Mluvit, či nemluvit? To je to, oč tu běží!


Jak by měli muži postupovat, jsou-li zváni do all male diskuzních panelů?

Pokud jsou u nás do veřejných debat zváni skoro výhradně muži a opačný přístup je téměř nemyslitelný, je něco shnilého ve státě českém. Kdo může za koho mluvit? Jakou nesou v této situaci muži odpovědnost? A jak by měli demokraticky smýšlející muži reagovat?

Dilema zkušenosti

Jako muži a ženy jsme prostředím, ve kterém žijeme, tlačeni do odlišných životních zkušeností. Jsou nám připisovány odlišné úkoly, role, zájmy, povinnosti, radosti atd. Existuje například pojem „krkavčí matka“, ale „krkavčí otec“ nikoliv. Pod termínem „podpantoflák“ se nám vybaví jistý mužský charakter, ale ženský ekvivalent téhož neexistuje. Tlaku okolí se podrobujeme, a vzniká tak představa, že muži a ženy se výrazně liší snad úplně ve všem. Skoro to vypadá, jako bychom nebyli jeden živočišný druh zvaný člověk, ale dva druhy zvané muži a ženy, jako bychom nepobývali všichni společně na planetě Zemi, ale vegetovali segregovaně na Marsu a Venuši.

Pokud organizátor pravidelně sestavuje čistě mužské panely, je na místě zvážit odmítnutí pozvání.

Ačkoliv je naše mužská a ženská zkušenost podstatně podmíněna vnějším tlakem, nejde o iluzi. Skutečně ji žijeme, má svou váhu, a proto jsou logické požadavky, aby odlišná zkušenost byla dostatečně reprezentována. Problém spočívá v tom, že reprezentace odlišné zkušenosti může k této odlišnosti dále přispívat. Může dále budovat iluzi dvou oddělených a vnitřně homogenních skupin.

Na mužskou a ženskou zkušenost se „tradičně“ nahlíží jako na specifický, odlišný prožitek. Jako na něco předem daného, jako na něco, co přirozeně vyvěrá, nad čím není potřeba vůbec dumat či je to dokonce nebezpečné. Paradoxně by na to přísahala drtivá většina těch, kdo zároveň tleskají Hamletovi za slova: „Co je člověk, umí-li na životě vydobýt jen potravu a spánek? Pouhé zvíře! Ten, který nám dal schopnost přemýšlet, jistě si nepřál, aby božský rozum v nás bez užitku hnil.“ Hamletův apel má ve vztahu ke zkušenosti svůj význam. Nemůžeme ji automaticky nekriticky přijímat. Musíme si uvědomovat, že to, co nazýváme zkušeností, není samotný prožitek, ale vždy už jeho jistá interpretace. Interpretace uchopená v jazyce, který již sám v sobě obsahuje apriorní hodnocení maskulinity a feminity. Porovnejme si například význam slov „zmužilý“ a „zbabělý“.

Dilema zkušenosti, související s legitimitou reprezentace i problémem udržovaní statu quo, bychom si v debatě o nominacích mužů a žen do panelů veřejných diskuzí měli uvědomit jako bod číslo jedna. Jde o výchozí úvahu k otázce, zda zde mluvit či nemluvit a jak mluvit.

Problém mluvení za ostatní

Mluvení není individuální akt a promluvu nelze chápat jako něco, co začalo až s otevřením úst. Mluvení je, stejně jako psaní, vždy již určité navazování. Navazování, které můžeme mít směr spoluúčasti i směr podvracení. První jde samo, druhé jen obtížně. Filosofka Linda Martín Alcoffová se v již letité eseji The Problem of Speaking for Others detailně důsledky této dvojznačnosti zabývá. Alcoff předně zdůrazňuje, že to, kdo mluví, o kom je mluveno a kdo poslouchá, je součástí politické arény. Promluvy mužů a žen a jejich vnímání přispívá k utváření „pravdy“ o feminitě a maskulinitě. Podoba této pravdy je podmiňován a ovlivňována zájmy různých aktérů: čím mají větší moc, tím více ji ovlivňují.

Názorně fakt, že samotný gender mluvčího ovlivňuje vnímání významu a obsahu jeho/její promluvy, ukazuje experiment uskutečněný po amerických prezidentských volbách. Obsahy promluv zůstaly stejné, ale to, co původně říkala Hillary Clintonové, říká muž-herec, a naopak řeč Donalda Trumpa artikuluje žena-herečka, v obou případech včetně mimických gest. Vidíme, že Trumpova agresivita, tendence útočit a přerušovat oponentku, je v podání ženy neudržitelná a nepřijatelná. Zároveň vidíme, že kompetentnost a připravenost Clintnové působí přesvědčivěji, prezentuje-li ji muž. Alcoffová tak přesvědčivě zpochybňuje neutrálnost mluvení. Všímá si, že mluvčí má svou „lokaci“, která jeho promluvu ovlivňuje. Z tohoto důvodu jsou gender, rasa, etnicita, víra nebo sociální postavení mluvčího významné. Mluvčí jej nějakým způsobem reprezentuje a prezentuje.

Zdálo by se, že od argumentu Alcoffové je jen krok k dnes stále populárnější politice identity, tedy k politice znovuobjeveného nacionalismu, ještě výraznějšího sexismu a podobně. I když Alcoffová upozorňuje na význam lokace, zároveň zdůrazňuje, že mluvení a jeho důsledky sice ovlivňuje, nikoliv však určuje. Tento jemný rozdíl má silné důsledky, i pokud jde o hledání odpovědi, kdo za koho a jak může nebo má mluvit.

Upozorňuje proto také na jakýsi protipól politiky identity – deklaraci, že s čistým svědomím mohu a musím mluvit jen sám za sebe. Politika identity skýtá velký potenciál pro politickou reprezentaci, který lidé prahnoucí po moci nenechávají ležet ladem. Naopak chápání lokace jen jako individuální záležitosti politický potenciál nenabízí, protože ze společenského činí individuální. Jde o výraz procesu depolitizace. Deklarování možnosti mluvit jen za sebe na první pohled působí ušlechtile, ale je s ním spojená rezignace na odpovědnost za druhé. Tento opět jemný rozdíl pak má výrazné důsledky v případě tázání se, kdo za koho a jak může nebo má mluvit.

Druhé pohlaví

Naši řeč z politického kontextu nelze vytrhnout, měli bychom tedy být s jeho podobou dobře obeznámeni, abychom se uměli v dané situaci rozhodnout, zda se na něm spoluúčastnit nebo ho podvracet.

V řeči čísel vypovídá o rovnoprávnosti žen a mužů v České republice 77. místo (respektive 81. a 96. místo rok a dva roky nazpět) v mezinárodním hodnocení úrovně genderové rovnosti v jednotlivých zemích Světovým ekonomickým fórem. Zvláště pikantní je přitom první místo v dílčím hodnocení přístupu ke kvalitnímu vzdělávání. Ženy u nás více a pilněji studují, tvoří 61 procent absolventů vysokých škol. O to smutnější je zanedbatelné procento žen v rozhodovacích funkcích. Například v představenstvech státních firem najdete jen pět procent žen. Právě tyto údaje, spolu s vysokým platovým rozdílem (22 procent), způsobují celkové nelichotivé umístění.

Většina souvislostí druhořadého vnímání žen ve společnosti se však do čísel vtěsnat nedá – jako například pocity z přiblble zákeřných sexistických billboardů, které mají co do činění s neregulováním reklamy. Samozřejmost mluvení o feminizaci některých oborů (například školství) jako o problému v rozporu s tichem ohledně maskulinizace politiky je také evidentním příkladem nepřípustného dvojího standardu, který dokumentuje též hluk střídající ticho, pokud někdo zmíní afirmativní nástroj typu kvót. Není přitom vůbec neobvyklé, že i v oněch feminizovaných oborech muži zastávají nejvyšší řídící pozice. Ve výčtu příkladů kvantitativních i kvalitativních bychom mohli pokračovat dál a dál, přesuňme však pozornost blíže k tématu výběru mluvčích při pořádání panelových veřejných diskuzí.

V nedávném dílu svého pořadu Souvislosti Jana Pokorného byl moderátor jednou ze svých hostek, režisérkou Apolenu Rychlíkovou, v přímém přenosu upozorněn na do očí bijící genderovou nevyváženost, které se Souvislosti při výběru hostů dopouštějí. Následující díl, věnovaný diskuzi o Donaldu Trumpovi, byl však opět all male panelem. Naprosto relevantní podnět tak měl jepičí život v podobě „žertování“ zaskočeného moderátora, že příště možná pozvou samé ženy.

Součástí našeho prostředí je specifická slepota vůči zneviditelňování žen a jejich zkušenosti. Náš společenský kontext je androcentrický, protože stále v mnoha ohledech člověka vnímá jako muže. Muži jsou díky tomu jaksi neviditelní, a proto je velmi těžké apelovat na mužskou odpovědnost za udržování statu quo. Další příčnou zmíněné sleposti je nadvláda. Je známo, že ti, kdo nadvládu mají, si ji neuvědomují. Dle exaktních dat je mužská nadvláda zatím pevnou součástí mužské identity.

Česká média, včetně těch veřejnoprávních, v rámci vyváženosti postupují dle bonmotu Jeana-Paula Sartra „pět minut Hitler, pět minut Židé“ a neváhají si pozvat mluvčího s rozpoznatelně nahnědlými názory. O vyváženosti ženské a mužské zkušenosti však nepřemýšlejí vůbec. Nelze si to vysvětlit jinak než právě výše zmíněnou specifickou slepotou a neznalostí politického kontextu.

Výzva

Jak při obsazovaní diskuzních panelů tedy postupovat? Jak jsme uvedli výše, musíme brát v potaz politický kontext, který je v souvislosti s genderovou rovností u nás v některých ohledech na úrovni rozvojových zemí. Musíme si uvědomit, že něco jako ženská a mužská zkušenost se u nás v tomto kontextu projevuje výrazně více, než je v demokracii zdrávo. Musíme si uvědomit, že gender mluvčího ovlivňuje interpretaci jeho/její promluvy, a pokud není promluva vědomě pojatá jako podvratná, stabilizuje automaticky existující politický kontext. V návaznosti na Alcoffovou bychom měli pochopit, že se nemůžeme ani jako ženy ani jako muži vyvázat z odpovědnosti za popsaný stav.

Veřejné diskuze jsou ideálním prostředkem, jak neblahý stav udržovat, ale také potenciálně měnit. V rámci iniciativy Genderman pořádáme diskuze na různá témata související s maskulinitou. Velmi jsme přemýšleli, jak diskuze pojmout, abychom se zmíněným rizikům vyhnuli nebo je alespoň co nejvíce eliminovali. Schůzky jsme pojali tak, abychom mohli reflektovat specifickou mužskou a ženskou zkušenost a s nimi související společenské tlaky, ale také tak, aby nás tato zkušenost příliš neomezovala. Podařilo se nám zkombinovat uvědomování si diskriminace žen s aktivní participací mužů.

Setkání jsou rozdělena do třech fází. V první fázi diskutují muži a ženy odděleně. Oddělení přináší větší intimitu a možnost snáze reflektovat specifickou mužskou a ženskou zkušenost. Ve druhé fázi se stejné téma diskutuje společně. Cílem je představit si vzájemně identifikované náhledy a postoje. Ve třetí fázi se opět společně snažíme nalézt doporučení, jak konkrétně by muži mohli či měli své jednání a postoje proměnit. Tento přístup se vyhýbá úskalím politiky identity i rezignaci na odpovědnost za rovnoprávné postavení ostatních a může být vodítkem pro sestavování diskuzních panelů i pro rozhodování, zda se jich účastnit.

Pokud organizátor pravidelně sestavuje čistě mužské panely, je na místě zvážit odmítnutí pozvání. V tomto ohledu je jedno, zda jsem muž či žena. Muži však, protože jsou do diskuzí zváni více a žijeme ve společnosti s patriarchálními rysy, mají navíc specifickou odpovědnost a moc. Pokud by se několik málo desítek českých mužů, kteří jsou zváni jako „mluvící hlavy“ do všemožných médií, domluvilo, že nepůjdou do čistě muži obsazeného panelu, praxe all male panelů by zřejmě rychle skončila. V tomto případě je odpověď na otázku, zda mluvit či nemluvit, jasná. V méně vyhrocených případech je to ovšem těžší.

Také se musíme dotknout otázky, jak mluvit. Pokud budou vybraní panelisté a panelistky s respektem přistupovat k ženské i mužské zkušenosti, můžeme se držet pravidla, že není podstatné kdo co říká, ale co kdo říká. Součástí ženské zkušenosti však je i diskriminace na základě pohlaví. Ženy, ač tvoří více než polovinu společnosti (51procent), reálně zažívají situaci obvyklou spíše pro menšiny, kterým majorita odepírá hodnotu.

Od této úvahy by se měly polemiky o potřebě či nepotřebě genderové vyváženosti panelových diskuzí odrážet. Dále se můžeme řídit Alcoffovou, která nabízí čtyři zásady k otázce, jak na debatách mluvit: 1. Analyzovat důvod proč chci mluvit. Pokud je to především udržování stávajícího kontextu, zvážit jestli je to nutné, jestli je to k něčemu dobré, jestli by se nenašel někdo vhodnější, a třeba ho i doporučit. 2. Reflektovat svoji lokaci a především vybídnout ostatní k reflexi mé lokace. To znamená nechat si svá východiska prověřit a poučit se. Tento bod je pro muže-řečníky zvláště důležitý. 3. Chápat spojení mezi řečí a odpovědností. To je v době fake news další velká výzva. Reálně to znamená být otevřený kritice, doslova ji očekávat a vyžadovat. A jsou-li tématem vztahy mužů a žen ve společnosti, pak to znamená být otevřen feministické kritice. 4. Analyzovat východiska své řeči a odvozovat z nich dopady řeči na společenský a politický kontext, opět s ohledem na jeho proměnu k větší rovnoprávnosti.

Když už v panelu řečníme (což je dobře, pokud jsme si vědomi uvedených bodů), měli bychom se kontrolovat, abychom nezabrali větší díl času, než nám přísluší. Zároveň platí, že část mužských výzev spojených s otázkou zda a jak mluvit za ostatní, netkví v tom, co dělat, ale co nedělat. Muži by se měli naučit být v jistých případech více pasivní. Měli bychom si umět „dát pohov“ a v ušetřeném čase třeba zajít na preventivní prohlídku k lékaři nebo udělat s dětmi úkoly. Parafráze hamletovské otázky „mluvit, či nemluvit“ se tak vrací ke svému vzoru: „být, či nebýt“. A odpověď zní: ačkoliv jsem muž, v každém panelu být nemusím.

Autor je členem výboru Genderové expertní komory, manažerem programu v Otevřené společnosti, o.p.s., a vyučuje kurz Kritická mužská studia na FHS UK.

 

A2LARM