Nenávist k náboženství pomáhá klerofašistům

Radikální levice a křesťanství by mohly být spojenci. Co jim v tom brání?

Když jsem se letos na Fluff Festu nudil, zabrousil jsem do místní zinové knihovny. Vykouklo na mě skoro deset let staré číslo jednoho zinu, který vydával Marek da Muslim a jeho kámoši. Měl se věnovat hardcoru, straight edge, veganství a islámu. Píšu „měl“, protože já držel v ruce v podstatě leták, který se druhým číslem loučil se čtenáři. Důvodem bylo tvrdé odmítnutí samotné hardcoreové scény. Reakce odsuzovaly jakoukoliv víru, obzvlášť islám, který prý je plný fundamentalismu a terorismu. Hardcore byl islamofobní, ještě než to bylo cool.

Nedávno se jeden soudruh podivoval v Existenci nad tím, jestli opravdu budeme bránit mešity s anarchistickými vlajkami v rukou, když náboženství je zlo a náš nepřítel. Přece nemáme rádi křesťanství, tak proč islám? Pár čísel na to vyšel (kolikátý už?) článek o Michailu Bakuninovi s jeho velkou, ikonickou fotkou. Mnozí anarchisté náboženství nenávidí, ale své svaté uctívají lépe než katolíci.

Je rok 2016, pořádáme přednášku Jaroslavu Lormanovi. Všechny plakáty a letáky k této akci jsou strhané, a namísto nich nás vítá plakát s citátem Emmy Goldman, pranýřující mimo jiné i náboženství. Soška Ježíše stojící na knize Základy marxistické filosofie má nalepené mrkající oči z panenky. Téma přednášky „kritika homofobie v katolické církvi“ je pro anarchisty patrně pobuřující.

Sdílená teze

Teorii popisující náboženství coby autoritářský systém, jehož cílem je vymývání mozků a jenž je podepřen násilnými, šovinistickými a znesvobodňujícími institucemi, sdílí jak část radikální levice, tak klerofašisté. V obou případech se ignoruje cokoliv, co se tomuto rigidnímu pohledu vymyká – například křesťanský anarchismus, teologie osvobození, křesťanský socialismus a podobně. Pro klerofašisty to je hereze a všichni, kdo jí věří nebo ji praktikují, shoří v pekle. Pro radikální levici je to otravný paradox. Jako křesťanský anarchista se ve svém životě setkávám s mnoha vtipnými momenty, ale nejvíce mě udivuje právě názorová jednota v pohledu na organizovanou víru. Jestli by se na něčem mezi sebou shodli antiteistický anarchista a klerofašista, pak na tom, jak má vypadat křesťanství.
„Je to autoritářská utlačující instituce!“
„Přesně tak, svatá církev má totálně ovládat, ehm, kulturně a duchovně vést, společnost.“
„Vymýváte lidem mozky!“
„Přesně tak, lidé mají církev poslouchat.“

Podle mne je řešením kostel fungující jako sociální centrum nebo squat.

Po letech ignorace spirituálních témat v rámci anarchismu a radikální levice vznikla pro mnohé z nás paradoxní situace. Současní islamofobové mají stejné argumenty jako naše hnutí před lety. Že naše kritika náboženství byla a je dost plochá, vím díky tomu, že jsem také po přečtení těch správných anarchistických brožurek nenáviděl každý kostel, podobně jako současné hnutí islamofobů nenávidí mešity. Důvodem této shody a průniku je to, že část klerofašistů a část radikální levice sdílí společnou ignoraci vývoje křesťanství ve 20. a 21. století. Druhý vatikánský koncil, teologie osvobození, aktivně nenásilná hnutí, reflexe Tolstého, pacifistická hnutí v šedesátých letech, to všechno jsou pro ně pojmy z jiných vesmírů (vřele doporučuji knihy jako Mystika a vzdor, Ježíšova politika, Boží království ve vás nebo Husitské myšlení).

Některé časové konsekvence nepovažuji za náhody. Můj zážitek z hardcoreového koncertu, kde mi kapela sdělila, že „kdo věří, je bez mozku“, byl podpořen jistým kázáním vesnického faráře o tom, že by se věřící neměl spoléhat na vlastní úsudek, ale svěřit se do rukou boží církve. Podobně se doplňuji klerofašistické neofolkové kapely s těmi anarchopunkovými a hardcoreovými – v hlavních bodech mají tutéž vizi náboženství. Aby paradoxů nebylo málo, právě neofašistický a ultrakonzervativní neofolk, vzhlížející ke katolicismu 19. století, odstartovali lidé původně z punkové scény.

Třídní boj uvnitř církve

Existuje určité množství křesťanů, kteří jsou v současné době v šedé zóně, nejsou spokojeni s kapitalismem, nechtějí se vracet zpět před rok 1989 a cítí se být ohroženi současným stavem společnosti. Přesto jsou vydáni na milost a nemilost radikální alternativě, která je nejvíce slyšet. Tou je ultrakonzervativní, až fašisticky pojímané křesťanství. V současné době jsou „křesťanské hodnoty“ v kurzu a kdejaký umělec třetí kategorie zpívá o křesťanství, uprchlících a ekumenické mříži. Proč ale uvědomělí křesťané mlčí? Proč nic nedělají? A naopak, kde je anarchistická solidarita, kterou se tak rádi honosíme? Nebojujeme nakonec o dušičky v naší ideologii, podobně jako to dělá náboženský protivník? A neprobíhá třídní boj i uvnitř církví?

Ve chvíli, kdy Kropotkin, Goldman a Marx kritizovali náboženství coby opium lidstva, byla katolická církev v poměrně příšerném stavu, který částečně pomohl i velkým katastrofám 20. století. Byla dogmatická, autoritářská. Ale nadějné je, že právě tato zdrcující kritika křesťanství částečně pomohla a rozpoutala procesy, kterých si našinec pravděpodobně nevšiml, dokud nynější papež nezačal používat radikálně levicovou rétoriku. Není nakonec naším opiem tady a teď přesvědčení, že máme definitivní pravdu? Když svědčím svým životem, vyznáním a tradicí, na kterou navazuji, že víru, boha a křesťanství lze chápat radikálně jinak, emancipačně, je mi tvrzeno, že to není možné a že to, jak křesťanství a náboženství popisuji, nemá s realitou a historií nic společného. Ale v mých očích je opiem lidstva domnívat se, že každé náboženství spěje ke stejným koncům a že lze všechny věřící generalizovat.

Kdo má krvavější ruce

Kdybychom si v novinách přečetli, že skupina ozbrojených mužů zabila Roma, aktivistu, který se celý život zasazoval o zlepšení života Romů i ne-Romů, koho bychom vinili z tohoto činu? Neonacisty? Posluchače Ortelu? Ve skutečnosti mám na mysli případ z roku 1936. Ten muž, romský aktivista, žil ve Španělsku a byl katolík. Španělští republikáni jej popravili v roce 1936, zejména kvůli jeho víře. Jmenoval se Ceferino Giménez Malla. Často na mě křesťané vytahují právě španělský rudý teror (30 tisíc mrtvých katolíků) nebo ruskou revoluci nebo dokonce procesy v padesátých letech; anarchisté pak inkvizici, křížové výpravy, genocidu Indiánů a já vysvětluju do omrzení, častokrát omráčen elementární neznalostí problematiky. Myslím si, že vzájemná hra, kdo zabil víc, nedává smysl. Koho z radikální levice, která tak ráda odkazuje na inkvizici, zajímá osud, učení a ideologie Valdénských? Kdy se z anarchistů stali papoušci stalinistických dogmat o křesťanství? A naopak, kdo z křesťanů někdy řešil skutečný význam slova komunismus? Zákopy neporozumění jsou hluboké a Antikristův kapitál z toho těží.

Křesťanství potřebuje kritiku, ale kritiku opírající se o konkrétní problémy, jejichž řešením není zavření kostelů a jejich přetvoření ve sklad brambor. Naopak, podle mne je řešením kostel fungující jako sociální centrum nebo squat. LGBT lidé, vegani, anarchisté, levičáci a podobně jsou uvnitř křesťanství v menšině a čelí často útlaku. Řešení se z pohledu lidí zvenku zdá jednoduché: proč se nevzdají křesťanství? Jenže takový apel je autoritářský a opomíjí naše základní spirituální potřeby. Vy sami je možná nemáte, v pořádku, ale uvědomte si, že někdo to má jinak. Nejvíce absurdní je přitom totální podobnost situací, ve kterých se radikální levice a radikální křesťanství potkávají. Českých levičáků bychom se pak mohli ptát: neměli byste opustit své ideály, když nejviditelnější projev levičáctví u nás je ČSSD, opředená takovým množstvím problémů? Není levice synonymum pro zpronevěru a korupci – podle téže logiky, která je často uplatňována na náboženství? Proč se mnozí neustále vymezují proti ČSSD a primitivnímu antikomunismu, když primitivní antiteismus levice je na tom myšlenkově ještě hůř?

Pokud bychom dokázali lépe reflektovat křesťanství, mohli bychom získat důležitého spojence, už jen proto, že teologicky staví na myšlenkách Ježíše, dle mého soudu jasného protoanarchokomunisty. Intenzivně jsem si to nedávno uvědomil, když jsem jako jeden z dobrovolníků mrzl při brněnském referendu o nádraží a viděl řádové sestry, jak jdou organizovaně k referendu, souhlasí s námi a mají všechny důležité informace. Tady jsem cítil, že jsme přišli o spojence, o to více, že jsem chápal, proč spolu souhlasíme. Nemluvě ani o renesanci teologie osvobození v současné katolické církvi skrze postavu papeže Františka. Anarchisté a lidé na levici by měli být ti poslední, kteří nechápou potřebu se sdružovat do společných komunit.

Autor je křesťanský anarchistačlen kolektivu Prázdné trůny.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image