Generace džihádistů

Z rozhovoru s Olivierem Royem se dozvídáme, proč se radikální islám stal globálním protestním hnutím mládeže.

Olivier Roy přednáší na Evropském univerzitním institutu ve Florencii a už několik desetiletí patří mezi přední komentátory zabývající se politickým islámem. Jeho knihy – mezi jinými Globalised Islam (Globalizovaný islám, 2004) a Holy Ignorance (Svatá nevědomost, 2010) – dopodrobna rozebírají současný radikální islám a ukazují, že nemá mnoho společného s tradičními náboženskými formami, nýbrž s deteritorializací a odcizením, které se projevují v moderních společnostech. Roy také zdůrazňuje odlišnost mezi radikálním islámem současnosti a nacionalistickým politickým islámem sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Tvrdí, že mladí džihádisté dneška nejsou „nijak zvlášť nábožensky založení“ a jejich islamizace je způsob, jak dát průchod „generační revoltě“. Josie Appleton, předsedkyně klubu Manifesto, který vede kampaň proti hyperregulaci každodenního života, s Royem hovořila v červnu tohoto roku.

Všímáte si, že trendy v radikálním islámu jsou podobné těm v dalších protestních ideologiích, třeba v hnutí proti globalizaci a v new age náboženství? Radikální islám má ale na rozdíl od nich jednu vzrušující vlastnost – daří se mu prezentovat se jako hnutí, které doopravdy stojí vně systému. Proč tomu tak je?

Radikální islám je protestní hnutí – je to hnutí mládeže a data ukazují, že džihádisté jsou čím dál tím mladší. Řekl bych, že je to mládežnický protest z větší části založený na kultuře mladých, na pouliční kultuře, a ještě přesněji: na moderní západní kultuře mladých, která se islamizovala. Důvody, proč se tito lidé obracejí k islámu, mohou být různé. Někteří z muslimského prostředí pocházejí, pro jiné je to volba. Tak je tomu v případě konvertitů, kteří si zvolili právě islám, protože je v dnešním světě výsostně spornou ideologií. Radikální islám je specifický tím, že je jedinou nadnárodní, univerzální militantní ideologií, která se nabízí.

Džihádisté jsou představiteli kultury mladých, která je podložena globálním konzumním trhem.

Pokud člověk protestuje v jiném rámci, jaké možnosti má k dispozici? Buď je to individuální nihilistická revolta: sebevražda, předávkování, středoškolský masakr ve stylu Columbine. Anebo postoj „no future“, ale tam není třeba se mobilizovat. Pak zde máme španělské Podemos nebo arabské jaro. Na protestních hnutích typu Podemos je pozoruhodné, že jsou to všechno národní hnutí. Před třiceti lety by takový druh hnutí byl globální – jako ve své době krajní pravice nebo ekologisté. Je zajímavé, že neislámská protestní hnutí jsou ve skutečnosti antiglobalistická, přestože sama procházejí globalizací.

Třeba Podemos a francouzské hnutí Nuit Debout příliš nekomunikují, přestože jsou to podobné fenomény…

Přesně tak. Samozřejmě můžete zástupce Podemos vyzvat k účasti na Nuit Debout v Paříži, ale jsou to dvě odlišná hnutí. Na tom není nic divného, vzhledem k tomu, že tato hnutí protestují proti globalizaci. Ale i tehdy, když se výslovně nezasazují o suverenitu, je jejich akčním rámcem společnost toho kterého státu. Takže pokud se necítíte jako člen nějakého národa a opravdu stojíte o to být členem nadnárodní obce, pak je tu Daeš, tedy Islámský stát. To je celé. Daeš má samozřejmě větší dopad na lidi z muslimské kultury než na kteroukoli jinou skupinu, ale přesto mezi nimi najdeme konvertity. Lidé si nedovedou vysvětlit, odkud se tolik konvertitů bere. Mezi jednotlivými zeměmi jsou jisté rozdíly – v Belgii je konvertitů jen hrstka, ale mezi rekruty z Německa je 20 procent konvertitů, v případě Francie je to také 20 procent, v případě Ameriky 25 procent. V každé militantní buňce najdeme nějaké.

Není ale internacionalismus džihádistů zásadně odlišný od předchozích forem internacionalismu či kosmopolitismu? Nejedná se spíše o abstraktní představu bratrstva než o universalismus?

Chalífát je globálně sdílená abstrakce. Daeš neprohlašují, že se snaží znovuobnovit otomanský chalífát nebo jakýkoliv jiný konkrétní stát. Žoldákovi, který pochází ze Španělska, budou přezdívat „el-Espanoli“, Belgičanovi „el-Belgiqui“ a všichni džihádisté dokola opakují: „Tohle je opravdové bratrstvo, jsou mezi námi i Číňané.“ Říkají: „Na mé rase nezáleží.“ Mnozí z nich, především mezi konvertity, jsou černoši, a ti všichni prohlašují: „Když jsem s Daeš, nejsem černý.“ Je to kosmopolitní hnutí. Mezi sebou se dorozumívají anglicky – samo sebou nemají problém domluvit se západními jazyky. Daeš hned od počátku pochopili, že nepotřebují lidi arabizovat – neposkytují kurzy arabštiny, členové píší v angličtině a ve francouzštině. Džihád nahradil myšlenku globální revoluce a umma, globální komunita všech muslimů, nahradila proletariát.

Ale revoluce a proletariát se zakládaly na existujících společenských silách. Jak jste ukázal ve svých pracích o islamismu, v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století islamisté převedli marxistické koncepty, jako je strana a stát, do pseudoislámských pojmů, které odkazují na konkrétní demografické skupiny či správní orgány. Ale Daeš nezastupuje konkrétní společenské síly – je to spíše soubor určitých pravidel či mystická představa…

Jenže i proletariát byl v šedesátých a sedmdesátých letech abstraktní představou. RAF neměli žádné napojení na německé dělnictvo, nýbrž bojovali za mezinárodní proletariát. Mnoho podobností nacházíme mezi Daeš a čínskou kulturní revolucí. Daeš zabíjejí kulturu, ničí mešity, vyplenili Palmýru – jsou to obrazoborci. Islamisté nebyli obrazoborci. Neničili památky, protože by to pro ně znamenalo zločin nebo hřích. Daeš se výslovně snaží o vytvoření ryze nového člověka, homo islamicus – vyzývají své přívržence k tomu, aby s sebou přivedli manželky, aby plodili děti. Vedou programy na indoktrinaci dětí.

Charakterizujete salafismus (transnacionální a fundamentalistickou odnož islámu) prostřednictvím jeho opozice vůči lokálním islámům, nacionalismu a islámským tradicím a teologii. Není salafismus ze své podstaty převážně negativní? Nenabízí spíše očištění pomocí destrukce, než nějaký pozitivní obsah?

Ano, styčným bodem mezi salafistou a džihádistou je jejich společné přesvědčení, že dobrého muslima můžete stvořit od nuly. Rozdíl je ten, že z pohledu salafisty záleží na životě. Na rituálech záleží. Musíte se modlit pětkrát denně, musíte jíst halal. Džihádisté mají své vlastní rituály, ale jsou to ortodoxní rituály. Poslouchají například zpěvy našíd. Salafisté našíd nezakazují, ale pokud jde o ně, klidně se bez něho obejdou. Pro Daeš je našíd nesmírně důležitý.

Kam byste Daeš umístil vzhledem k trajektorii politického islámu? Má nějaké rozpoznatelné politické instituce či koherentní teologii, nebo je to spíš takový slepenec všeho možného?

Ve skutečnosti nevytvořili žádný stát – mají jen vojenskou administraci. Je to ozbrojená okupace. Samozřejmě, že Daeš má své technokraty, ale nesoustředí se na osvětu populace. Jen mezi učitele distribuuje nové knihy. To, o co usiluje, je vytvoření mezinárodního předvoje, nikoliv založení skutečné islámské společnosti.

Kdysi jste řekl, že během předchozích islámských konfliktů byli mezinárodní dobrovolníci odrazem konfliktů a národnostní situace uvnitř daných států. Nikdy ale neurčovali vývoj událostí. Je tomu dnes naopak? Jsme svědky uplatnění mezinárodní verze islámu na národnostní situaci?

Ano. Daeš se nestará o hranice ani teritoria. Teritorium ho zajímá jen potud, pokud je v pohybu – chalífát není národnostní stát. Islamisté, například Muslimské bratrstvo, vzali za svou myšlenku národnostního státu, i když zřejmě předpokládali, že dospěje k federaci nebo něčemu podobnému. Islamisté nikdy neprohlašovali, že hranice jsou podružné. Islamisté byli vždy a všude islamonacionalisty, což pro Daeš neplatí.

Jak důležité je to, že dnešní džihádisté vždy prožívají rozkol se svojí rodinou? Jakou roli hraje generační rozkol, fakt, že se odvracejí od obecně přijímaného způsobu života?

Džihádisté považují své rodiče za slabochy – za slabochy nebo za špatné muslimy, anebo obojí. Očividně jsme svědky krize rodičovského obrazu. Velké množství džihádistů pochází z dysfunkčních rodin, to však není rozhodující faktor. Skutečně vypovídajícím číslem je vysoké procento bratrů, kteří se k Daeš přidávají. V každé síti buněk najdete aspoň několik dvojic bratrů. V Paříži to byly hned tři dvojice bratrů. S tím byste se v žádné jiné radikální organizaci nesetkala, ale pro Daeš je to naprosto typické. V Rudých brigádách nic takového nebylo – přestože na krajní levici bývalo zvykem, že si členové brali sestry svých spolubojovníků ve zbrani…

Takže se jedná o přátele ze školy, bratry – o spolčení jedné generace proti druhé.

Ano, jsou to kamarádi ze sousedství a podobně. Vyskytlo se několik případů, kdy se zapojili i rodiče, ale takových je velmi málo. Pouze italští rekruti přivádějí celé rodiny – ale to jen proto, že jsou to Italové! Všude jinde je patrný generační rozkol. Ukazuje se, že v Německu 23 procent telefonátů, které policii varují před radikalizací, pochází od rodičů. Není pravda, že džihádisté své rodiče nenávidí, ale převracejí svůj vztah k nim. Chlapec říká matce: „Já mám pravdu a ty ji nemáš. Já budu tvůj učitel.“ A také: „Zemřu pro tebe, abych tě zachránil.“ Jde o prohození generačních rolí.

Jakou roli hraje podle vás v nových formách islámu individuálita člověka? Zahrnují nějaké zpytování, sestup do hlubin svého já? Říkáte, že jde o individualizované náboženství, ale hraje v něm nějakou roli vnitřní život jednotlivce? O novém náboženství mluvíte jako o „vnějším znaku“ – vzhledem k jeho důrazu na okázalé formy oblékání a tak dále. Je nový islám spíše vnějškový, než niterný?

Ano, je výrazem hledání bratra, hledání party, hledání sobě rovných a vřelého vztahu. Jeho obsahem není individuální hledání pravdy. Džihádisté například nikdy nemluví o rozjímání. Nikdy neříkají věci jako „celou noc jsem přemýšlel o“. Takhle nefungují. Našíd je vždycky volání a nikdy ho nezpíváte sám. Nejdřív zpívá jeden a pak se přidají ostatní.

Podle vás jsou stěžejními koncepty radikálního islámu džihád a umma. Jak spolu souvisí?

Bojujete proto, abyste ochránili komunitu. Umma čelí útoku a já jsem ten hrdinný bojovník, který ji zachrání. Všichni opakují to samé: zemřu, ale půjdu do ráje.

A co Alláh, o něm nemluví? Jiná náboženství se přeci jen asi více zaobírají tím, co je podstatou Boha, jaký je můj v vztah k němu…

Ne, důležitý není vztah k Alláhovi, nýbrž k prorokovi. Daeš bojují, aby zachránili komunitu a pomstili Proroka, jako tomu bylo v případě útoku na Charlie Hebdo, jehož úkolem bylo Proroka pomstít poté, co ho karikatury zesměšnily. Je to spíše záležitost vztahu k Mohamedovi, než k Alláhovi.

Když mluvíte o tom, že neofundamentalistický islám prochází jistým pozápadněním, není to spíše věc tržních vztahů a technologie, než přímo západní kultury?

Nejde jen o technologii. Je to věc individualizace, valorizace mládí coby svébytné kategorie. Vezměte si kulturu mládeže, kulturu oblékání, pouliční kulturu, hudbu – o tom všem džihádisté mluví. Neodívají se jako salafisté, mají svůj vlastní styl oblékání. Mají svůj vlastní slang – a slang není jen pouhý druh jazyka, je také nositelem kultury. V němčině, ve francouzštině a v angličtině džihádisté mluví slangem mladých. Jednoho francouzského novináře členové Daeš věznili po dobu jednoho roku v jakémsi domě. Jeho strážci byli francouzští muslimové. Líčil, že vystupovali jako typičtí Francouzi. Stěžovali si na všechno – na disciplínu, na jídlo, na podnebí. Je ale pravda, že kultura džihádistů je odtržená od klasické západní kultury, etiky, filosofie. Džihádisté jsou představiteli kultury mladých, která je podložena globálním konzumním trhem.

Jaký je váš názor na roli sebevražedných atentátů, které jsou spíše účelem než prostředkem? Jde útočníkům o to prokázat svou víru, nebo je to exhibicionismus?

Je to výraz exhibicionismu, ale také absence vyhlídky na jakoukoliv budoucnost. Džihádisty nečeká žádná budoucnost, jejich jedinou vyhlídkou je přijít do ráje. Nevěří v život. Nejsou utopisté. Nestarají se o islámskou společnost v Sýrii. Nesejde jim na tom, zda Syřané či Iráčané budou dobrými muslimy. Nezáleží jim na ničem – jdou do boje. V jistém smyslu jim na výsledku nesejde. Mají vizi apokalypsy, ale domnívají se, že konec světa je stejně za dveřmi. Není žádná budoucnost, ani ta islámská.

A co prvek transcendence, který džihádistická videa spojují se sebevražednými atentátníky – mučedníci stoupající k nebesům a podobně?

Musíme rozlišovat mezi těmi, kteří se přidávají k džihádu bez jediného pomyšlení na sebevražednou výpravu, a těmi, kteří po sebevražedné výpravě prahnou. Co se týče teroristů, ti jdou vždycky na sebevražednou výpravu, protože vědí, že i když se neodpálí, budou zabiti. Smrt je velice důležitá. Od roku 1995 se všichni, kdo nastoupili na teroristickou misi, dopustili sebevražedného teroristického útoku, přitom by spousty věcí mohli dosáhnout stejně dobře, i kdyby sebevraždu nespáchali. Londýnští bomboví útočníci mohli prostě nastražit bomby a odejít – ale neudělali to. Můj názor je, že pravým cílem je smrt, že nejde o teroristy, kteří se zabíjejí náhodou. Ne, oni jdou na smrt cíleně. To je bezprecedentní. Palestinští teroristé v minulosti nebývali sebevražednými atentátníky. Zabili mnoho lidí, ale pokaždé nastražili bomby a zmizeli. Hizballáh využíval sebevražedné atentáty k útokům na americká kasárna, protože jedině tak bylo možné kasárna vyhodit do povětří. Z pohledu vojenského velitele je to racionální rozhodnutí. Ale útoky v Londýně racionální nebyly. Mohli by dosáhnout toho samého, i kdyby zůstali naživu, a pak se za dva týdny vrátit zpět a provést to samé ještě jednou. Postupně se připravovat o své nejlepší bojovníky není racionální strategie. Zátah na belgickou čtvrť Molenbeek těsně po pařížských útocích je uzavřená kapitola. Nikdo z Molenbeeku už nic nespáchá. Mladí muži, kteří se odpálili v Bruselu, to udělali proto, že všichni jejich přátelé byli mrtví – a tak se zabili v Bruselu, prostě proto, že tam se právě nacházeli.

Takže nejde o individuální zkoušku víry?

Jsou přesvědčení, že přijdou do ráje, takže v tomto smyslu můžeme mluvit o jistém náboženském rozměru. Ale oni tam chtějí přijít co nejdříve, protože život nestojí za to.

Z anglického originálu Generation Jihadi publikovaného na stránkách časopisu Spiked Review přeložila Olga Pek.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies