kandidát zelených Winfried Kretschmann. Oproti předchozím volbám si dokonce polepšil o 6 procentních bodů a přeskočil Guida Wolfa z CDU. Křesťanští demokraté ztratili hrozivých 12 procent hlasů (celkem získali 27,5 procenta).

Komentátoři začínají spekulovat o tom, jestli existence evropských sociálnědemokratických stran v jejich současné podobě nezačíná být zcela zbytečná.

Je zajímavé, že Guido Wolf kritizoval Merkelovou za prouprchlickou politiku „otevřených dveří“ a navrhoval, aby Spolková republika zavedla horní hranici pro počet přijímaných uprchlíků po vzoru sousedního Rakousku. Zelený Kretschmann se naopak za Merkelovou postavil, přestože ji jeho strana často kritizuje naopak za to, že pro uprchlíky nedělá dost. Pětašedesátiletý Kretschmann rozhodně není typickým představitelem zelených – má reputaci politika orientovaného na byznys, v ekonomických otázkách inklinujícího spíše k pravici. Jak se ale na příkladech Wolfa a Kretschmanna ukázalo, strategie podkopávání kancléřčiny autority nebyla pro stranu zrovna přínosná.

Velmi podobná situace se totiž opakovala i v Porýní-Falcu, kde zvítězili sociální demokraté z SPD a dosavadní kancléřka Malu Dreyerová, zatímco Julia Klöcknerová, ambiciózní předsedkyně místní CDU, těsně prohrála – možná i kvůli své ostré kritice Merkelové. Také Malu Dreyerová zastávala politické názory vstřícné k přijímání uprchlíků z válkou postižených zemí. Němečtí voliči tedy spíše prokázali, že za svojí kancléřkou stojí. Vážné problémy má ale německá levice.

Kudy a jak doleva?

Postkomunistická Die Linke i SPD zaznamenaly velký úbytek hlasů. Významná část jejich elektorátu přešla k pravicové AfD, a německá levice tak má o čem přemýšlet. Alternativa pro Německo vznikla několik měsíců před německými parlamentními volbami v roce 2013. Tehdy se vymezovala především vůči krizi eurozóny v souvislosti s kolabujícími ekonomikami jižních států a tvrdila, že společná měna tlumí německý růst a Němci musí své méně schopné kolegy z jihu dotovat. V parlamentních volbách ale AfD s tímto programem příliš neuspěla a těsně se nedostala do parlamentu. Možná i proto, že Německo z oslabeného eura naopak profituje.

Nové mobilizační téma přinesla takzvaná migrační krize. Její agendu AfD ovládla nejpozději od rozhodnutí Angely Merkelové pozvat syrské uprchlíky do země, aby zabránila humanitární katastrofě. Předsedkyně AfD Frauke Petryová, úspěšná byznysmanka a absolventka dvou univerzit, na celoevropské úrovni proslula svým vyjádřením, že by pohraniční stráž měla střílet imigranty, kteří se na německé území dostanou nelegálně, a to včetně žen a dětí. Londýnský korespondent německého bulvárního deníku Bild o ní nedávno na britském Radio 4 prohlásil, že má „mentalitu vítězky a vede partu lůzrů“. Nezanedbatelná část německé společnosti ale na její rétoriku slyší a AfD je dnes zároveň jedinou politickou stranou, která se proti Merkelové takto radikálně vymezuje – pokud nepočítáme CSU Horsta Seehofera, která se víkendových voleb neúčastnila. AfD tak posbírala v podstatě všechny protestní hlasy lidí, kteří nesouhlasí s Merkelové řešením migrační krize.

Není náhoda, že největšího úspěchu (takřka třetiny hlasů) dosáhla AfD právě ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, tedy v chudším regionu někdejšího východního Německa. Situace Saska-Anhaltska je ale zajímavá z toho důvodu, že nejvíce voličů zde ztratily Die Linke (7,4 procenta) a především sociální demokraté (10,9 procenta), kdežto Merkelové CDU přišla pouze o 2,7 procenta. Komentátoři začínají spekulovat o tom, jestli existence evropských sociálnědemokratických stran v jejich současné podobě nezačíná být zcela zbytečná. Němečtí socialisté v současnosti zastávají otevřenou prouprchlickou pozici, zároveň ale chtějí také tak trochu chránit národní zájmy a v sociální politice jsou od vládnoucí CDU k nerozeznání. Jejich typickým rysem je oportunismus, díky němuž proplouvají mezi náladami voličů a snaží se udržet u moci. Nedělní zemské volby ale možná ukázaly, že budoucnost patří spíše politikům a stranám s jasným názorem a identitou.

V táboru postkomunistické Die Linke po volbách údajně začíná sílit názor, že oficiální proimigrační politika stranu poškodila a kupředu se dere stranická frakce razící levicový nacionalismus, který by mohl alespoň částečně konkurovat programu AfD. O změně stranického směřování se však zatím jenom debatuje, nic není rozhodnuto. I samotná debata však naznačuje, že ani v Die Linke zatím nemají v zásadních politických otázkách příliš jasno.

Co na to česká levice?

Co však ze sasko-anhaltských volebních výsledků plyne pro českou levici? Máme je chápat tak, že solidaritu s lidmi ohroženými válečnými konflikty si můžou dovolit pouze bohatí, zatímco frustrovaní voliči německého východu se vždy raději přimknou ke xenofobní a nacionalistické politice, protože lidskoprávní témata a levicové ideály jsou jejich životům příliš vzdálené? Neúspěch německých socialistů z SPD by ještě zapadal do příběhu o socialistických politicích, kteří se ve snaze přiblížit se neoliberálnímu mainstreamu odcizili tradičním voličům. Neúspěch Die Linke tak ale vykládat nemůžeme. Má se tedy levicová scéna smířit s tím, že bude razit politiku pro uvědomělé voliče z vyšších vrstev a díky své paternalistické dobrosrdečnosti bude jen tak mimochodem zlepšovat životy zfašizovaného lidu? A je taková představa vůbec udržitelná? Nebo má naopak rezignovat na důležité levicové hodnoty, internacionalismus a solidaritu a od nynějška razit čistě nacionální program hájící práva našich (!) nejchudších a pracujících? V čem se ale pak bude lišit od autoritářské pravice typu AfD?

Obě řešení jsou špatná a zdá se, že identita evropské levice se už v zavedeném středoevropském provozu tradičních politických stran nemá kam vyvíjet. Možné alternativy nabízejí populární hnutí typu španělských Podemos či řecké Syrizy, čerpající svou sílu z grassroots iniciativ a zastřešující hnutí odporu proti establishmentu po vypuknutí globální ekonomické krize z roku 2008. Osud Syrizy nás také nepřímo poučil, proč nejsou hodnoty jako solidarita a internacionalismus pouhým sentimentálním haraburdím z dějin levicové teorie. Ani podobná hnutí však proti neoliberálnímu konsenzu Evropské unie nic nezmůžou. Orbánovo Maďarsko nás zase učí, že protekcionismus a vypjatá nacionalistická politika vedou k oligarchizaci společnosti a růstu ekonomické nerovnosti, jak ukazují zhoršující se maďarské hodnoty Giniho koeficientu. Model Saska-Anhaltska nicméně české realitě docela dobře odpovídá, a naše úvahy musí začínat právě zde.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image