HC punk Limp Wrist se zařezává jako tanga XS


Po devíti letech vychází nová deska Facades „queercoreových“ navztekanců připravených vykouzlit kyselý škleb na tváři jakékoli konzervě.

„Byla to katastrofa. Všichni old school lidi odešli a zůstala jen spodina – ty nejagresivnější frakce, vrchol americké skinheadské kultury. V té době bych si nemohl dovolit coming out,“ líčí v rozhovoru pro Pitchfork punkovou scénu pozdních osmdesátých let rodák z Uruguaye Martin Sorrondeguy. V roce 1991 v Chicagu založil hardcore punkovou skupinu Los Crudos, jejíž členové byli komplet Latinoameričané a ve své tvorbě se zabývali nepříliš typickými tématy, jako jsou zkušenosti přistěhovalců, gentrifikace, chudoba, deportace, ale i rasismus, sexismus, xenofobie nebo homofobie v hardcore punku. Los Crudos zpívali výhradně španělsky, a začali tak spoluvytvářet inkluzivnější hardcore scénu pro Latinos, queers a feministky, pro něž nebylo ve spektakulární hardcoreové macho kultuře místo.

Bourat klišé

Pro Los Crudos byla vždycky nejdůležitější otevřenost a diverzita. Ačkoli byla imigrantská zkušenost konstitutivní součástí kapely, nechtěli se věnovat jen jedinému tématu a separovat se od zbytku scény. Sorrondeguy hovořil mezi písněmi španělsky a anglicky a vysvětloval publiku, o čem jsou jejich texty. Kapela organizovala nespočet benefičních koncertů, například pro oběti domácího násilí, organizace spojené s prevencí AIDS, dětská zdravotnická zařízení v mexickém Chiapasu nebo na Mumiu Abu-Jamala, a vytvářeli tak tolerantní, informovanou a otevřenou fanouškovskou základnu, která ujížděla na frenetické hyperagresivní muzice.

Největší deviací a osobním selháním je, když na druhého působíte tak, že před vámi musí tajit svou identitu.

Během působení v Los Crudos začal Sorrondeguy otevřeně hovořit o své homosexualitě. Když se kapela v roce 1998 rozpadla, založil nový projekt – „queercoreovou“ sypačku Limp Wrist, tvořenou čtyřmi chlapíky, kteří už na první pohled bourají veškerá klišé o homosexuálech, hojně využívají ironii a sarkasmus, provokaci a především pozitivní energii a v ničem si s Los Crudos nezadají. Jen málokdy jejich zběsilé šlehy přesáhnou jednu minutu, každá vteřina řeže jako ta nejmenší tanga a kapela jako by toužila zanechat po každém songu jen homofobní tříšť. Limp Wrist si se sympatickou nadsázkou a songy jako I Love Hardcore Boys, I Love Boys Hardcore nebo We Started This Band to Get Dates spolu s vážnějšími písněmi, odhalujícími pokrytectví většinové společnosti, získali spoustu fanoušků, a to zdaleka nejen z řad gayů. A na nové desce Facades, která vychází po devíti letech od jejich posledního eponymního dvanáctipalce, rozvíjejí to nejlepší ze své minulosti.

Nikdy jsme nebyli normální

Limp Wrist svět gayů nijak neidealizují a během let ho stihli proprat z mnoha stran. Ve dvacetivteřinové smršti Angry Queen například kritizují komercializaci průvodů Gay Pride a jejich sponzory „profitující z vykořisťování“, v pomalu gradující Fake Fags si berou na mušku hollywoodský předobraz aseptických gayů, vytvářejících „příkladný“ předobraz pro ostatní, který ale ve skutečnosti ničí jejich individualitu, a také na Facades střílejí do vlastních řad v singalongové They Tell Me, v níž se Sorrondeguy vypořádává s autoritářskými choutkami „otravných homosexuálních alfa samců, kteří nemají rádi ženy“ a nesou s nelibostí, když někdo nespadá do jejich definice správného gaye.

Právě od nabourávání rigidních reprezentací a zatuhlých stereotypů tu Limp Wrist vždycky byli. V úvodní eseji čtyřicetistránkového digitálního bookletu/zinu, který Facades doprovází (a jejž okořenili několika explicitními fotkami a obrázky, kvůli kterým ho tiskárny odmítly vydat fyzicky), se píše o nutnosti neustálé introspekce a analýzy vlastní pozice v okolním světě. Je nutné stavět se kriticky k vlastním i cizím motivacím, protože jedině tak se lze ubránit přežvýkání mainstreamem a „gaystreamem“, který vytváří obraz „neproblematického“ gaye. Agenda mainstreamového gaye pak podle Limp Wrist spočívá jen ve snaze legitimovat sebe sama v rámci heteronormativního diskursu. „Je tragické a patetické sledovat jednotlivce a organizace, jak se zoufale snaží dokázat homogenním zákazníkům nákupních středisek z celého světa, že jsme normální.“ Někdo je „normální“ a někdo není, a je to tak v pořádku – podle Limp Wrist nemají queers zapotřebí se někomu podbízet.

Protože co z této z podstaty submisivní společenské pozice mají, než ustavičnou povinnost čelit paternalistickému postoji většiny, jejíž mnozí příslušníci se tak často cítí oprávněni určovat, co je vhodné a nevhodné chování, a případně je posílat dělat za dveře jejich domovů to, co veřejný prostor v případě většiny v pohodě ustojí? A když pak jednou za čas v karnevalovém nadšení oslavují vzájemnost a sounáležitost, musejí poslouchat hysterické litanie o nevkusu a deviacích. Přitom největší deviací a osobním selháním je, když na druhého působíte tak, že před vámi musí tajit svou identitu.

Skládejte hudbu, tancujte, budujte, šukejte

Limp Wrist vědí, že není ani zdaleka dobojováno a proklamovaná tolerance je často jen fasádou. Proto svou tvorbou zkoumají, co všechno si „tolerantní“ společnost nechá líbit, a záměrně tak využívají provokativní estetiky. LGBTQ lidé jsou pořád ještě napadáni, zesměšňováni nebo zabíjeni, proč se tedy snažit zavděčit někomu, kdo tvrdí, že všechno je v pořádku? Limp Wrist nepřistupují na žvýkačkovou verzi světa a v písni Thick Skin radí svým mladým posluchačům, aby si vypěstovali hroší kůži: „Nebuď boxovací pytel a postav se světu, nebuď bezbranný queer otevřený útokům.“ V nekompromisní Square One se pak ptají, co se skrývá za „nemocnými pěstmi“ agresorů. Každý útok je totiž projekcí vlastní psychické nestability, která je často odrazem širších společenských tendencí. A právě v nich se skrývá nemoc, nikoli v „deviaci“.

Limp Wrist nechtějí pro své LGBTQ fanoušky vytvářet iluzi idealistického světa, přesto ale podávají pomocnou ruku: „Myslíme na queens z maloměst, lesby, trans kids, punkové podivíny i na ty, co se ještě nenašli a touží být součástí nějaké vysněné komunity, ale nemohou. Chceme, aby věděli, že to pro ně jsme napsali tuto desku a dali dohromady tyto stránky,“ píší v bookletu, který obsahuje texty a kresby řady queer umělců a myslitelů. Facades je tak plnohodnotným kompilátem nezbytné punkové zuřivosti tvořené osmi krátkými hardcorovými songy v klasické Limp Wrist tradici (i když místy o něco pomalejšími a melodičtějšími než v minulosti), extatického tripu v podobě překvapivé závěrečné trojice lo-fi housových tracků a intelektuálního vyžití na hutně popsaných stránkách. „Buďte divní – tvořte umění, skládejte hudbu, pište, tancujte, budujte, šukejte, dokumentujte, žijte a milujte,“ vzkazují Limp Wrist těm, kdo jsou ochotni naslouchat. Třeba pak nebudou mít čas bahnit se v despektu či nenávisti a nebude je iritovat štěstí někoho jiného jen proto, že se nevejde do klíčových dírek jejich světonázorů.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM