Strach je dobrý k tomu, abychom utekli, když uslyšíme praskání trámů nad hlavou. Je ale velmi špatným rádcem v politice. Olga Sommerová se navzdory své asertivní povaze nechává obavami řídit velmi často. A to především ve svých politických postojích. Její politický program by se dal shrnout do mantry „prožila jsem čtyřicet let v totalitě a nechci to zažít znovu“. Na první pohled snad i sympatické odsouzení režimu, který představoval jeden z vrcholů autoritářství u nás, nemá ale žádnou politickou sílu. Není tu totiž žádná vize. Je to jen silné a ostré „ne“. Na odmítání se ale nedá postavit žádná skutečná praxe lidských práv, k nimž se hlásí jak Liberálně ekologická strana, jíž je Sommerová místopředsedkyní, tak TOP 09, za niž kandiduje.
Jen sotva může politickým postojům Sommerové poskytnout nějaký smysluplnější rámec její vlastní partaj. Liberálně ekologická strana je sdružení, jež má spíše povahu klubu odložených celebrit.
Toto „ne“ je nebezpečně blízko všem „Nein“ nebo „no“ populistických hnutí, které chtějí tahat za ruční brzdu západního světa, který se údajně řítí do pekel. Tento Západ je v představách různě diferencovaných populistů především drábem, jenž šustí příkazy a zákazy, zavádí všemožná omezení na kouření, automobilovou dopravu nebo nahaté ženy na billboardech. Je fascinující, že Sommerová se v tomto svém „ne“ jako feministka blíží argumentaci šovinistů z řad ODS nebo obhajobě sexistických reklam Stanislava Bernarda. I oni považují svět, ve kterém žijeme, za novou normalizaci, v níž je lidem upírána jedna svoboda za druhou.
Jednou Korán, podruhé Babiš
Není úplně jasné, co si pod pojmem svoboda Sommerová představuje. Přes nespornou empatii, kterou projevuje k trpícím, by se její postoje jen sotva daly přeložit do zřetelného jazyka lidských práv. Jednou může být ohrožením to, jindy ono. Dnes je to Babiš, před dvěma lety to ještě byli migranti a islám. Jestliže v roce 2015 v rozhovoru s Barborou Tachecí Sommerová prohlašovala, že umírněný muslim je něco jako suchá voda, že se muslimové bojí žen a proto vymysleli šaríu, že Korán je vymývání mozků a islámské právo je proti životu, dnes je největším ohrožením pro demokracii podle ní předseda ANO. To, že Babiš byl politikem a vlastníkem médií již v době zmiňovaného rozhovoru, by nás nemělo zarazit. Populismus Sommerové totiž pružně reaguje na morální paniku v jistém segmentu společnosti – a v roce 2015 Babiš na pořadu dne nebyl. Ve chvíli, kdy se objeví symbol, na který se dají přenést všechna nebezpečí světa, v němž žijeme, stane se tento znak tváří, jíž je třeba říci „ne“. To ale není žádný skutečný politický postoj, jen nebezpečná aktivistická elasticita. Ono „ne“ může být vmeteno příště do tváře komukoliv, podle toho, co zrovna bude ve společnosti rezonovat.
Posluchač rozhovoru se i dnes ptá: jak lze mít soucit s uprchlíky z válečných oblastí a zároveň odmítat ty, kteří odcházejí, protože by jinak umřeli hlady? Jak se lze hlásit k environmentálnímu programu a nevidět, že nadcházející migrační pohyby budou silně poznamenány globální ekologickou krizí? Jak je možné etnocentricky neustále mlátit už úplně prázdnou slámu mýtu o etické převaze křesťanské civilizace, a přitom se hlásit k étosu rovných a univerzálních lidských práv?
Zůstávat ve světě představ
U Olgy Sommerové jistě nejde o nějaký úmysl. Není programová populistka. Pozornému divákovi jejích projevů spíše může přijít na mysl oprávněná myšlenka, že tato politická plytkost pramení z nedostatečného styku s realitou. Což zní pro dokumentaristku jako vážná výtka. Ale jen ztuha lze najít v tom, co říká v médiích i jinde, něco jiného než předsudky a mýty. Sommerová je především studnicí národních bájí. Když diskutovala ve Fokusu Václava Moravce s Mariuszem Szczygiełem o češství a obhajovala domnělé křesťanství Čechů, předložila celou plejádu historek o zbabělém Benešovi a husitských srdnatých junácích zlomených pobělohorskou německou porobou. Tenhle eintopf domněnek, lidových historek a národoveckého dědictví dohromady není bezrozporný, na což v pořadu Sommerovou upozornil i moderátor. Sommerové chybí zakotvení v empirickém poznání světa, v němž žijeme. Zůstává ve svém světě představ a konstruuje si příběh, jehož obsah se proměňuje podle aktuální společenské situace.
Jen sotva může politickým postojům Sommerové poskytnout nějaký smysluplnější rámec její vlastní partaj. Liberální ekologická strana je sdružení, jež má spíše povahu klubu odložených celebrit. Ptáme-li se, proč nikdy nedokázali přesvědčit, že jsou skutečnou politickou silou, odpověď lze hledat v tom, že jde o projekt bez jakékoliv identity. Je to sdružení přátel, které se nyní na kandidátkách spojuje s podobně vyprázdněným a identity pozbyvším projektem těch, kteří kdysi neměli koho volit na pravém kraji politického středu – s TOP 09. Je to takové spříznění osudem, jako když se v nádražní hospodě sejde parta, o kterou v obci už nikdo nestojí. Nad upatlaným stolem si chlapácky vyhrnují rukávy, ale vlastně úplně neví, komu vrazit pěstí za svůj politický neúspěch. Oběma partajím tak zůstává jen strašení čtyřiceti lety totality. Do tohoto rámce Sommerová dokonale zapadá.
Téma skutečné svobody se dá do české politiky vnést jen tak, že už jednou provždy odložíme podivné paralely s minulostí a zaměříme se na konkrétní a jasně čitelné problémy, s nimiž se potýkají především marginalizovaní. Tedy ti, kteří nedostatek svobody zažívají bytostně. Důvěryhodnou politiku lze dělat jen tehdy, když budeme vycházet z každodenní zkušenosti lidí, kteří zažívají úplně jinou normalizaci, než jaká dlí v hlavách od reality poněkud odtržených liberálně-konzervativních pamětníků.
Lidská práva znamenají začít od člověka, jedince z masa a kostí, žijícího teď a tady. Nelze vycházet ze strachu, který navlékáme na lidi kolem nás, a z domněle hrdého „ne“ vystaveného všemu, co nás trefí přes nos. Chce-li Olga Sommerová bojovat za lidská práva, je potřeba se postavit na stranu těch, kterým je naše společnost upírá. Jen sotva vrátí naději přehlíženým tím, že bude jezdit na Babišovi jako toreadorka. To by ale vyžadovalo mnohem víc úsilí než laciné fackování obecně odmítaného symbolu.
Autor vyučuje mediální etiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.