Vítejte v AirSpace

Jak díky Airbnb prorůstá sterilní estetika celým světem.

Igor Schwarzmann je německý spoluzakladatel poradenské firmy Third Wave, která se orientuje na drobnější průmyslové výrobce. Klienti firmy pocházejí z celé Evropy, Spojeného království i ze Spojených států, takže Schwarzmann často cestuje mezi nejrůznějšími póly globální ekonomiky. Doporučení, kam si na cestách zajít na jídlo a drink, čerpá z Foursquare. „Ta aplikace ví, co mám rád,“ říká.

Všechny kavárny vypadají stejně

Když Schwarzmann přijede do nového města, podívá se na Foursquare, která s pomocí algoritmů zpřesňovaných přes sociální sítě nabízí seznam doporučených restaurací, barů a klubů. Pak už stačí vyrazit do nejbližší kavárny. Jenže v posledních letech došlo k čemusi podivnému. „Všechny kavárny vypadají úplně stejně,“ říká Schwarzmann. Každá nová kavárna připomíná všechny ostatní podniky doporučované Foursquare, ať už je to v Oděse, Pekingu, Los Angeles nebo Soulu: tytéž stoly z neopracovaného dřeva, odhalené cihly a ze stropu visící klasické edisonovské žárovky.

Digitální platformy jako Foursquare produkují „harmonizaci vkusu“.

Přitom nejde o to, že by kavárny tvořily součást globálních řetězců, jako Starbucks nebo Costa Coffee, které dodržují design pocházející z téže korporátní kuchyně. Spíš se všechny nezávisle na sobě rozhodly použít stejnou pseudouměleckou estetiku. Digitální platformy typu Foursquare produkují „harmonizaci vkusu“ po celém světě, říká Schwarzmann. „Vede to k tomu, že člověk chodí stále znovu na totéž místo.“

To, jak sociální média ovlivňují formu naší interakce s internetem, je vidět snadno. Ale i fyzický svět je formován technologií, která přetváří místa, kam chodíme, a začíná ovlivňovat naše chování i v oblastech, které jsme dosud za digitální nepovažovali. Stačí pomyslet na aplikaci Waze, která řidičům v Los Angeles navrhuje alternativní trasy podle dopravní situace a tím narušuje jinak klidné čtvrti. Nebo na Airbnb a výsadky mezinárodních turistů snášející se doprostřed rezidenčních oblastí. Na Instagram šířící lifestylové memy IRL. Anebo právě na Foursquare, která posílá putujícího byznysmena znovu a znovu do jedné a té samé kavárny.

Téhle podivné geografii utvářené technologiemi bychom mohli říkat „AirSpace“. Je to království kaváren, barů, startupových kanceláří a sdílených prostorů pro práci i žití, v nichž je patrný tentýž rukopis, ať už vás cesta zavede kamkoliv – je zde přehršel symbolů pohodlí a kvality, přinejmenším tedy podle vkusu jistých lidí. Minimalistický nábytek. Pivo z malých pivovarů a avokádový toast. Staré dřevo. Průmyslové osvětlení. Lattéčka. Rychlý internet. Homogenita těchto prostor znamená, že mezi nimi lze cestovat bez tření, což je hodnota, jíž si Silicon Valley cení a lidé s kulturním vlivem jako Schwarzmann ji využívají. Cestování z místa na místo může probíhat stejně bezbolestně jako refreshování webové stránky. Ani si nemusíte všimnout, že už nejste tam, odkud jste odjížděli.

Tak je možné cestovat po celém světě, a přitom nikdy neopustit AirSpace. A někteří lidé ho také neopouštějí. Finančně zajištění cestovatelé jako reklamní expert Kevin Lynch, který tři roky žil v Hongkongu jen v bytech nabízených přes Airbnb, postupně opouštějí představu permanentního bydlení ve prospěch digitálního nomádismu. Kočovní podnikatelé, kteří se vezou na vlně venture kapitálu, mohou odjet na půl roku rozvíjet startupy na Bali stejně snadno, jako si zaskočit na nákup. Jejich domovem je AirSpace.

Jak se území AirSpace rozšiřuje, šíří se i jistá stejnost. Kavárenský fenomén, o kterém mluví Schwarzmann, připomíná to, čeho si architekt Rem Koolhaas všiml už roku 1995 ve své prorocké eseji Generické město z knihy S, M, L, XL. „Vypadá soudobé město stejně jako soudobé letiště ‚pokaždé stejně‘?“ ptá se. „Co kdyby tato zdánlivě náhodná – a později obvykle želená – homogenizace byla záměrným procesem, vědomým odklonem od různorodosti k podobnosti?“ Ona zaměnitelnost, neustálý pohyb a symbolická prázdnota, které kdysi charakterizovaly hotely a letiště, tedy kvality, jež vedly francouzského antropologa Marca Augé k tomu, aby taková místa v roce 1992 definoval jako „ne-místa“, prosákly do okolního života.

Spolu s tím, jak se samozvaná movitá skupinka lidí přesouvá mezi různými technologií propojenými místy, šíří se i určitý konkrétní typ vkusu, a tyto nevelké geografické kapsy se, jak zjistil Schwarzmann na vlastní kůži, čím dál více navzájem podobají: pražírna Four Barrel v San Francisku vypadá jako australský Toby’s Estate, ten vypadá jako Coffee Collective v Kodani, a to vypadá jako Bear Pond Espresso v Tokiu. Tady všude dostanete cortado s dokonalým obrázkem v pěně, které na mramorové desce baru zvěčníte na Instagramu a dál pak tuhle estetiku roznášíte mezi lidmi, kteří vás sledují.

airspace  2

Formát bytového porna

Toto splývání stylů ještě urychlují firmy, které si zakládají na vytváření dojmu jakéhosi „neprostoru“ a pomocí technologií nabourávají fyzickou geografii. Prominentním příkladem je Airbnb. Přestože jeho konzumní sortiment tvoří místa, která jsou jedinečná, usnadňuje vlastně svým uživatelům cestovat bez toho, že by museli doopravdy zakusit změnu prostředí nebo opustit hřejivou náruč AirSpaceu. Airbnb, založený roku 2008 dvěma studenty z rhodeislandské školy designu, umožňuje „hostitelům“ pronajímat nevyužité prostory ve vlastním domě. V současnosti takto nabízí víc než dva miliony míst ve více než sto devadesáti zemích. „Zažij místo, jako bys tam žil,“ tak zní současné krédo firmy. Propaguje svět, kde můžete být „všude jako doma“.

Ideální prostor Airbnb působí současně neznámě i naprosto rozpoznatelně.

Design webových stránek firmy v začátcích, když se ještě nazývala AirBed & Breakfast, vypadal primitivně a funkčně, ukazoval víc fotky hostitelů nebo lokálních scenérií než interiérových dekorací („Lepší než laciný hotel,“ zněl tehdejší slogan). Koncem roku 2012 už na stránkách zdomácněl tentýž formát bytového porna, kterého se drží dodnes – fotky s vysokým rozlišením sahající od kraje ke kraji, které jako by pocházely z křídových stránek nábytkového katalogu. Ubytovací nabídky nejsou předkládány jen jako pohodlné alternativy k hotelu, ale jako místa, kde by uživatelé chtěli bydlet natrvalo. Tohle cílení na aspirační kvalitu pomohlo firmě Airbnb nechat daleko za sebou své předchůdce typu Couchsurfing.org, které nabízelo spíš možnost okusit, jaké to je proniknout do prostoru kohosi jiného, než předstíranou hru na místního. Airbnb je v jistém smyslu jakýsi interaktivní lifestylový časopis.

V roce 2011 se newyorská umělkyně a designérka Laurel Schwulst pustila do prohlížení nabídek Airbnb z celého světa, částečně kvůli inspiraci k zařízení vlastního bytu. „Dívala jsem se cizím lidem do bytu téměř jako s Google Street View,“ říká. Schwulst si pak začala ukládat obrázky, které se jí zalíbily, a umisťovala je na Tumblr jako Modern Life Space. Ale brzy se jí zmocnil plíživý pocit, že se na platformě Airbnb něco děje. „Zážitek s Airbnb měl přeci být celý o skutečných lidech a autenticitě,“ říká Schwulst. „Jenže tady spousta bytů vypadala dost podobně.“ Lhostejno, jestli v Brooklynu, Ósace, Riu de Janeiro, Soulu nebo Santiagu.

Zaprvé všude převažoval masově vyráběný, ale vkusný nábytek. „Je to trochu jako extenze modelových pokojů v prodejnách Ikey,“ říká. Ale podobnosti sahaly i za masou výrobu. Ideální Airbnb působí současně neznámě i naprosto rozpoznatelně – špetka specifických kulturních symbolů daného místa je smísená s obecně známými přístroji, nábytkem a výzdobou. „Je to docela legrační, jak člověk touží po těchhle generických věcech, ale zároveň k tomu chce taky autentičnost,“ říká Schwulst.

Reklamy na Airbnb staví přesně na tomto paradoxu. Například spot z roku 2014 si v sérii záběrů z různých oken přivlastňuje onen nechutný, odcizující lesk tokijského turismu známého z filmu Ztraceno v překladu. Další spot z dubna letošního roku parodoval běžné turistické chování – selfie tyče, ježdění na Segwayi – a kladl je do kontrastu s „autentickými“ zážitky, jako je usínání na pohovce s rozečtenou knihou nebo sledování vašeho děťátka, kterak buduje hradby z polštářů, což vám právě pobyt u hostitelů z firemní nabídky umožňuje. Spot tak nabízí majetnickou vizi: návštěvníci konzumují známé symboly, místo aby se setkávali s tím, co neznají: „Lokální kavárna taky patří tobě.“

Téhle lahodící stejnosti si všiml i Aaron Taylor Harvey, jeden z šéfů týmu Airbnb, který má na starost péči o ubytovací prostředí a který dohlíží na design kanceláří Airbnb po celém světě (Harvey bydlel ve více než šedesáti prostorech Airbnb). Firma sice kromě pár tipů (jeden zní: „Předveď osobitost, ne osobní věci“) nestanovuje žádné dekorační standardy, přesto ale samotná existence platformy spolu s požadavky jejích uživatelů přispívá k tomu, že se postupně šíří stejnost. „U některých nabídek je cítit určitý trend. Vzniká tu něco jako mezinárodní Airbnb styl,“ pokračuje Harvey. „Něco z toho jsou podle mě báječné věci, které lidem při cestování poskytují pocit pohody a možnost okamžitě se cítit jako doma, a něco je naopak trochu fádní. Může se to vyvinout tak i tak.“

Hotely už dávno prodávají vize pohodlí a stability a vývoj Airbnb směřuje k replikování hotelového průmyslu, který samo narušilo. V roce 2013 firma na pozici šéfa globální pohostinnosti a strategie přijala Chipa Conleyho, zakladatele hotelové skupiny Joie de Vivre. Odlišná je ale u Airbnb jeho decentralizace. Jako u Schwarzmannových kavárenských kopií vyrůstá i estetika Airbnb z toho, že tisíce a tisíce lidí učiní tatáž nezávislá rozhodnutí, ne však z nějakého korporátního pokynu. Trh Airbnb se vyvíjí směrem k maximálně efektivnímu produktu. Zdá se, že víc než exotické zážitky chtějí zákazníci spíš něco jako Days Inn, přitom ale stylovější a méně okázalé – jakýsi generický prostor ukrytý za zdánlivě unikátní fasádou.

Přitom si ale Airbnb přeje zapudit jakoukoliv souvislost s čímkoliv nelokálním. Když jsem Harveyho požádal, zda by mi neposkytl svou definici mezinárodního Airbnb stylu v psané formě, zasáhl PR zástupce a naši korespondenci ukončil: „Každý hostitel i host by tento pojem definoval po svém.“ Jisté charakteristiky se přesto samy nabízejí: dominantní bílé nebo světlé stěny, surové dřevo, kávovary Nespresso, Eamsovy židle, vzorované koberce na holých podlahách, otevřené poličky, neutralizovaný skandinavialismus. „Industriální look a polovina století,“ charakterizuje to Natascha Folens, interiérová dekorátorka a konzultantka Airbnb pro oblast Washingtonu, DC. „Pokud to nevypadá zahlceně a staře.“

Mezinárodní Airbnb styl si lze nejsnáze spojovat s pohodlím a dostupností, ani zdaleka ovšem není stejně dostupný pro každého. Zkraje tohoto roku spustila Quirtina Crittenden hashtag #AirbnbWhileBlack, aby poukázala na diskriminaci zažitou na této platformě – hostitelé například přijímají rezervace na ubytování z účtů s bílým či anonymním avatarem, ale od lidí s tmavou pletí je odmítají. Danou zkušenost potvrdila i studie Harvardské obchodní školy, podle níž mají uživatelé se stereotypně afroamerickým jménem o šestnáct procent menší šanci, že je hostitelé přijmou. Firma ví, že jde o problém, který musí řešit – nedávno najala bývalého šéfa Mírových jednotek Davida Kinga na novou pozici „ředitele diverzity a sounáležitosti“.

A mezinárodní Airbnb styl se mezitím dál rozmnožuje, občas vyloženým vykrádáním. Zoé de Las Cases a Benjamina Dewé, pár francouzských interiérových designérů, čekal šok, když zjistili, že Airbnb prostě replikoval vzhled jejich bytu, který pověsili na firemní platformu, ve své zasedací místnosti v sanfranciské firemní kanceláři, a to až po trojici pseudoindustriálních závěsných svítidel, kýčovitou tabuli a závěsnou polici zaplněnou téměř identickými uměleckými předměty. Designéři Airbnb na sklonku roku 2015 zažalovali. „Využívají náš život k budování vlastní firemní značky,“ řekl Dewé BuzzFeedu. „Okopírovali úplně totéž sofa, židle použili co možná nejpodobnější,“ vzpomíná si Lisa Bottom, designová šéfka architektonické firmy Gensler, která danou kancelář v roce 2014 navrhovala.

Bottom uvádí, že zasedací místnosti vycházely z nápadů zakladatelů Airbnb Joe Gebbia a Briana Cheskyho. Firma Gensler podle Lisy Bottom uspořádala zasedací místnosti okolo atria tak, že „když člověk z prostoru atria vzhlédl, vypadalo to, jako by se díval na malé fotky různých měst“. Všechna místa na jediném místě. Jen si to představte. Podniknout pouť napříč kontinenty do hlavního sídla firmy, která vám pomáhá otevřít svůj domov cizím lidem, jen abyste se tu cítili – jako doma. Ale i jiné startupy vytvářejí tuto globalizovanou stejnost, když ji poskytují jako službu v rámci ucelených balíčků. Vzniká tak něco jako holistický životní styl v AirSpaceu.

airspace 3

Profesionální nomádská komunita

S Bruno Haidem jsem se setkal v kavárně, kterou by klidně mohl popisovat i Igor Schwarzmann – strohá garáž ve Williamsburgu v Brooklynu plná světlého dřeva, nenápadného koženého nábytku a motocyklového vybavení, které se tu také prodává. Haid je zakladatel firmy Roam, mezinárodního „co-living“ startupu, který svým uživatelům – roamerům – slibuje možnost volně měnit byty v různých zemích za měsíční poplatek dva tisíce dolarů (nebo pět set za týden). Firma v květnu získala investice v hodnotě 3,4 milionu dolarů a v současné chvíli spravuje prostory v Ubudu na Bali, v Miami a v Madridu. Brzy přibydou Buenos Aires a Londýn.

Estetická homogenita se stává produktem, který uživatelé stále více žádají.

Domy jsou různé: Roam Madrid je zdobená budova z 19. století dříve vlastněná Vatikánem, Ubud je bývalý hotel. Ale všechny mají společnou základní strukturu: „Mají společnou kuchyni, stejně velké soukromé pokoje, všechny s vlastní koupelnou. Ve společných prostorách jsou vážně pěkné společné dílny, vždycky se špičkovým vybavením,“ líčí Haid. „Na všech místech máme tyhle Eamesovy hliníkové židle. Vyzkoušeli jsme spoustu různých židlí a tyhle jsou nejlepší.“ K dalším doplňkům patří kulaté stoly na jedné noze, široké společné stoly a dlouhé zářivky zavěšené na drátech.

Díky síti digitálně propojených ubytovacích míst vám Roam zajišťuje, že si můžete vařit v téže kuchyni a sedět v té samé židli pod tou samou lampou kdekoliv na světě. Stejně jako další podobné startupy (Common and Breather nebo WeWork’s WeLive) sází tato firma na to, že právě takovou zkušenost dnes preferujeme před utvářením vlastních jedinečných prostor. „Jde o profesionální nomádskou komunitu,“ říká David Cornthwaite, blogger označující se za dobrodruha a jeden z prvních rezidentů Roamu v Ubudu. „Měli jsme tu téměř plno, 24 pokojů,“ říká. „Byl to perfektní prostor.“

Estetická homogenita představuje produkt, který uživatelé začínají vyžadovat a tech-investoři poptávku začínají dohánět. „U Airbnb to není jako být v Holiday Inn, který vypadá všude úplně identicky, ale cítíte se ve známém prostředí i uprostřed diverzity,“ říká Kanyi Maquela, venture partner u Collaborative Fund, který investoval do Roamu. „Můžu bydlet v domě u jiných lidí a jíst jablka, která si oni koupili na vlastním farmářském trhu.“

Schwarzmann u generických prostorů kritizoval nedostatek lokálnosti, ale Haidova společnost nabízí odlišnou, paradoxní definici lokálnosti: vytoužená místa by měla působit jak dostatečně specificky, aby byla zajímavá, tak i dost genericky, aby byla co možná nejpohodlnější, dala se konzumovat snadno a rychle – rovnou měrou autentická i nahraditelná. Marc Augé ve své knize Ne-místa v roce 1992 napsal, že jakmile začnou vznikat taková místa bez identity, „lidé se budou neustále, ale i nikdy cítit jako doma“. Pokud můžeme najít domov stejně snadno úplně kdekoliv, jak tvrdí Roam a Airbnb, neznamená to, že současně nemáme domov nikde? Další otázka zní: vadí nám to?

Záplava generických kaváren, Eamsových židlí a stolů ze starého dřeva může být jen povrchní mem mileniální interiérové dekorace, který časem odezní. Ale ona anestetizovaná estetika mezinárodního Airbnb stylu je, podle mého názoru, symptomem čehosi hlubšího.

Proč se AirSpace děje? Jedna odpověď zní, že internet a jeho potomci – Foursquare, Facebook, Instagram, Airbnb – jsou pro nás dnes totéž, čím byla televize v minulém století a disponuje „určitou schopností přenášet a přijímat a následně aplikovat vrstvy emocí, tužeb a pochybností,“ jak napsal George W. S. Trow ve svém paranoidním veledíle mediální kritiky V kontextu, který nemá kontext, původně otištěném v The New Yorker roku 1980. Jenže namísto jeho „mřížky dvou set milionů“, tedy diváků americké televize, máme nyní mřížku 1,6 miliardy lidí – to je facebooková populace měsíčních aktivních uživatelů, kteří všichni jednají a interagují na víceméně tomtéž prostoru a učí se vidět a cítit a chtít tytéž věci.

Konektivní emocionální mřížka sociálně mediálních platforem je tím, co nejsilněji podporuje dojem AirSpaceu. Dojde-li ke globalizaci vkusu, pak jediným logickým výsledkem je svět, v němž se estetická rozmanitost snižuje. Připomíná to určitý typ gentrifikace: takové, k níž dochází souběžně v městských centrech celého světa. Stejně tak jako je gentrifikovaná čtvrť v souvislosti s tím, jak se domy renovují a proměňují se obchodní výlohy, čím dál méně pestrá, tak si i ekonomicky podobné městské oblasti po celém světě budou čím dál podobnější a stanou se zaměnitelnými.

V úvodu ke knize Látka kultur. Móda, identita a globalizace, píší Eugenia Paulicelli a Hazel Clark, badatelé zabývající se módou, že tato „estetická gentrifikace (…) rozděluje mapu světa ve smyslu měkčí poststudenoválečné předsudečnosti: na svět módní a nemódní.“ Jinými slovy, zažíváme izolacionismus stylu oproti izolacionismu politickému či geografickému, přestože i styl stále kopíruje ekonomické dělicí čáry. Buď zkrátka součástí airspacové společenské třídy jste, nebo nejste.

Homogenita vnucovaná tímto dělítkem může v budoucnu být natolik rdousivá, že se v jistou chvíli začne zdát být nejlepší volbou celou tuto věc úplně opustit. Rochelle Short byla „superhostitelka“ u Airbnb v Seattlu. S platformou začala v roce 2012 a díky svému blogu Letting People In se stala mezi hostiteli jakýmsi guru. Ale letos s hostitelstvím skončila, protože Airbnb samo v jistém smyslu podlehlo gentrifikaci. „Zdá se mi, že se začala měnit demografie hostů,“ uvádí Short. V roce 2013 působilo Airbnb jako skutečný sociální experiment, který „objevoval nová území a přitahoval lidi, kteří byli otevření, nenároční a nestarali se, jestli je na zrcadle v koupelně flek“. Ale letos už jde spíš o „konformní, fádní turisty, kteří očekávají standardní zážitek. Už mě to nebaví tolik, jako na začátku.“

airspace 4

Halucinace normality

Tento rok se Airbnb posunulo od pasivního utváření prostorů, které jeho uživatelé obývají, k aktivnímu proměňování způsobu, jakým cestují, protože začalo vytvářet mobilní aplikaci, která bude lidem dávat doporučení ve stylu Foursquare, založená na tipech od hostitelů. Začátkem srpna ohlásilo Airbnb také založení Samary, firemního designového a inženýrského studia, které bude „přinášet nové služby v oblasti propojení, obchodu a sociální změny uvnitř a v okolí rostoucí komunity Airbnb“, jak uvedl spoluzakladatel Joe Gebbia na tiskové konferenci. První oblast a komunitní centrum v prefektuře Nara v Japonsku, na které se Samara zaměří, umožní, jak vyplývalo z Gebbiových slov, zahraničním turistům jakýsi voyeurismus: „Představuju si západní hosty, jak tam vstupují a od první minuty příjezdu se ocitají v interakci s místní komunitou,“ uvedl pro Fast Company.

Městské prostory po celém světě se mohou čím dál více podobat a stát se zaměnitelnými.

Airspaceová estetika, k níž Airbnb přispívá, a geografie, kterou tato estetika vytváří, přitom omezuje možnost zakoušet odlišnosti tím, že poskytuje pohodlí určité demografické skupině „konformních turistů“, kterou společnost falešně definuje jako normu. Je to jen „halucinace normality“, jak píše Koolhaas. Jde o tutéž škodlivou iluzi, kterou podporuje většina technologií a technologické kultury: pokud nezapadáte do jejich předem definovaných struktur jakožto efektivní uživatel, pak určitě děláte něco špatně. Jak říká Schwarzmann: „Je to bublina, spousta věcí, které tu bublinu utvrzují. Osobně jsem rozhodně součástí tohoto problému. Jsem bílý, muž, privilegovaný a hodně cestuju.“

K dalším důsledkům tohoto fenoménu patří určitá depersonalizace, v psychiatrickém smyslu: „stav, kdy člověk ztratí veškerý smysl pro identitu“. Mně osobně se airspaceový styl líbí. Nedovedu říct ne vkusnému, čistému, modernímu prostoru k životu. Ale když promýšlím jeho kořeny a negativní dopady, nutí mě to svou náchylnost přehodnocovat. Je těžké ztotožňovat se s něčím, co je v jádru prázdné.

Nástup AirSpaceu nám ponechává jen omezené možnosti. Tou první je objevovat „přednosti prázdnoty“, jak píše Koolhaas, naučit se vychutnávat „barevné variace zářivkového osvětlení kancelářské budovy těsně před západem slunce, jemné odlišnosti mezi různými bělobami v noci osvětlených cedulí“. Kanyi Maqubela, investor Roamu, nachází smysl generické formy u nečekaného zdroje. „Když ve většině míst na světě zajdete do katolického kostela, mše vám bude pokaždé připadat jako mše. Pořád tu vládne jistý pocit jednoty,“ říká. „My teď vstupujeme do světa, kde podobné kouzlo získávají i tyto nové soukromé firmy, onen pocit, že si můžu připadat jako doma napříč časovými zónami v různých zemích.“

Ovšem naznačovat, že Airbnb by se mohl stát příštím Vatikánem, je přeci jen přemrštěné. I když je nemožné snažit se zastavit šíření tohoto generického stylu, pořád zbývají možnosti, jak proti té nedokonalé hladkosti teritorií, které okupuje, zasáhnout. Lze to prostřednictvím legislativy, která vzdoruje šíření služeb jako je Airbnb (o čemž v Berlíně, Paříži, New Yorku a San Francisku uvažují), anebo prostřednictvím prosté osobní volby víc se angažovat v tom, co je místní, než v tom, co je mobilní – zvolit si nedokonalý rodinný penzion namísto dočasného, neposkvrněného bytu. Vyhledávat odlišnosti je důležité, zejména když se jim díky technologii lze tak snadno vyhnout.

Pokud se nějak nezakročí, nastane hororová verze AirSpaceu, který by se snadno mohl rozšířit z místnosti do místnosti, z kavárny do kavárny po celém světě. Už teď se šíří, stačí se dívat. V každém městě, ať už je to centrum Madridu, kodaňská čtvrť Nørrebo nebo Guou v Pekingu, se staví běloskvoucí lofty s koupelnami obloženými dlaždicemi ve stylu stanic metra, standardizovaným nábytkem, velkoplošnými obrazovkami zavěšenými na stěně, vysokorychlostním internetem a širokánskými okny neposkytujícími žádný skutečný výhled. Stačí zaujmout místo lidí, kteří tam bydlí, a hned můžete vyrazit do jejich oblíbených kaváren, barů či společných pracovních prostor, které okamžitě rozpoznáte, protože budou vypadat úplně stejně jako ten byt, do kterého jste se právě nastěhovali. Asi si to i užijete. Možná vám bleskne hlavou: „To je fajn, cítím se tu dobře.“ A pak se můžete přesunout na další místo vzdálené jen na jediné kliknutí.

Autor je publicista a esejista.

Z anglického originálu Welcome to AirSpace publikovaného na stránkách The Verge přeložil Pavel Černovský.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies