Život se supermarkety: boj o místo v regále

Rozhovor s Milanem Štefancem o fenoménu supermarketů.

V seriálovém rozhovoru s Milanem Štefancem z organizace Nesehnutí vám nabídneme historický exkurz do problematiky supermarketů a ukážeme, jakou roli v naší společnosti sehrávají tyto distribuční sítě. V prvním díle se zaměříme především na vztah mezi řetězci a dodavateli a na oblast plýtvání potravinami.

 

Kdy do České republiky začaly přicházet zahraniční řetězce, v jaké situaci jsme se tehdy nacházeli v rámci maloobchodního trhu a jaký je vývoj působení řetězců na našem trhu od počátků dodnes?

První supermarket byl otevřen v roce 1991 v Jihlavě, a to v situaci, kdy maloobchodní trh s potravinami byl poddimenzovaný, centralizovaný, obchodů bylo málo a nabídka nebyla příliš pestrá. A do takového prostředí přišly supermarkety. První z nich většinou přebíraly tehdejší Jednoty, Prameny a malé samoobsluhy postavené v rámci akce Z a teprve později si jednotlivé řetězce začaly stavět svoje vlastní prodejny. Zajímavé je, že většina z řetězců, které sem přišly na začátku devadesátých let jako první, potom z toho trhu jako první odešly. Myslím si, že to bylo způsobeno celkem precizní strategií, používanou všude, která jim ale u nás zcela nevyšla. To znamená: přijít do nějaké lokality, nasadit dumpingové ceny, pomocí nichž dojde k likvidaci veškeré konkurence v blízkém okolí, a v momentě, kdy konkurence už neexistuje, případně je oslabena, zvednout ceny, a tak si vykompenzovat ztrátu z prvního období. Všechny řetězce mají za sebou zázemí velkých nadnárodních korporací, které je podržely, a mohly si tak počáteční ztrátu dovolit na rozdíl od obchodů, které v tom regionu byly. Tato strategie rušení konkurence byla úspěšná, ale pouze částečně, protože se stejnou strategií, s jakou přišly na začátku devadesátých let supermarkety, vstoupily v roce 1996 hypermarkety, čímž začaly spolu se supermarkety likvidovat nejen ty drobné prodejce, ale začaly si konkurovat mezi sebou. A potom, na konci devadesátých let, přišly diskontní prodejny – týká se to hlavně velkého nástupu řetězce Lidl –, které zavedly stejnou strategii. Takže ty řetězce jako Delvita, K-mart a podobně, které se objevily na českém trhu jako první, tuto konkurenci nezvládly, protože v momentě, kdy měly už začít pořádně vydělávat díky zvyšování cen, objevila se konkurence, která jim neumožnila dohnat ztráty.

V devadesátých letech existovaly určité odhady, kolik řetězců může náš trh pojmout. Dnes víme, že tyto odhady byly zcela mylné.

Původní předpoklady, že v České republice může být maximálně sto hypermarketů, samozřejmě vzaly za své, v současné době tu máme více než tři sta hypermarketů, přes 1 300 supermarketů a diskontních prodejen. Ze statistik, které dělá například agentura Incoma GFK či společnost Nielsen, vyplývá, že Česká republika je v počtu hypermarketů na obyvatele mezi zeměmi střední a východní Evropy na špici a že například přes 81 procent z celkového obratu v kategorii potravin a obchodů se smíšeným zbožím probíhá v supermarketech a hypermarketech. Existuje zbytek malých nezávislých prodejen, ale ty postupně ubývají. Jen v roce 2015 zmizelo 275 nezávislých prodejen do velikost 400 m2, zatímco byly otevřeny čtyři nové hypermarkety. Otázkou také je, jak se projeví nový trend, kterým je internetové nakupování: jestli se stane konkurencí – ať už malým nezávislým prodejnám, či řetězcům –, nebo jen určitou formou, kterou tyto obchody využijí. Z velkých řetězců již dvě třetiny tento způsob prodeje nabízejí.

Řetězec nefunguje jako obchod, ale spíš jako pronajímatel prostor a velká část rizika z jejich podnikání je přenesena na dodavatele.

Čím si vysvětlujete tak vysokou koncentraci řetězců v České republice?

Jednak to souvisí s jejich nástupem a stavem trhu, do kterého přicházely. Maloobchodní síť byla centralizovaná a zestátněná, v porovnání třeba s Maďarskem nebo Polskem, kde za minulého režimu byly zachovány i nějaké nezávislé obchody. To u nás nebylo a řetězce přišly na půdu, která byla pro ně ideální a připravená – hlad po nových obchodech, touha po pestřejší nabídce a takřka neexistence konkurence v podobě nezávislého maloobchodu. Zatímco rozvoj nezávislých a malých prodejen trval dlouho, bylo komplikované vzít si úvěr a splácet ho, expandovat, tak řetězce měly kapitál ze zahraničí a mohly částečně převzít síť, která už byla hotová a dál ji rozvíjet podle svých představ. Když se podíváme na nejbližší sousedy, tak v tom hraje určitou roli i sídelní struktura. V Polsku se tyto řetězce tak významně neuchytily, což souvisí s jiným geografickým osídlením. Naopak třeba Slovensko má parametry velice podobné tomu, jak to funguje u nás. Dalo by se také říct, že řetězce vstoupily do netržního prostředí a to netržní prostředí si zakonzervovaly ve svůj prospěch.

Mluvíme o supermarketech, hypermarketech, diskontech. Jak se tyto tři nejčastější formy maloobchodu od sebe odlišují a jak jsou definovány?

Těch definic existují desítky. Ale ta základní definice je taková, že supermarket je obchod, ve kterém převládá potravinářské zboží, jeho velikost se pohybuje mezi 400 a 2 500 m2 prodejní plochy. V hypermarketech převládá nepotravinářské zboží a velikost se pohybuje od 2 500 m2 výše. Diskonty se velikostí pohybují kolem 1 000 m2 prodejní plochy a od obou předchozích druhů prodejen se liší tím, že kladou ještě větší důraz na cenu a je tam trochu nižší kultura prodeje a menší servis. To znamená, že zákazník si například sám vybaluje zboží z palet. A potom existuje další koncept – takzvané shopping mally, v nichž nejde pouze o obchod jako takový, ale koncentrují se v nich různé druhy obchodu, společně se zábavou. Mohou tam být přítomny jak supermarkety, tak hypermarkety, restaurace a tak dále. Pokud dnes něco expanduje, tak jsou to tyto mally. A druhý trend je, že se obchody supermarketového typu dostávají stále víc do menších obcí. Původní strategie spočívala v obsazení krajských a okresních měst, nyní si vybírají už i města, která mají kolem pěti tisíc obyvatel.

Uvádí se, že až 87 procent veškerých potravin se prodá skrze řetězce. Co tato informace znamená ve vztahu k výrobcům a dodavatelům potravin?

Asi nejzásadnější je, že pokud vyrábíte jakoukoliv potravinu ve větším množství – a nikoliv jen například marmeládu pro sebe a známé –, nemůžete si dovolit řetězce ignorovat. Nemůžete prodávat pouze v nějakých specializovaných prodejnách, nebudou vám stačit pouze farmářské trhy nebo prodejny zdravé výživy. Když vyrábíte potraviny jako byznys, musíte je prodávat skrze řetězce. A abyste se dostal do prodejní sítě řetězců, musíte přistoupit na jejich podmínky. Ale jak už jsem upozorňoval, trh je koncentrovaný, je ovládán několika řetězci a přestává platit tržní princip nabídky a poptávky. Je pokřiven v tom smyslu, že řetězec přijde s poptávkou: chci, abyste mi vyrobil kečup za takovouto cenu a je mi jedno jak. A vy máte dvě možnosti. Buď na to přistoupíte, abyste se dostal do řetězce, ale tím pádem často snižujete kvalitu, anebo na to nepřistoupíte, ale potom vlastně nemůžete plnohodnotně podnikat, protože trh je ovládán pouze několika distribučními subjekty. Obdobně je to u pěstitelů zeleniny či ovoce: nejste schopen dodat daný produkt za cenu požadovanou řetězcem – například proto, že v letošním roce byla menší úroda –, můžete být obratem nahrazen třeba dodávkami od zahraničních pěstitelů.

Samotný vstup do řetězce a následné fungování v obchodním vztahu je asi hlavní problematickou oblastí, na kterou se zaměřuje celá řada státních i neziskových organizací po celé Evropě. O co se jedná?

Obchodní podmínky řetězců jsou velký problém, některé hypermarkety například nefungují jako obchod v klasickém stylu, tzn. že nakoupí zboží, přirazí si na tom nějakou marži, prodají to, mají nějaký zisk a zaplatí dodavateli, ale – a teď použiju sice extrémní, avšak bohužel častý příklad – tak, že řetězec řekne: dovezte nám zboží, zaplaťte nám za to, že ho dáme do regálu, zaplaťte nám za konkrétní místo v regálu, například jestli bude v úrovní očí, což je jedno z preferovaných míst, zaplaťte nám za reklamu v našem časopisu, první dodávku nám dejte zdarma, udělejte několik ochutnávek do roka v našich prodejnách na vaše náklady, a až se vaše zboží prodá, my vám ho třeba za tři čtvrtě roku zaplatíme. A pokud se zboží neprodá, tak si ho odvezte sami zpět.

Řetězec tedy nefunguje jako obchod, ale spíš jako pronajímatel prostor a velká část rizika z jejich podnikání je přenesena na dodavatele. Ale tento přístup si může řetězec dovolit jenom díky tomu, že tu pro výrobce v podstatě neexistuje možnost jít jinam, protože podmínky všech řetězců jsou podobné. Mnohé z uvedených praktik jsou dnes už nezákonné. Nyní funguje zákon o regulaci tržní síly, který zakazuje například ony „zalistovací poplatky“ a daleko přísněji stanovuje, do jaké doby musí řetězce splácet faktury. Každopádně nerovný vztah mezi výrobci či dodavateli a řetězci je stále velký a je také fakt, že řetězce jsou ve vymýšlení způsobů, jak zákon obcházet, velmi vynalézavé.

štefanec
Milan Štefanec

 

Můžeme pozorovat velký úbytek českých výrobců potravin. V největší míře jde o ovocnáře a zelináře, ale týká se to všech oblastí. Tento úbytek probíhá kontinuálně a dlouhodobě a v mnoha oblastech dochází ke koncentraci výrobců. To má za následek snižování diverzity a další aspekty. Co to znamená pro společnost a jaké jsou příčiny této tendence?

Velká část řetězců, které přicházejí ze zahraničí, některé zboží z České republiky vůbec nepoptávají ani nenakupují, protože ho berou ze zemí svého původu. Ilustrační příklad: pěstujete rajčata nebo jablka, prodáváte je místním spotřebitelům v okolí místa, kde je pěstujete. Pro ně i pro vás jako výrobce je logické, že je berou od vás, protože mají levnější dopravu a mohou se s vámi domluvit, znáte se. V momentě, kdy do tohoto prostředí přijde například diskontní řetězec, pro malé lokální obchody vzniká velké riziko. Řetězce většinou nemají ten typ politiky, že by pro každou svou prodejnu smlouvaly s lokálními výrobci. Až tedy na drobné výjimky, které slouží spíš jako reklamní strategie, než že by znamenaly významnou část obratu řetězce. Je to tak, že řetězec má svůj centrální velkosklad, kterým zásobuje své prodejny. A tím pádem, pokud jste menší producent, který dokáže zajistit objem potravin pouze pro jednu nebo několik prodejen, jste pro ně nezajímavý. Tuto jemnou logistiku nezvládají, koncentrují se na velké producenty, kteří zásobí celý kraj nebo celou republiku. Pokud ho nemají, nebo místní producent je dražší, není problém si domluvit dovoz z Belgie, Holandska nebo Německa, kde řetězec působí dlouhodobě, má velkou síť a nasmlouvané množstevní slevy. Tímto způsobem to probíhalo, když řetězce začaly prodávat bioprodukty, když zjistily, že je to móda a roste poptávka. Začaly je nabízet ve velkém, ale bohužel většinou od zahraničních dodavatelů, takže místní biozemědělci začali být ohroženi masivním dovozem levnějších a často dotovaných zahraničních výrobků. Pro malé producenty je nákupní politika řetězců likvidační.

Byla schválena novela zákona o významné tržní síle. Někteří politici, ale i samotní zástupci řetězců prohlašovali, že pokud bude novela schválena, budou nuceni zdražit potraviny a nebudou mít jinou možnost než více dovážet ze zahraničí. Jsou tato prohlášení podle vás relevantní?

Hlavním smyslem této novely bylo rozšířit zákon o části, které byly v původním zákonu pouze deklaratorní, bez reálné vymahatelnosti – sankce byly buďto nízké, nebo žádné. To by se mělo nyní rozšířit. Argument, že to povede ke zdražení a zvyšování dovozu ze zahraničí, jsem slyšel, ale nikdy jsem nezaregistroval, která část ustanovení by to měla způsobit. Pokud jde o zdražení potravin, v některých ohledech to není až tak špatný přístup. V rámci některých prodejních akcí se v diskontech prodává pivo za 1,9 Kč nebo rohlík za deset haléřů – je přitom jasné, že to není reálná cena. Cílem takových akcí je buďto zlikvidovat konkurenci, anebo manipulovat se zákazníkem. U nás podle mě příliš nefunguje antimonopolní úřad, který by nad tím měl dohlížet. Například německý antimonopolní úřad přikázal několika řetězcům zdražit určitý druh potravin v momentě, kdy zjistil, že je prodávají pod cenou. A zajímavý byl i argument, s nímž zdražení nakázal – řekl, že nízká cena je opatření, jež v důsledku poškozuje celý trh, ve kterém se spotřebitelé i výrobci pohybují. Že by existovalo podobné rozhodnutí v Česku, jsem zatím nezaznamenal. Pokud by zákon přispěl k tomu, že se zruší dumpingové ceny, tak si myslím, že to bude jenom dobře.

Dalším důležitým tématem jsou estetická kritéria, která řetězce uplatňují vůči svým dodavatelům. I přes zrušení většiny estetických norem EU řetězce vyžadují, aby především ovoce a zelenina měly standardizovanou velikost, tvar a zabarvení. Samozřejmě velká část produkce těchto standardů nedosahuje, ačkoliv jsou chuťově i výživově na stejné úrovni. V našem prostředí se této problematice věnuje iniciativa Zachraň jídlo a například Kaufland jim sdělil, že „zákazníkům by musel stát vysvětlit, že jablko s tečkou není závadné“. A Globus zase tvrdí: „My se musíme rozhodovat podle ekonomických ukazatelů.“ Jak vnímáte tyto argumenty?

Po pravdě tuto strategii řetězců nechápu, protože s jejich mocí v oblasti marketingu a reklamy by mohly udělat marketingovou kampaň, kterou by daly najevo, že jablka s tečkami a různou velikostí jsou prostě zcela v pořádku. Nemyslím si, že by to lidé nekupovali – i proto, že roste obliba biovýrobků a místní produkce a tomuto trendu se postupně přizpůsobují i řetězce. Je pro mě záhada, proč tak tvrdošíjně trvají na některých svých estetických kritériích. Samozřejmě chápu, že je pro ně jednodušší prodávat rajčata bez chuti, která uměle dozrávají v etylenových dozrávárnách podle toho, jak je řetězce potřebují. Je to pro ně jednodušší a levnější než dovážet čerstvé zboží každý den od místního zemědělce. Často se také obhajují tím, že zákazníci to takhle chtějí. Jenže řetězce chování zákazníků v mnoha oblastech utvářejí a mění. Biovýrobky byly v minulosti fenomén několika alternativců a zdravých výživ. Dnes je to velký byznys, který řetězce nemohou přehlížet. Jsem si jistý, že lze vytvořit spotřební trend i z potravin, které jsou vyhazovány, protože nesplňují současná kritéria řetězců. Mohou říct: tady máme jablko, které je specifické tím, že je trochu strakaté. Ale čekat na státní kampaň, která by dotovala byznys řetězců? I když je pravda, že tato logika je pro fungování řetězců typická: náklady přenášet na veřejné finance, zatímco zisk důsledně privatizovat. Řetězce mají přitom dostatek vlivu, aby nutnou změnu ve spotřebním chování udělaly samy, ale asi jim to nestojí za tu námahu. A podobně jako u biovýrobků si počkají, až to někdo jiný protlačí a někdo další z toho udělá fenomén – a pak se jenom svezou.

Podle odhadů se vyhodí, znehodnotí nebo neefektivně využije až polovina veškerých vyprodukovaných potravin. Stal se z toho významný sociální, ekologický, ekonomický a samozřejmě i politický problém. Také řetězce přímo i nepřímo přispívají k plýtvání. Existuje řada opatření, ve Francii byl například schválen návrh, aby řetězce nevyužité potraviny dále poskytovaly potravinovým bankám. U nás podobný návrh naráží na odpor: řada senátorů a poslanců se ohradila, že stát by neměl určovat, jak soukromý podnikatelský subjekt naloží se svým majetkem. Jenže vzhledem k tomu, že plýtvání má natolik zásadně negativní dopad na životní prostředí, a tedy i na společnost, regulace, či lépe nastavení kritérií možností se ukazuje jako nevyhnutelnost.

Role zákonných opatření je v této souvislosti velmi důležitá a vzhledem k sociálním a environmentálním dopadům, které vyhazování potravin ve velkém má, se společnost a její volení zástupci nemohou zbavovat zodpovědnosti a vymlouvat se jen na obchodní řetězce. Ty se pohybují v mantinelech, které jsou jim legislativními normami nastaveny. V minulosti byly řetězce, které darovaly své zboží na charitativní účely ještě znevýhodněny tím, že z takto poskytnutého zboží platily patnáctiprocentní DPH – ekonomicky výhodnější bylo tedy zboží vyhodit. To se díky kampani neziskových organizací, přístupu ministerstva zemědělství i generálního finančního ředitelství povedlo změnit. Část řetězců již nyní potraviny daruje do potravinových bank, část je přeprodává do tzv. Zlevněnek, kde se za výrazně sníženou cenu prodávají dál. Nyní by tedy bylo na místě, pokusit se řetězce k darování ekonomicky motivovat, nebo – jako poslední možnost – regulacemi zajistit, aby se nevyhazovaly potraviny, které ještě mohou zasytit potřebné. Jako účinnější bych viděl ekonomickou motivaci, u regulačních opatření je třeba dobře si pohlídat různé kličky, kterými by se dala tato opatření obcházet – například tak, že zboží, kterého se chce řetězec zbavit, prodá za jedno procento původní ceny nějakému prostředníkovi (na kterého se již nevztahuje zákon zabývající se velkými řetězci) a ten s nimi naloží dle svého.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image