Samoživitelka, to je ta, co si za to může sama. Neměla otěhotnět. Věděla, s kým žije, s kým spí, koho si bere. Sama si ho vybrala, tak na co si teď stěžuje. A když ji už ten chlap nechce, ať si najde milionáře, který ji zabezpečí. Přesně tohle zní z úst některých policistů a politiků u nás.
Data Českého statistického úřadu ukazují, že poté, co samoživitelky zaplatí nezbytné výdaje, zůstane jim v peněžence na „přilepšenou“ většinou pětistovka.
Podle dat z Šetření příjmových a životních podmínek domácností SILC vyplývá, že v roce 2013 se zhruba v každé sedmé domácnosti s dětmi staral o své potomky jen jeden z rodičů. Bylo jich 165 tisíc. V roce 2015 tento počet vzrostl již na 175 tisíc. V těchto neúplných rodinách byla tím jediným pečujícím dospělým z devadesáti procent žena. U zhruba jedné třetiny samoživitelek navíc dochází k ohrožení chudobou. A jak mohou tyto samoživitelky odvrátit toto riziko? Jedině prací, protože pracovní příjmy tvoří většinu jejich peněžních příjmů. Co to znamená? Nejen že jsou nejvíce ohroženy chudobou a jsou na péči o děti samy, ale také de facto pracují na dvě směny, jednu v práci a druhou si dají doma. Práci na částečný úvazek by stejně nesehnaly a navíc by si ji ani nemohly dovolit, protože by z platu nepokryly náklady na domácnost.
Kdo je tady ohrožen?
Vědci a vědkyně už léta hovoří o samoživitelkách jako o jedné z nejvíce ohrožených skupin obyvatel. Tímto fenoménem se dlouhodobě zabývá i Radka Dudová ze Sociologického ústavu Akademie věd, která říká, že „ačkoli skupinu osamělých rodičů tvoří dlouhodobě určitý podíl osamělých otců, (…) osamělé otcovství není totéž co osamělé mateřství“. Ženy jsou totiž znevýhodňovány nejen na trhu práce – mají až o čtvrtinu nižší plat, při pohovorech často dochází k nepřímé diskriminaci –, ale ještě k tomu všemu mají na starost péči o děti a domácnost. Do karet jim nehraje ani nízký počet státních jeslí a školek. Jenže možnost zůstat doma s malým dítětem na rodičovské dovolené samoživitelky v podstatě nemají, protože rodičovský příspěvek by jim ani omylem nepokryl životní náklady.
Být na výchovu dětí sám/sama přináší kromě vyššího stresového zatížení a psychického vyčerpání zejména ekonomická rizika. Samoživitelky většinou nic neušetří a nemůžou si odkládat bokem úspory na „horší“ časy. V horších časech žijí. Pokud by přišly o práci, nebudou moct zaplatit nájem, nezajistí základní stravu pro sebe a své děti. Pokud náhodou nemají širší rodinu nebo přátele, kteří jsou ochotni jim alespoň dočasně pomoci. V praxi to vypadá tak, že samoživitelky si nemohou výpadek příjmů ze mzdy dovolit. Nemohou se chovat jako druhý rodič, většinou otec, který má rodinu podporovat ve formě výživného. I výživné ve výšce pár stovek je pro samoživitelku víc než jen přilepšení. V podstatě je to jízdenka ven z chudoby.
Výživné výživné
Data Českého statistického úřadu ukazují, že poté, co samoživitelky zaplatí nezbytné výdaje, zůstane jim v peněžence na „přilepšenou“ většinou pětistovka. Výživné, je pro ně dalším důležitým příjmem, byť se nejčastěji pohybuje ve výšce 2000 až 3000 Kč. Ale ani taková suma není pro spousty z nich pravidelná. Podle odhadů je neplatičů výživného kolem padesáti procent a dalších třicet procent z nich platí nepravidelně.
Co s tím dělat? Samoživitel/ka může podat návrh na nařízení exekuce nebo trestní oznámení, případně samozřejmě obojí. Neplacení výživného je totiž trestným činem a neplatící může být odsouzen/a až na dva roky odnětí svobody. Podat trestní oznámení na neplatiče či neplatičku ale může samoživitel/ka pouze v případě, že dochází k neplacení výživného po dobu delší než čtyři po sobě jdoucí měsíce. Samozřejmě, že v situaci, kdy je zřejmě záměrně placena pouze každá čtvrtá dávka výživného, nebo pokud je výše výživného nižší, je také dobré uvažovat o podání trestního oznámení o spáchání trestného činu bez ohledu na to, že není dodržena čtyřměsíční prodleva.
Ne každá samoživitelka se chce ale vydat touto cestou, protože druhý rodič přece jenom „občas zavolá a přinese čokoládu, a dokonce, když se viděli před třemi měsíci naposledy, dostala Maruška i 500 Kč na batoh do školy“. Některé samoživitelky také nevědí, na co mají nárok, a nechají se zastrašit a odbýt na policii, úřadu práce, nebo když žádají o sociální dávky. To, co děsí asi každého, je cena právních služeb a samoživitelky na ně samozřejmě nemají. Realita je jednoduše taková, že jsou na všechno samy a energie na vymáhání výživného se jim nedostává.
Proč vlastně (ne)platit alimenty?
Když vynecháme existenci neplatičů, kteří se sami potýkají se sociálním vyloučením a nemají finanční prostředky, můžeme diskutovat nad důvody, proč druhý rodič alimenty neplatí a proč se jim – většinou záměrně – vyhýbá. Mnohdy je totiž výživné nástrojem mocenské hry: bývalý partner chce ženu trestat. Muži-neplatiči uvádějí, že nic platit nebudou, protože to nejde na děti, ale na jejich bývalé partnerky či manželky, „že si kupují nové věci a že na děcka to určitě nejde“; nebo pokud si žena najde nového partnera, „tak přeci nebude živit i jeho“. Neplatit výživné si prostě muži dovolit mohou. Jen nepatrné procento z těch, na které je podáno oznámení o trestném činu, jde opravdu do vězení, i když 772 (z toho dvacet žen) odsouzených za neplacení výživného z roku 2013 není nezanedbatelné číslo.
Dnes již existuje řada organizací, mezi které patří i Asociace neúplných rodin, které samoživitelkám při vymáhání alimentů pomáhají.
Dost často se také stává, že se samoživitelka vymáhání výživného vzdá, protože si myslí, že to nemá cenu. Například když je bývalý partner již zatížen exekucí, má pocit, že nemá smysl postavit se do řady a čekat, zda něco zbude. Ale to je velký omyl – exekuce na výživné má totiž před ostatními exekucemi vždy přednost. Exekutor navíc může dlužníkovi zabavit řidičský průkaz, což je pro většinu dlužníků dostatečná motivace začít dluh alespoň splácet. Ale děje se to? Zřídka.
Zálohové výživné
Všechny možnosti, které dnes samoživitelka má, trvají neskutečně dlouho. Stávající systém je velmi neefektivní a nepřináší rychlou pomoc. Zimní boty potřebujete dítěti koupit teď, a nikoli za čtyři měsíce. Nabízí se řešení z vládní chráněné dílny, zakotvené v koaliční smlouvě a v programovém prohlášení ANO, KDU-ČSL a ČSSD. Jak už to ale bývá, tento slibovaný institut zálohového výživného není na pořadu dne a jen ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová se neustále snaží tento slib proměnit ve skutečnost. Zálohové výživné funguje již v devatenácti zemích EU. Tuto dávku by měl vyplácet úřad práce. Jakmile stát zálohové výživné poskytne, ztratí oprávněná osoba na původní alimenty nárok a získá jej stát, který ho bude vymáhat. Zálohové výživné by se vyplácelo za podmínky, kdy by se neúplná rodina ocitla v tísnivé finanční situaci. Ročně by podle odhadů zálohové výživné stálo stát 800 tisíc korun. Námitky opozice stojí na jediném argumentu, totiž že by lidé mohli tuto „uměle vytvořenou dávku“ zneužívat.
Tento argument vyznívá trapně zejména ve chvíli, kdy nynější systém nahrává do kapes právě neplatícím, kteří faktickou nevymahatelnost zneužívají. Lidé často žádají o snížení výživného. Trik je v tom, že nepřiznávají všechny své příjmy a úspory. Přepisují majetky na další partnery/partnerky, byt, ve kterém žijí, není jejich, ale rodičů apod. Připomeňme případ hradního úředníka, ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Hynka Kmoníčka, který neuspěl se svojí stížností u Ústavního soudu: stěžoval si na to, že soud nevyhověl jeho žádosti o snížení výživného. Výživné mu bylo na základě dohody s bývalou manželkou stanoveno ve výši třicet tisíc korun na základě platu velvyslance v Austrálii (zhruba dvě stě tisíc měsíčně) a poté, co přijal post ředitele zahraničního odboru, chtěl snížit výživné na deset tisíc s tím, že mu údajně klesl plat na 53 tisíc korun. Soud však prokázal, že nepřiznal všechny své příjmy a zatajil úspory, a tak žádost o snížení alimentů zamítl. Matka jeho dětí prohlásila, že „za dané situace a vzhledem ke společenskému postavení otce je návrh na snížení nedůstojný“. Odvolací Městský soud v Praze matčino hodnocení považoval za přiléhavé.
Ženský úděl: začarovaný kruh, nebo spirála smrti?
Na závěr nesmí chybět příběh začarovaného kruhu, který se absurditou systému zběsile roztáčí. Ženy jsou českou společností většinou viděny v rolích rodiček, matek-pečovatelek, kuchařek a milenek, které mají za úkol nejen starat se o děti, ale také o domácnost, partnera, a navíc ve všech těchto rolích být šťastné a usměvavé, protože jsou na dovolené. Rodičovské dovolené. Žena nesmí selhávat ani v jedné z těchto rolí, přičemž nesmí vytvářet příliš stereotypní prostředí, aby partnera nenudila, a pokud selže, je to jen a jen její vina. A na pořadu dne je milenka, rozchod nebo rozvod, pořadí se může libovolně měnit.
České matky jsou na rodičovské v průměru do věku tří let dítěte a obvyklou strategií je takzvané řetězení rodičovské, tj. pořídit si druhé dítě a nenastoupit do práce a opět s ním zůstat doma nejméně další tři roky. Po takových letech mnohdy nedobrovolné „dovolené“ je více než jasné, že není tak snadné začít pracovat.
Pokud by ženy chtěly pracovat aspoň na částečný úvazek, musely by být funkční státní jesle a školky. Státních jeslí je v celé české republice kolem čtyřiceti a ve státní školce berou děti od tří let, výjimečně od 2,5 roku s tím, že se prakticky o sebe musí umět postarat. A beztak napříč mainstreamem zní, že „strčit“ dítě do jeslí může jen „krkavčí matka“. Chybí tu zcela podpora otců na rodičovské dovolené, na rozdíl třeba od Švédska, kde musí otec na rodičovské strávit aspoň tři měsíce – toto opatření působí jako prevence rozvodu nebo rozchodu. Muži si díky celodenní pravidelné péči uvědomí, jak náročné je starat se o dítě, a v důsledku toho si práce své ženy více váží. Je tedy jasné, že ženy jsou stále systematicky zatlačovány do domácností, a pokud se jim povede umístit své dítě do jeslí či školky, mohou vyrazit na trh práce, kde je čeká z devadesáti procent pouze plný úvazek a pak druhá směna doma. Po všech těchto povinnostech přijde frustrace. A není divu, že nejeden vztah nevydrží tuto systémovou chybu. Možná je na čase mluvit o zradě na ženách. Kruh se nám totiž často přemění ve spirálu smrti.
Stát se samoživitelkou automaticky znamená pokles životní úrovně ženy i dítěte. Nejedna žena zůstává v naprosto nefunkčním vztahu, neboť ve chvíli, kdy se začne zajímat, jak ze svazku pryč, zjistí, že ji opravu nečeká růžová budoucnost ani žádná druhá šance. Zjistí, že výživné stanoví soud, vše bude trvat dlouho, a přitom riskuje, že partner přestane platit, pokud vůbec kdy začne. Navíc šance, že si najde nového partnera, se často zdá mizivá. S věkem ženy klesá i pravděpodobnost mít další děti, kdežto muž může i ve čtyřiceti letech založit s mladší partnerkou novou rodinu, a dostane tak druhou šanci.
Pokud nezačneme tento problém řešit, bude jenom hůř. Pojďme tlačit na politiky, ať už konečně zavedou slibované zálohové výživné. Nenechávejme desetitisíce žen poníženě čekat v nejistotě, zda jim otec jejich dětí vyměřené alimenty pošle.
Autorka je demografka a socioložka.