Foto Alarm / Magdalena Dušková
„Podle psychologů jsou to vztahovační neurotici a přecitlivělí ufňukánci, kteří nic nevydrží. Mladí lidé většinou nejsou natolik psychicky odolní, jako byli jejich předchůdci. Cloumají jimi emoce, ze všeho se hned hroutí a navíc mají sebestředný pocit, že jsou skvělí a výjimeční,“ napsal před třemi lety klimaskeptik Ivan Brezina v komentáři o generaci „sněhových vloček“. „Dnešní mladí lidé skutečné problémy nemají. Proto si vymýšlejí nesmysly typu hate speech a genderové nevyváženosti. Rozhodí je, když spadne wi-fi, když na ně někdo zvýší hlas nebo když mají u postu na facebooku málo lajků,“ pokračuje Brezina.
Podobná moudra slyší dnes člověk pod třicet jak od příbuzných, tak od politiků, komentátorů nebo třeba filosofů. Kupodivu se nad naší měkkostí většinou rozčilují hlavně lidé výrazně starší a často ti, kteří byli v patriarchální společnosti socializováni jako muži. Ti totiž „něco vydržej“, „nebulej kvůli blbostem“ a tak dále. Jen připomínám, že v systému, který učí muže potlačovat emoce, páchají právě muži sebevraždy čtyřikrát častěji než ženy.
Zterapeutizovaní mladí?
Liberálnímu feminismu se v posledních letech naštěstí podařilo toxický narativ o „tvrdejch chlapech“ relativně výrazně přeformulovat. Svůj podíl na posunu vnímání maskulinity jistě mají i filmy a seriály, jako je Sex Education, které ukazují, že být citlivým mužem je zkrátka lepší než své problémy řešit popíráním emocí, pitím nebo jinými patologiemi. Na tento trend samozřejmě okamžitě naskočilo i influencerstvo na sociálních sítích a velké korporace. Citlivost se do určité míry stala komoditou, která vynáší. I díky rychlým kolům kapitalismu se tak celkový diskurz velmi rychle mění. Zatímco naši tátové a strejdové emoce utápějí v alkoholu, bezduché konzumaci zboží, jídla nebo seriálů, ve fanatickém sportování nebo třeba v ezoterice, naši kamarádi už dokážou říct, že jsou smutní, že se stydí nebo že mají strach. Mnoho z nich třeba dochází i na terapii, kde se o emocích učí mluvit, a bourat tak tradiční mantru, že „chlapi nepláčou“.
Ačkoli nás jako „sněhové vločky“ může kritika citlivosti štvát, je na místě si přiznat, že v něčem mají její zastánci přeci jen pravdu.
Když se pak v debatě setkají dnešní „zterapeutizovaní mladí“ a „tvrdí starší“, nastávají přirozeně problémy. Neporozumění a radikálně odlišný přístup k emocím a empatii často znemožňuje jakýkoli dialog. Symptomatická je „kauza“ s dopisem bývalého pedagoga na VŠUP Jiřího Černického, který školu prý opustil mimo jiné proto, že měl pocit, že pedagogové „jakoby přestávají učit umění a stávají se spíše amatérskými psychology, kteří mají za úkol vytvořit pro studenty žádoucí komfort“. V dopise pak dodává, že „zvýšením komfortu, relativního bezpečí a pohodlí ve skutečnosti studentům nepomáháme – spíše naopak, necháváme je dělat ze sebe samých slabé a zbytečně průměrné jedince“.
Černického studentky na druhou stranu popisovaly jeho chování jako agresivní a jako problém vnímaly především nedostatek empatie, ale také to, že měl třeba komentovat jejich vzhled, diagnostikovat jim od stolu psychické potíže nebo že na ně řval. Vzhledem k povaze jeho vystupování při odchodu z VŠUP se mi zdá jejich verze příběhu věrohodnější, ačkoli vím, že například spousta kamarádů mého otce by solidarizovala s Černickým, který měl pocit, že studentky pomocí politické korektnosti potlačovaly jeho kreativitu a vtip.
Citlivost versus Týdeník Echo
Příběh o přecitlivělých studentech, kteří nedokáží přijmout kritiku a jejichž intelekt upadá v důsledku příliš jemného jednání ze strany pedagogů, vypráví i konzervativní filosofka a komentátorka Týdeníku Echo Tereza Matějčková. Nejsou to totiž pouze muži, kdo přebírá patriarchální vzorce přemýšlení a jednání. Často si je internalizují i ženy – ať už se to projevuje agresivitou při dosahování osobních ambic, hlasitým vymezováním se vůči feminismu nebo třeba hrdým zastáváním konzervativních hodnot. Tereza Matějčková tak nemá problém sedět na dlouhatánských Poradách Echa s Daliborem Balšínkem, Danielem Kaiserem a dalšími a poslouchat nekonečné výklady do sebe zahleděných mužů, kteří ji často vůbec nepustí ke slovu. Matějčková je přitom u stolu zjevně nejchytřejší a do debaty by mohla vnést zajímavé podněty.
Také její texty na webu Echa patří mezi ty nejkvalitnější, ačkoli často zastávají názory, se kterými nesouhlasím. Konzervativní filosofka na Echu píše například o „infantilizaci společnosti“ – prý je dnes opomíjena moudrost starších lidí a naopak bývají nezaslouženě glorifikovány zkušenosti a názory mladé generace. Zároveň jsou podle Matějčkové rozvolňovány tradiční přísné požadavky, v důsledku čehož se podle ní lidé stávají méně disciplinovanými a soustředěnými. Stávají se tedy dětinskými, infantilními. „Snížená kritéria jdou ruku v ruce s nárůstem papírově vzdělaných lidí, ovšem s poklesem těch skutečně znalých,“ píše filosofka, aniž by vysvětlila, koho přesně považuje za „skutečně znalého“. Ještě odvážnější je pak tvrzení, že nesoustředěný (tedy infantilní) člověk „nemůže žít plnohodnotný život“.
V dalším textu pak Matějčková například tvrdí, že trauma může člověka posílit, že se z něj může stát „raněný vítěz“. To sice může být do určité míry pravda, v článku však vůbec nereflektuje, že spousta lidí z traumatické události nevyjde nijak „zocelená“, naopak jim taková zkušenost může i zcela znemožnit běžné fungování ve společnosti.
Sněhové vločky proti rasismu
Zatímco konzervativci lamentují nad tím, kdo všechno by měl dřít na poli nebo zažít válku, aby věděl, o čem je život, nový výzkum Medianu ukazuje zajímavá data. Právě ona tolik okopávaná „přecitlivělá“ generace „sněhových vloček“ je mnohem méně rasistická a výrazně méně akceptuje projevy nenávisti než generace před ní. Citlivost totiž neznamená nějaké sobectví, jak to bývá občas vykreslováno. Citlivost znamená hlavně empatii, vnímavost a ohleduplnost k druhým.
Data Medianu například ukazují, že se za posledních devět let výrazně změnily postoje mladých lidí (15 až 30 let) k Romům a Romkám. Například v roce 2014 uvedlo celých 32 procent lidí v této věkové skupině, že by pro ně byl velký problém pronajmout byt romské rodině. Letos by to byl velký problém pouze pro 12 procent lidí ve stejné věkové kategorii. Stejně tak mnohem méně mladých lidí hodnotí v porovnání s rokem 2014 soužití s Romy (ale i s muslimy) jako „problémové“.
Mladí lidé dnes mají také větší povědomí o tom, co znamená násilí z nenávisti, a méně věří dezinformacím. „Celkem 87 procent mladých Čechů považuje za velké nebezpečí pro společnost násilí z nenávisti. Vzrostla jejich informovanost a citlivost vůči němu. Větší citlivost se letos projevila také u online projevů nenávisti a rasismu. Nevhodné výroky či vtipy na sociální síti jim připadají méně vtipné a více urážlivé než v předchozích letech,“ shrnuje výsledky průzkumu iRozhlas. Bylo to zároveň právě „omezování humoru“ politickou korektností, na co si v otevřeném dopise stěžoval Černický.
Zrušme kulturu rušení
Ačkoli nás jako „sněhové vločky“ může kritika citlivosti štvát, je na místě si přiznat, že v něčem mají její zastánci přeci jen pravdu. Ne všechny metody, které při boji za spravedlivější svět mladí lidí užívají, jsou zcela férové. Často sklouzáváme k esencializaci a předsudkům, kdy vytváříme kategorie „předem podezřelých“, jejichž chyby hodnotíme daleko přísněji než chyby své. Dále je třeba si přiznat, že například kultura rušení (cancel culture), která má za cíl omezit moc „těch špatných“, může sama o sobě vyvolávat necitlivost nebo přímo násilí. I když třeba s dobrým úmyslem.
Za nejpřesvědčivější pojednání o tomto fenoménu považuji videoesej youtuberky Natalie Wynn (Contrapoints), ve které popisuje vlastní zkušenost s kulturou rušení a také její zásadní nedostatky. „Duální myšlení, esencialismus a pseudomoralismus, tohle všechno umožnilo lidem na twitteru chovat se ke mně násilně. A ti lidé přitom mají pocit, že dělají dobrou věc, protože přece útočí na nepřítele,“ popisuje.
Opomenout v tomto ohledu nelze ani esej levicového filosofa a kulturního teoretika Marka Fishera Odchod z upířího hradu, která začíná osobním přiznáním: „Lze mít oprávněné výhrady k věcem, které tito lidé řekli, ale způsob, jakým za tato vyjádření byli osobně naháněni a zostouzeni, za sebou zanechal pachuť špatného svědomí a moralistního honu na čarodějnice. Důvodem, proč jsem se ani k jednomu z těchto incidentů nevyjádřil, byl, ač se to stydím přiznat, strach. Útočníci byli na opačné straně hřiště a já jsem nechtěl přilákat jejich pozornost.“
Tyto limity dnešního boje za spravedlivější svět je třeba adresovat a některé metody, například kulturu rušení, přehodnotit. Při formulaci požadavků i předkládání kritiky se zároveň musíme vyhnout esencialismu a předsudkům – tím totiž nasedáme přesně na ten typ necitlivosti a neempatie, který u jiných kritizujeme. Dávejme tedy zpětnou vazbu za konkrétní výroky, činy a názory, ne za to, že je někdo „cis mileniální muž“ nebo třeba „boomer“. Koneckonců i s nimi musíme spolupracovat, pokud opravdu chceme vytvořit spravedlivější a tolerantnější společnost.
Autorka je redaktorka Alarmu.