Že je někdo dobrý umělec, neznamená, že bude taky dobrý pedagog, říkají studentky Jiřího Černického

Už několikátý týden českým mediálním prostorem proplouvá kauza umělce a vysokoškolského pedagoga Jiřího Černického, který poměrně emotivním způsobem opustil svůj ateliér na Katedře volného umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Na začátku června nejprve zveřejnil původně interní materiál určený pedagogům a studentům UMPRUM a pak následovalo Černického mediální kolečko po všemožných redakcích, kam ho pozvaly.

S každým dalším rozhovorem bylo ovšem patrnější, že ve veřejné diskusi nezaznívá hlas studentů a studentek, vůči nimž se tento pedagog tak vehementně vymezuje. Až v minulém týdnu se objevila kolektivní vyjádření vyučujících na Katedře volného umění UMPRUM a následně i reakce samotných studentů a studentek. Během promocí se k této kauze vyjádřil i rektor UMPRUM Jindřich Vybíral. Ve veřejném prostoru ale stále převládá jen jedna verze příběhu – ta z úst Jiřího Černického.

Redakci Alarmu se podařilo kontaktovat studentky Černického ateliéru Emmu K., Kristýnu P. a Kateřinu Š., které se v jeho vyprávění poznaly. Rozhodli jsme se, že by bylo fér dát prostor také jim, aby přednesly svou perspektivu na celý spor. Všechny tři jsou v prvním ročníku na Katedře volného umění a studovaly přímo v ateliéru Jiřího Černického. Emma K. a Kateřina Š. se rozhodly kvůli sporům s Černickým ateliér opustit už po prvním semestru a nyní působí u sochaře Dominika Langa. Kristýna P. v ateliéru zůstala, protože od prosince loňského roku věděla, že Jiří Černický tak jako tak skončí. Jak vnímají okolnosti odchodu vedoucího ateliéru a jaké to je se proti své vůli stát součástí českých kulturních válek? Tomu se věnuje následující rozhovor.

 Když jste slyšely, co říká Jiří Černický v rozhovorech pro média, poznaly jste nějaké situace, ve kterých jste se samy ocitly?

Kateřina Š.: Většina těch popisovaných událostí se stala během našeho prvního semestru na škole.

A jak to vnímáte, když tyto příhody teď slyšíte v médiích? Jaká je vaše verze těchto událostí?

Kristýna P.: Je to hodně jednostranné a ty situace jsou popsané hodně zkresleně. Jiří Černický ví, co bude znít veřejnosti dobře, a tomu uzpůsobuje svoje vyprávění. Ty situace nebyly tak vyhrocené a vlastně ani moc podobné tomu, co popisuje.

Emma K.: Nikdo nečekal, že s těmito záležitostmi půjde do médií. Ten dopis byl původně určený studentům a pedagogům UMPRUM. Mělo se jednat o vysvětlení toho, proč na škole nebude pokračovat. Černický neodcházel, protože by ho někdo omezoval, ani nešlo o hrdinské gesto vymezení se vůči novým pořádkům. Prostě mu končilo funkční období a on se rozhodl, že se do dalšího výběrového řízení už nepřihlásí.

Kateřina Š.: To, že mu končí funkční období, v médiích neříká. Je to na naší škole normální postup. Skončilo jeho pětileté funkční období.

Kebab, prsa Willendorfské venuše, debata o rasismu, studentka požadující znárodnění majetku. Byly jste u některé z těchto situací? Jak probíhaly podle vás?

Emma K.: Ano, ale ve většině případů došlo k dezinterpretaci z jeho strany. Přijde mi zbytečné tyhle konkrétní situace rozebírat a dohadovat se, kdo co řekl a neřekl. Důležité je upřesnit, jak to v tom ateliéru funguje. Pravidelně tam dochází deset až patnáct lidí, kteří se jednou či dvakrát týdně scházejí v ateliéru, kde konzultují svou tvorbu a koncepty. Máme se o nich bavit s ostatními studenty a vedoucími, vyslechnout si kritiku a podněty k jejich zlepšení. První hodinu to tak většinou bylo, jenomže téměř pokaždé pak přišel okamžik zlomu v Černického náladě a ochotě vést normální rozhovor. Situace se úplně změnila. Impulsem pro to mohlo být cokoliv. Něčí názor. To, že s ním někdo bezvýhradně nesouhlasil. To, že někdo z nás neznal umělce, o kterém byla řeč.

Generační spory zároveň posouvají naši společnosti kupředu a nevím, proč bychom v tom měli hledat tak obrovský problém a proč máme potřebu to konstantně rozmazávat.

Vy jste ale byly v prvním ročníku, ne? Je normální, že začínající studenti a studentky neznají celé dějiny umění.

Emma K.: Ano, sice by naše znalosti mohly být lepší, ale středoškolské osnovy mají velké rezervy a v prvním semestru jsme ještě žádné teoretické přednášky z dějin umění neměly. Zároveň nepopírám význam jejich znalosti pro naši vlastní tvorbu, i proto do školy chodíme a řekla bych, že většina se tomu aktivně věnuje i mimo ni. Místo toho, aby nám umělce představil a ukázal nám jeho dílo, tak se rozkřičel a zbytek konzultací pokračoval v tomto duchu. Často se na konzultacích někdo rozbrečel. Nešlo ale o to, že by daný neustál kritiku své práce, ale spíš o vypjatost situace, hádky stočené k jiným, často osobním věcem.

Když zazní výraz „profesor Černický“, tak si možná řada lidí představí pána, který na UMPRUM studentům přednáší o dějinách umění a nějací hyperkorektní studenti mu do toho skáčou a opravují ho. Tak to ale v ateliérech neprobíhá. Mohly byste nám přiblížit, jak ta práce vedoucího ateliéru vlastně vypadá?

Kateřina Š.: V podstatě si jako pedagog vybírá studenty a studentky do svého ateliéru, aby s nimi diskutoval o jejich práci. Funguje to na pravidelných konzultacích mezi ním a jeho studenty jednou nebo dvakrát týdně. Těch studentů a studentek je deset až patnáct, takže ty vztahy mezi nimi a pedagogem jsou docela blízké.

Kristýna P.: Neučí nás žádnou historii nebo teorii. Jednou až dvakrát týdně tam spolu sedíme a bavíme se o svých uměleckých projektech.

Předpokládám, že máte nějaké předměty týkající se teorie a dějin umění, ale tohle je prostě něco jiného…

Kateřina Š.: Ano, máme také dílny, figuru, ale základem jsou ty ateliérové schůzky, na nichž se bavíme o své tvorbě. Ty schůzky můžou trvat šest až osm hodin. Bavíme se o nějakých inspiračních zdrojích, o literatuře, o tom, jak nějaký nápad dál rozvinout. Vyjadřují se k tomu další studenti a studentky, taky Jiří Černický a Michal Novotný jako jeho asistent. Jiří Černický neměl žádné přednášky a tohle byl v podstatě jediný náš kontakt s ním za celý týden.

Emmo, Kateřino, vy jste se rozhodly ten ateliér v podstatě hodně brzy opustit. Z jakých důvodů?

Kateřina Š.: Zpětná vazba od Černického mi nic nepřinášela a většinou se ani netýkala mých prací. Později mi už ani nic neříkal a rezignoval na to mé práce komentovat.

Jiří Černický ale tvrdí, že studenti nechtějí slyšet kritiku. To je trochu paradox, ne?

Kristýna P.: Všichni do toho ateliéru chodíme pro zpětnou vazbu. Kritiku vyžadujeme. Nezažila jsem, že by se někdo zhroutil z kritiky, kterou mu Jiří Černický dal. Nikdy opravdu nešlo o nijak ostrou kritiku těch děl. Vyloženě se ptáme, co udělat jinak, a proto jsme tam. Ty vyhrocené chvíle přicházely v momentě, kdy se kritika týkala něčeho jiného než děl samotných. Většinou to byly poznámky osobního rázu nebo něco naprosto nevyžádaného.

Můžete nám dát nějaký příklad těch osobně laděných poznámek?

Emma K.: Někdy okomentoval náš vzhled, tetování, diagnostikoval nám úzkosti a deprese. Nijak jsme se z toho nehroutily, přesto si myslím, že to z jeho pozice nebylo úplně na místě.

Stěžoval si na Jiřího Černického někdo někdy oficiálně?

Kateřina Š.: Myslím, že v posledních dvou semestrech si nikdo oficiálně nestěžoval. Jen v anonymních dotaznících od naší katedry, které jsme dostali po prvním semestru. Jak se to ale potom konkrétně řešilo nevím.

Kristýna P.: Jiří tam v druhém semestru po odeslání dopisu už moc ani nechodil. Bylo tam samozřejmě pár proseb na jeho osobu, které se týkaly změn způsobu jeho výuky. Každopádně po oznámení odchodu a kvůli zmíněným absencím už bylo celkem zbytečné si na cokoliv stěžovat.

Vy jste věděly, že Černický chce skončit? Ten jeho otevřený dopis přeci vyšel až v červnu?

Emma K.: To sice ano, ale k nám se dostal už v prosinci. Jiří Černický v něm interně vysvětloval, proč nepůjde do výběrového řízení. Ten samý text pak v červnu vyšel na stránkách České akademie vizuálního umění.

Kristýna P.: My už jsme věděly, že Černický na škole končí, a neměly jsme tak důvod jeho chování jakkoliv oficiálně řešit. Už v prosinci oznámil, že se výběrového řízení na vedení ateliéru účastnit nebude.

Jak byste Jiřího Černického hodnotily jako pedagoga?

Emma K.: Mluvil o tom, že dříve měl rovnocennější a lepší vztahy se studenty. Tykali si, byli přátelé a vedli prý otevřenou debatu. V našem případě to ale absolutně neplatilo. Často křičel, skákal nám do řeči, od témat, která jsme měli během konzultací řešit, se odkláněl k osobním problémům.

Kristýna P.: O zmíněné přátelské vztahy, které dřív se studenty měl a díky kterým to prý bývalo lepší, se s námi už nesnažil. Pokud se dialog objevil, byl velmi vzácný a velmi často končil tím, že někomu skočil do řeči.

To zní jako hodně autoritářské vedení ateliéru.

Emma K.: Bylo to v rozporu s tím, co říkal. Tedy že chce mít rovnocenné, přátelské vztahy. Spíše než partnerský dialog to byl mocenský monolog.

Zaujalo mě, že když Černický mluví o konfliktech v ateliéru, že vždy mluví o studentkách. V ateliéru nejsou žádní studenti?

Emma K.: Studentky převažují, ale pár kluků tam samozřejmě je. Jsou to ale lidi z vyšších ročníků a do konfliktů s vedoucím se skoro nedostávali. Na žádný konflikt se studenty si nepamatuju.

Černický sám uznává, že zvyšuje hlas a mluví „hlasitě-expresivně“. Je to něco, co vám na něm osobně vadilo?

Emma K.: Ano, několikrát jsme ho žádaly o to, aby s námi takto nekomunikoval. Kristýna mu přímo říkala, že by uvítala, kdyby omezil své agresivní výstupy a soustředil se víc na konstruktivní kritiku.

Kristýna P.: Jednou nás i o kritiku své výuky poprosil. Když se mu jí potom dostalo, nedokázal ji přijmout.

Takže vám na něm vadilo primárně to, že je agresivní a hodně křičí na studenty?

Emma K.: Trochu to bylo vidět na nedávné diskusi Echa24 v Knihovně Václava Havla. Jiří Černický začal poměrně klidně, moc se neprojevoval, ale v jeden moment to začalo hodně eskalovat a on začal zvyšovat hlas. V ateliéru to bylo samozřejmě ještě na úplně jiné úrovni.

Kristýna P.: Člověk je potom už čistě demotivovaný se té konverzace vůbec zúčastnit.

Kateřina Š.: Podobně to vypadalo i na těch ateliérových schůzkách. Ze začátku to bylo klidné, ale postupně to gradovalo až do vzteku.

Jak probíhala diskuse v ateliéru Jiřího Černického? Bylo možné s ním problematické věci diskutovat? Na co se nejčastěji naráželo?

Kristýna P.: Já jsem se snažila mu to říct co nejvíc diplomaticky. Často jsem si ale připadala, že stojím na skořápkách a dělám vše proto, aby se Černický nenaštval a kritiku přijal, ale ani tak to nevyšlo.

Přijde mi zajímavé, že Jiří Černický mluví o korektnosti a přecitlivělosti studentů, ale vám šlo spíš o jeho agresivní a ponižující chování.

Kristýna P.: Když mluvíme o přecitlivělosti, tak od druhé třetiny prvního semestru to byla opravdu chůze po skořápkách. Všichni jsme se báli cokoliv říct, aby Černický neměl nějaký záchvat vzteku. Naopak naštvání z naší strany se moc neobjevovalo.

Emma K.: Jeho výroky o naší přecitlivělosti jsou trochu paradoxní.

Jaký největší problém jste s ním řešily? Kromě toho řvaní…

Emma K.: Neochotu naslouchat, nedostatek empatie? Jedna zahraniční studentka ze země, kde byla v tu dobu velmi vyostřená politická situace, se během konzultací omlouvala, že se v důsledku toho nedokáže soustředit na tvorbu a být dostatečně produktivní, že má deprese. Jiří jí ostře vytknul, že toho nedělá dost a že se má ze vzteku a deprese vymalovat. Ona se rozbrečela a odešla. Byla to přesně ta citlivá situace, kterou mohli probrat individuálně, ale řešila se přede všemi a zbytečně agresivně. Mně řekl těsně před obhajobou klauzur, že se mě snaží uvést do diskomfortu, abych se svou prací nebyla příliš spokojená, i když věděl, že mám většinou opačný problém.

Kristýna P.: Nutil nás do prezentace často velmi osobních děl a neakceptoval to, že se na to člověk třeba zrovna necítí. Možná se dá říct, že nic, co se nám mohlo dít, pro něj nebylo dostatečně špatné na to, abychom měli právo se z toho hroutit?

Emma K.: Je určitě v pořádku chtít po studentech, aby prezentovali své věci před ostatními, ale pokud má někdo nějaké vážné důvody a nechce, bylo by dobré to respektovat.

Jak jste reagovaly na to, když Jiří Černický svůj text nakonec zveřejnil jako otevřený dopis. Proč to podle vás udělal?

Kristýna P.: Už v tom prosinci to byl e-mail pro velké množství čtenářů a už to bylo udivující a nepříjemné. Zvlášť když se tu popisovaly celkem konkrétní situace z našeho ateliéru. Ten text navíc vůbec s nikým v ateliéru následně neřešil a v podstatě se to přecházelo mlčením až do té doby, než ho zveřejnil online. Překvapilo mě, že má takovou potřebu jít s tím ven.

A jak si to vysvětlujete? Proč to udělal?

Emma K.: Těžko říct, může v tom být snaha získat nějakou publicitu v momentě, kdy ví, že na škole už nebude působit. V dopise se staví do pozice oběti, přestože se sám dobrovolně rozhodl odejít a nikdo ho k tomu nenutil. Vůbec jsem nečekala, že ten dopis bude mít takový dosah a zaujme média a širokou veřejnost, on asi taky ne, každopádně se to trochu vymklo kontrole.

Jak jste vnímaly to jeho následné mediální kolečko? Jiří Černický udělal hned několik rozhovorů za sebou.

Kristýna P.: Dostal se do mocenské pozice a vede takový konstruovaný monolog o věcech, u kterých ví, že s ním budou lidé z jeho generace souhlasit. Je strašně jednoduché tímto způsobem obvinit tu nejmladší generaci a tyto spory si tím vysvětlovat.

Kateřina Š.: Zároveň z toho ale nechceme dělat generační spor.

Pokud to není generační konflikt, tak jaký to je konflikt?

Kateřina Š.: Nejvíc v tom konfliktu jde o to, jak si kdo představuje vztah pedagoga a studentů. Nešlo jen o citlivost k některým věcem, často to byla vyjádření vyloženě v rozporu s etickým kodexem. Šlo o ponižování, zesměšňování a tak dále.

Emma K.: Zároveň nepopírám, že je rozdíl v tom, co kdo považuje za vhodná vyjádření, obzvlášť na akademické půdě. Nejde nutně o generační rozdíly, s mnoha vrstevníky se na „zdravé míře korektnosti“ neshodneme, s některými zástupci starších generací naopak ano.

Ptal se někdo z médií na názor přímo vás?

Kristýna P.: To až v posledních dnech, kdy to vícero lidí kritizovalo. Nikdo nás třeba nepozval ani na debatu Echa v Knihovně Václava Havla, která byla celá o této kauze. Ani v anketě Czech Designu nebyl nikdo ze studentů Jiřího Černického a prezentovalo se to jako hlas studentstva.

Proč si myslíte, že se nikdo z médií neobrátil na vás? Jak to vůbec vnímáte?

Kateřina Š.: Přijde mi, že média chtějí nějakou senzaci.

Emma K.: A evidentně ví, že mají publikum, které spíš ocení jednostranné kritizování mladé „hyperkorektní“ generace. Toto téma je zajímá víc než debata o problému jako celku a snaha porozumět tomu, co se vlastně stalo.

Vím, že to nechcete rámovat jako generační spor, ale máte pocit, že se celá ta situace napojuje na nějaké obecnější konflikty a problémy v české společnosti?

Kristýna P.: Jiří Černický je jediný pedagog, se kterým jsme na UMPRUM podobnou zkušenost měli. S ostatními se dokážeme bavit a komunikovat se vzájemným respektem a empaticky. Proto bych to nerada vnímala jako generační spor. Zároveň jsou naopak určitě lidi našeho věku, kteří se s námi vůbec neshodnou. Rozdíly mezi generacemi rozhodně existují, ale vždy je možné najít nějaké porozumění. Generační spory zároveň posouvají naši společnosti kupředu a nevím, proč bychom v tom měli hledat tak obrovský problém a proč máme potřebu to konstantně rozmazávat.

Emma K.: Společenská debata se prostě posouvá, mění. Je to přirozený vývoj trvající téměř dvě století a stejně jako vše ostatní se nyní urychluje. Od prvních vln feminismu, kritiky eurocentrického výkladu dějin a boje za práva LGBTQ+ osob se posouvá ke snaze zbavit se diskriminace – rasismu, sexismu, transfobie, ableismu, ale třeba i bodyshamingu a classismu a přiblížit se tak empatičtějšímu a spravedlivějšímu soužití. Tím pádem se přirozeně mění i slovník, kterým o těchto věcech mluvíme.

Jaké to je se z ničeho nic stát předmětem českých kulturních válek?

Kristýna P.: Neměly jsme vůbec žádné ambice a chuť to takhle vyhrotit. V podstatě jen reagujeme na něco, co rozdmýchal Jiří Černický. Vůbec jsme neměly potřebu to řešit veřejně.

Působí to na mě tak, že se z vás stali takoví slamění panáci, stereotypní figury hyperkorektních woke studentek, s nimiž se teď řada lidí utkává, aniž by teda vůbec znali vaše názory.

Emma K.: Svoboda a různost názorů jsou samozřejmě důležité a přínosné, dokud tyto názory někomu přímo neubližují. Lidé by si měli uvědomovat, že to, co řeknou, může ostatní ovlivnit a ranit. Můžeme být citliví a respektovat to, co si lidé přejí, aby se o nich říkalo a neříkalo.

Zároveň jako pedagog musí člověk asi o tom, co a komu říká, přemýšlet ještě víc než jiní.

Kristýna P.: Minimálně je tady etický kodex naší školy, o němž všichni vyučující vědí a měli by ho dodržovat.

Není problém v tom samotném mistrovském modelu ateliérů?

Kateřina Š.: Určitě je to součást problému. To, že je někdo dobrý umělec, ještě neznamená, že bude dobrý pedagog. Nefunguje to tak, že umělec automaticky studentům a studentkám předá svého génia.

Zároveň si vás do ateliéru vybral on sám z asi stovky uchazečů a uchazeček. Prošly jste několika koly přijímaček a taky pohovorem. Je trochu zvláštní, když vás teď tímto způsobem kritizuje.

Kristýna P.: Když teď říká, že si s námi nesedl a že nemáme dostatečnou kvalitu, tak to jde bohužel taky trochu za ním a za jeho výběrem lidí. Do ročníku nás navíc vzal šest s tím, že jsme byli údajně silný ročník.

Možná až moc silný.

(Smích) Kristýna P.: To je možná ale důležitá věc. Jedna absolventka ateliéru nám nedávno říkala, že jejich generace nebyla schopná se ozvat, když se jim něco nelíbilo. A my to prostě řekneme. Jiří Černický to chápe tak, že nesnášíme kritiku a že jsme strašně zranitelní. Přitom to znamená jen to, že jsme schopné se za sebe postavit. Je otázka, kdo je tady ta sněhová vločka.

Jak by podle vás měl vypadat ideální pedagog? Jak by mělo vypadat vyučování na uměleckých školách?

Emma K.: Já si myslím, že na Katedře volného umění už skvělí pedagogové jsou. Kromě vědomostí, zkušenosti v oboru a chuti ji předávat studentům a studentkám je pro mě důležitý také vzájemný respekt a empatie.

Kateřina Š.: V tom vztahu pedagog-student opravdu nehledám nějaké kamarádství. Já se s pedagogem nepotřebuju kamarádit. Očekávám kvalitně vedenou výuku, vzájemný respekt a možnost dialogu.

Otřásla ta kauza nějak vaším vztahem k UMPRUM jako k instituci?

Kateřina Š.: Zjistila jsem, že tam jsou místa, na která můžu jít, a lidi, na které se můžu spolehnout. Jsou tam pedagogové, kteří jsou skvělí a mám k nim důvěru.

Emma K.: A to je další věc. Mám pocit, že tato kauza může vytvořit mylný dojem o tom, co se na UMPRUM nebo přímo na Katedře volného umění děje. Postoj Jiřího Černického je ale v rámci katedry spíše výjimka a moc to o škole jako celku nevypovídá. Je to vidět i na nedávném vyjádření pedagogů.