Mít děti není jen osobní volba

,

Planeta je přelidněná a společnost na vás kašle. Co všechno ovlivňuje rozhodnutí, zda mít děti?

Často říkáme, že mít dítě je osobní rozhodnutí každého z nás. Jenže tahle věta je ve skutečnosti politické prohlášení. Možnost takto přemýšlet totiž vyžaduje na technické úrovni dostupnou antikoncepci, případně dostupné potratové kliniky (což může být v rigidnějších zemích problém). A na filosofické úrovni to znamená zamýšlet se i nad takovými věcmi, jako je smysl vlastního života. To všechno samozřejmě platí jen v případě, že se někdo opravdu svobodně rozhoduje o tom, zda mít děti, a nikoli v situaci, kdy se věci zkrátka “nějak samy vyvinou”. Rozhodnutí mít děti každopádně nelze depolitizovat a tvářit se, jako by existovalo nezávisle na okolním světě a podmínkách. Opak je pravda.

Individualistky bez dětí

V jedné epizodě seriálu Sex ve městě hrdinky militantně vyžadují prostor pro svobodné a bezdětné, kam děti jednoduše nebudou mít přístup. Jejich rozhodnutí nemít děti (kterého se v pozdějších sezónách seriálu tři ze čtyř „úspěšných samostatných žen“ vzdávají ve prospěch princů na bílém koni a ve dvou případech následně rodin s dětmi) je součástí jejich svobodného života – chtějí konzumovat, aniž by se omezovaly uřvanými dětmi nebo čímkoli jiným. Seriál, který je především kapitalistickým sněním o nekonečných možnostech individua ve velkoměstě, se v pozdějších sériích zabývá optimalizací vztahů hrdinek tak, aby bylo možné mít na základě osobního rozhodnutí děti. Konzumní ideologie seriálu nakonec pojme rodinu s dětmi jako ideální způsob života poté, co se všichni zamlada dostatečně vyřádí. Ke krásnému mládí patří nezávaznost a sex, ke krásné dospělosti pak děti.

Představa, že se populace může nekonečně zvětšovat a konzumovat, zatímco se části planety stanou neobyvatelné, je dost děsivá.

Jenže tenhle obraz realitě moc neodpovídá. Pro většinu lidí je stejně vzdálený jako možnost vybrat si svobodně práci na trhu, kde se spolu setkávají jedinci s rovnými možnostmi. Vyjednávání a dobývání zdrojů a pozic v reálné tržní ekonomice je o poznání méně ideální a podobné je to i s reálným rodičovstvím, které se často odehrává v improvizovaných podmínkách. Rozhodnutí na tuto hru nepřistoupit, například odmítáním kariéry v „prohnilém systému“, nebo odmítnutí dál se reprodukovat může být vnímáno jako osobní věc, stejně tak jako věc politická. Staré heslo o osobním, které je politické, dostává v tomto případě zcela konkrétní podobu.

„Mít děti je smysl života“   

Rodina se v současné době stala politickým tématem a lidé si můžou (alespoň teoreticky) zvolit ideální uspořádání vztahů, ve kterých budou žít. Součástí toho je i svoboda (ne)mít děti. Není žádná boží vůle, která by nám s nejvyšší autoritou řekla, že mít děti je tou nejsprávnější věcí na světě. Motto „Milujte se a množte se k božímu obrazu“ přestalo být obecně platné. Jsme totiž sami a samy můžou zůstat i naše děti.

„Společnost neexistuje. Existují jen jednotliví muži, ženy a rodiny,“ prohlásila Maggie Thatcherová. Jenže má to háček – zapomněla totiž, že bez společnosti se nakonec neobejdou právě ani ty rodiny a jedinci. Pro ně z toho totiž vyplývá život v osamění, v němž musí neustále čelit tržním i dalším tlakům. Společnost na vás na jedné straně kašle. Zda máte prostředky a zázemí pro kvalitní výchovu a život vašich dětí, je údajně čistě vaše osobní věc. Jak praví známá mantra, každý se má o sebe postarat sám. Ostatně pravicoví ekonomové typu Miroslava Ševčíka vám rádi vysvětlí, že když nemáte peníze, nemít děti je zcela racionální volba ve „svobodné společnosti“.

Jenže to není vše. Ve chvíli, kdy selhávají státní nebo jiné podpůrné instituce, vstupují do hry myšlenky o smyslu života, někdy okořeněné nacionalismem, jindy náboženstvím, někdy takřka bez přívlastků. Vykládají je různé „naštvané matky“ nebo otcové a konzervativci typu Romana Jocha. Ti vám rádi vysvětlí, že mít děti je vaše svatá povinnost vůči vlasti a evropské civilizaci, která vymírá. Ten, kdo nemá děti, je například podle Jocha sobec, pokrytecký tlučhuba a dopouští se rovnou „civilizační velezrady“. Zkrátka a dobře, měli byste mít děti nehledě na to, jaká je vaše sociální situace a jakou budoucnost jim přichystáte. Vždyť za války lidi taky měli děti, nebo ne? Stačí si najít smysl života, který stojí nade vším – třeba i nad výší vašeho platu a exekucemi. Národ a Evropa přece nesmí vymřít, vy se máte obětovat a stát se lepším člověkem.

Děti jako altruismus

Když nevychází představa o plánovaných dětech, pro které je ještě před početím připravený dětský pokoj ve vilce a uzavírá se stavební spoření, nastupuje povinnost národní, civilizační nebo jakákoli jiná. Touto optikou jsou pak bezdětní nahlíženi jako přísloveční parazité, kteří zrazují lidstvo kvůli svému sobectví, zálibám a pohodlnosti.

Podívejme se pro ilustraci na situaci matek samoživitelek. V současnosti je v Česku zhruba dvě stě tisíc neúplných rodin. O tyto děti se přitom z devadesáti procent starají právě matky. Jsou to ženy, které samy odpovídají za vedení domácností, jsou v nebývalé míře ohroženy chudobou, sociálním vyloučením a zadlužují se. Jako matky jsou navíc znevýhodněné na trhu práce a často pobírají nižší plat než muži. K tomu se přidává neúnosná situace s bydlením, jehož dostupnost je u nás nejhorší za posledních osm let. Ceny bytů jsou vyšponované do astronomických výšek, takže normální česká rodina si dnes na byt nedokáže našetřit. Například Praha se v cenách za bydlení pomalu mění ve středoevropský Londýn a zatím to nevypadá, že by se situace měla zlepšit.

Kdekdo v takové chvíli ocení špetku nacionalismu a vyšších cílů. Děti přece za každých okolností přinášejí radost, i když nemáte pořádně kde bydlet a nemáte na to jim zaplatit boty a učebnice. Ne, to nejsou nutně argumenty pro bezdětnost. Ale pro to, abychom nebyli drceni vyděračským systémem a pracující chudobou. Měli bychom tlačit na větší přerozdělení prostředků od bohatých k chudým, zlepšit dostupnost bydlení a obecně sociální situaci matek a rodin. Jenže málokterá politická strana to má jako prioritu – většina politiků nás dnes ukolébává národoveckými slogany nebo straší migrační vlnou. A normální lidé v tom musí nějak žít a dělat rozhodnutí tady a teď.

Nejen naše děti se budou mít hůř

Argument „naše děti se budou mít hůř“ málokoho jako obhajoba dobrovolné bezdětnosti přesvědčí. Očekávaný materiální nedostatek je přece jen slabý argument pro nepočetí potomka. Jenže toto „hůř“ neodkazuje jen k dočasnému výkyvu ekonomiky, které odezní, jak přišlo. Příroda nebo, chcete-li, planetární biosféra je vyčerpaná. Hůř se bude mít velká část živých organismů na této planetě, nejen lidé. Promýšlení rodičovství je proto u řady lidí ovlivněno i tímto hlediskem.

Někteří z nás vidí planetu Zemi jako vesmírnou loď, která se v poslední době celkem přehřívá. Lámeme rekordy ve spalování fosilních paliv a vypouštíme do vzduchu tolik emisí, že měníme svět v horkovzdušnou troubu. Spalujeme totiž tolik uhlíku, že se teplota na planetě v tomto století pravděpodobně zvýší o čtyři, možná dokonce o šest stupňů. A to by znamenalo takové utrpení, že o nějakém smysluplném životě nemůže být řeč. Na Zemi dnes žije sedm a půl miliardy lidí a velká část z nich stále sní sen o spotřebním štěstí. Představa, že se populace může nekonečně zvětšovat a konzumovat, zatímco se části planety stanou neobyvatelné, je dost děsivá.

Nejen osobní je politické, ale i biologické je dnes politické. K dobrovolnému vymření lidstva nejspíš nedojde, pro spoustu lidí se tato myšlenka rovná šílenství. Péče o vlastní děti je pro ně smyslem života. Nikdo z nás neví, co bude za padesát nebo za sto let, ale globální změna klimatu bude pro lidstvo velká zkouška – zachování života totiž nemusí znamenat jen zachování vlastního rodu, ale i člověka jako druhu, případně života jako takového. Pro někoho z toho vyplývá rozhodnutí zplodit děti s tím, že nám pomůžou vybudovat lepší svět a systém. Pro někoho zase ohledy k samotné planetě, která tu není jen pro miliardy lidi, ale i pro ostatní živé organismy.

Autoři jsou redaktoři Alarmu.     

 

A2LARM