Všední nenávist obyčejných mužů

Často si hrůzné činy historie vysvětlujeme ideologií. Dějiny holocaustu nám však říkají, že si tak často příliš usnadňujeme myšlení.

Často si hrůzné činy historie vysvětlujeme ideologií. Dějiny holocaustu nám však říkají, že si tak často příliš usnadňujeme myšlení.

Iniciativa HateFree Culture byla minulý týden na sociálních sítích mnohými uživateli osočena z propagování nacismu, popírání holocaustu a bůhvíčeho ještě, konkrétně za příspěvek: „Holocaust způsobili nacisté (ne nacismus jako takový). Teroristické útoky konají islámští radikálové (ne islám jako takový).“ Odpůrci HateFree Culture se samozřejmě zaradovali, konečně se ta zpropadená neziskovka odkopala a ukázala své totalitní chtíče. Vždyť tvrdí, že nacismus nezpůsobil holocaust!

Když se zaměříme pouze na cizí, nepřátelské ideologie, přestáváme vidět jednotlivé lidi, jejich individuální motivace a procesy, které k jejich činům vedly.

Věta však vyplynula z diskuse pod příspěvkem jednoho z uživatelů, který napsal, že za poslední tři měsíce má islám na svědomí už 5 100 obětí. Tento uživatel odkazuje na stránku, která mezi islámským terorismem a islámem nedělá žádný rozdíl, například doktrínu takzvaného Islámského státu ztotožňuje s autentickým náboženstvím. Její metodologie je přinejmenším problematická a v seriózní debatě na ni odkazovat nelze. HateFree Culture kontrovala, že vraždu má vždy na svědomí člověk nebo skupina lidí. Po další uživatelově otázce: „A holocaust způsobilo pár zlých jednotlivců, kteří neměli nic společného s nacismem?“ následoval už zmiňovaný příspěvek. Kontext zmiňované zprávy je v tomto případě důležitý. Pokud by totiž příspěvek stál sám o sobě, dal by se číst tak, že terorismus je v islámu vždy obsažen, ale teprve zlí lidé ho uskutečňují. S takovým tvrzením by islamofobové určitě rádi souhlasili.

Všední anomálie

Na základě této facebookové pseudokauzy ale můžeme odkázat na zajímavější věc. Christopher R. Browning ve své knize Obyčejní muži, která přispěla k vysvětlení sociální psychologie mašinérie holocaustu, tvrdí, že k tomu, aby člověk páchal ta největší zvěrstva, často žádnou ideologii nepotřebuje. Skutečnost je leckdy mnohem prozaičtější. Browning studoval soudní protokoly výslechů asi sto dvaceti hamburských mužů, kteří byli koncem třicátých a začátkem čtyřicátých let pro Wehrmacht už příliš staří, a tak kvůli nedostatku mužské pracovní síly působili v záložním policejním praporu. Byli to otcové od rodin s dělnickým či maloburžoazním původem a velká část z nich se před nástupem nacismu hlásila spíše k sociálním demokratům než k NSDAP. Mládí, které utvářelo jejich osobnost, spadalo do období před rokem 1933, a ideologické propagandě tak unikli. Hamburk byl navíc jedním z nejméně nacifikovaných měst Německa. Přestože Himmler později přikládal ideologické indoktrinaci primární důležitost, brožurky o blahodárnosti čisté rasy mohly jen těžko otřást světonázorem čtyřicátníků, kteří vyrůstali v předhitlerovských mravních normách.

Ale právě tito muži hromadně zabíjeli nevinné lidí, leckdy i nežidovského původu, a podíleli se na brutálních deportacích do vyhlazovacích táborů. Nemohli se od svých činů distancovat tak, jak to dělali nacističtí úředníci, kteří často pouhým tahem pera odsoudili člověka na smrt, naopak tyto popravy přímo vykonávali. A i když zpočátku cítili znechucení, přes osmdesát procent z nich se otrkalo a zabíjelo prostě proto, že nedokázali vystoupit z řady a každodenní vražednou rutinu odmítnout. Stříleli, protože nebylo fér nechat „špinavou práci“ kamarádům – odmítnutí bylo asociálním aktem. Taky se obávali, že by před ostatními vypadali jako slaboši, a tak, píše Browning, si „potvrdili ,chlapské‘ hodnoty většiny, která pokládala za správné, když člověk byl dost ,tvrdý‘, aby zabíjel neozbrojené, nebojující muže, ženy a děti“.

Ideologie jako berlička

Upozorňuje na jakousi apriorní aroganci každého historika (včetně jeho samého), který chce „vysvětlit“ něco tak komplexního, jako je lidské chování. Nehledě na specifický historický kontext události, která je tvořena neuchopitelnou interakcí mnoha faktorů a proměnných. Společenské a politické klima, všednost a lhostejnost zabíjení, podřizování se tlaku skupiny a poslušnost autoritě, která legitimuje vládní moc, mlčení většiny, rasismus, byrokratizace, modernita. To vše hraje zásadní roli, chceme-li porozumět tak ojedinělé dějinné události, jakou byl holocaust. Ideologie nám prostě nepostačí.

Je naivní a neproduktivní vysvětlovat lidské chování monokauzálně, ať už je zdrojem ideologie nebo třeba biologie. Takové vysvětlení nám poskytne přehledný, ale dětinsky zjednodušený obrázek světa. Nacismus můžeme vnímat jako ideologii, ale zároveň ho musíme vnímat také jako praxi vykonávanou lidmi, kteří nějak uvažovali a své hodnoty konfrontovali s dominantním přesvědčením, podléhali nastoleným vzorcům chování, báli se a hlavně existovali v systému, který takové chování vůbec umožnil. Nešlo o monstra, která by se najednou vynořila z pekla, ale často o obyčejné lidi, kteří najednou začali páchat ty nejneobyčejnější monstrozity nebo k nim mlčeli. Zdaleka ne každý vrah byl fanatickým příznivcem Říše.

Pokud přemýšlíme v intencích hrůzných ideologií a nepřihlížíme k ostatním faktorům, které některé lidi vedou k hrůzným činům (zatímco jiné nikoli), vytváříme si tím jakési alibi. Když totiž v diskusích stavíme koncentráky, potápíme lodě, abychom nakrmili žraloky, nebo lajkujeme Konvičku, není to přece proto, že jsme náckové, ale proto, že se bojíme o děti a chceme klid a mír v Evropě. My žádné ideologii nepodléháme, to oni, my se jenom bráníme. Jenže příslovečné poučení z historie nespočívá v jednoduchém odsouzení nacismu jako ideologie, ale v identifikaci tendencí, které vedly k tomu, že se ideologie transformovala v destruktivní praxi. Tyto tendence v současnosti (je jich plný Facebook) nesmíme ignorovat, aby se nic podobného neopakovalo.

Co Čech, to arabista

Když se zaměříme pouze na cizí, nepřátelské ideologie, přestáváme vidět jednotlivé lidi, jejich individuální motivace a procesy, které k jejich činům vedly. Přestáváme vidět, co jsou dnešní teroristé vlastně zač, a přestáváme současnosti rozumět. HateFree Culture ukazuje osudy konkrétních lidí, čímž se snaží nabourávat pohodlné stereotypy o nepřizpůsobivých menšinách nebo islámu jako synonymu terorismu. Je tak vlastně logické, že se přes ně převalila vlna hejtu právě za zmíněný výrok.

Ještě před pár lety o islámu nikdo nic moc nevěděl. Dnes se to však v Česku hemží arabisty, kteří jsou vždy připraveni poučit libovolného naivního „vítače“ nějakou tou krvavou anekdotkou z historie islámu, aby mu otevřeli oči. Zaslepení vítači, sluníčkáři, dobroserové jsou jeden jako druhý, a pokud si včas neuvědomí svou vlastizrádnou ideologii, půjdou na seznam. Ale to jsem si jen vypůjčil slova jednoho z internetových obránců vlasti. Obyčejného muže.

Autor vystudoval sociální a kulturní antropologii na FHS UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies