Město bez lidí


Ceny nemovitostí se šplhají stále výš a výš, krize na trhu s bydlením je už brána jako samozřejmost. Opravdu nemáme alternativu?

V průběhu minulého týdne se v novinách objevily dva různé články poukazující na vzrůstající nedostupnost bydlení v České republice, zejména v Praze a ve velkých městech. Zatímco text v Právu hrozbu nového sociálního problému tematizuje s pomocí výsledků průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění, Hospodářské noviny problém ilustrují rozhovorem s bývalým pražským primátorem Tomášem Hudečkem, který se dokonce kvůli zvyšující se drahotě bydlení rozhodl Prahu opustit a přestěhovat se do Ostravy.

Skutečně si sociální geograf Tomáš Hudeček myslí, že jeho studenty, z nichž mnozí skončí jako pracovníci ve veřejné správě, spasí zlevnění 3+1 z osmi na šest milionů?

Z obou článků vyplývá, že bydlení v Praze už začíná být nedosažitelné i pro dobře situované příslušníky střední třídy, jakým je například Tomáš Hudeček, nebo to, že k zajištění klidného stáří by člověk podle expertů údajně potřeboval našetřit zhruba třetinu toho, co s průměrnou českou mzdou stihne za svůj život vůbec vydělat. Ačkoliv si novináři zatím snaží zachovat pokerovou tvář, běžnému člověku při čtení takových informací musí nutně hlavou prolétnout různé hrůzostrašné scénáře, v nichž má Praha podobu exkluzivní pevnosti pro ukládání a zhodnocování investic nejbohatších obyvatel planety, zatímco za jejími branami v stanových městečkách živoří statisíce bezdomovců, včetně mladých rodin s dětmi, důchodců a důchodkyň nebo lidí s vysokoškolským diplomem.

Budoucnost bez alternativy

O to víc zarážející je samozřejmost, s jakou oba články hrozící krizi představují jako nevyhnutelnou, aniž by se jakkoliv pokoušely polemizovat o tom, jak by taková krize vlastně mohla konkrétně vypadat a jaké by měla reálné dopady. Není v nich ani pokus o nastínění možného alternativního scénáře a takových řešení, které by mohly katastrofickou budoucnost odvrátit nebo alespoň umírnit. V českém mediálním i mainstreamovém diskurzu holt už jaksi tradičně není „in“ si jakkoliv stěžovat na současné tržní poměry, natož volat po větší regulaci trhů. I když už všichni víme, že bydlení je víc a víc nedostupné, s podobně vyznívající kritikou se člověk ihned stává reakcionářem volajícím po návratu ke komunistické totalitě a centrálně řízené bytové politice. A to i navzdory tomu, že česká realita dnes mnohem víc než bohatý západ připomíná spíše divoký východ, v němž nás k vytouženému západu přibližují pouze ceny zboží a bydlení, zatímco svými výdělky se i nadále blížíme spíše rozvojovým státům.

Že trh není řešením všeho, a že je naopak nutné ho tu a tam „centrálně“ krotit, si bohužel odmítá připustit i bývalý šéf Prahy Tomáš Hudeček. Navzdory své odbornosti a profesním zkušenostem v oblasti městského plánování a veřejné správy tvrdošíjně propaguje názory, v nichž je trh prezentován jako všemocné řešení každého problému, jehož účinnost právě přílišná regulace naopak podkopává. Tento pohled ostatně během svého krátkého působení na pražském magistrátu stihl vtisknout i do Metropolitního plánu, který má plánování a rozvoj města založený na právě takových principech usnadňovat.

Také rozhovor, který Hudeček poskytl Hospodářským novinám, je plný zkratkovitých vysvětlení a zavádějících informací. Zjevně jen v České republice je možné, aby někdejší komunální politik se vzděláním sociálního geografa přednášel na vysoké škole studentům o nekonečném růstu současné realitní bubliny, a zároveň mladým lidem věštil budoucnost, v níž pro ně Praha nebude místem, ve kterém by mohli vůbec bydlet. Tím dokazuje rezignaci na hlavní funkci města – prostoru, který by tu primárně měl být pro život jeho obyvatel –, ale také nekritickou odevzdanost zákonitostem trhu, které z bydlení vytvořily jednu velkou hazardní hru a finanční nástroj na nekonečné zhodnocování peněz.

Bubliny na trhu

Jenomže právě proto na trhu s nemovitostmi vznikají bubliny, které sice v určitém časovém horizontu opět splaskávají, ale zároveň způsobují velké krize. Jejich charakter není „jen“ ekonomický, ale především sociální. Vždyť jen v USA kvůli realitní bublině přišly o domov miliony lidí, z nichž mnozí žijí na ulici dodnes, a to často v blízkém sousedství rezidenčních čtvrtí plných domů zejících prázdnotou. Tisíce opuštěných nebo neobývaných domů se přitom nacházejí také na území Prahy. Přesto Hudeček odpověď na vysoké ceny bydlení vidí v navýšení jeho další výstavby, zatímco byrokratické překážky, které této výstavbě brání, vnímá jako hlavní příčinu toho, proč je bydlení v Praze nedostupné.

Vnímání realitního trhu jako jediné odpovědi na to, jak zajistit lidem bydlení, může být pochopitelné u bankéřů a obchodníků s nemovitostmi, ale nemělo by být bez kritické reflexe reprodukováno vysokoškolským učitelem. Třeba proto, že právě historická zkušenost v Praze ukazuje, že i v dobách největší výstavby bytů nebylo pořízení vlastního bydlení ani zdaleka řešením pro každého. Je skutečně možné, aby bývalý pražský primátor s doktorátem ze sociální geografie a regionálního rozvoje, jenž navíc stojí za Metropolitním plánem a vznikem Institutu pro plánování a rozvoj hl. m. Prahy, zcela zapomínal na obrovský podíl obyvatel, kteří pobírají menší než průměrnou mzdu? Nebo na to, že v důsledku prekarizace práce dnes na hypotéky nedosáhne ani značná část vysoce kvalifikované pracovní síly? Skutečně si myslí, že jeho studenty, z nichž mnozí skončí právě jako pracovníci ve veřejné správě, spasí zlevnění 3+1 z osmi na šest milionů? A je jako geograf a plánovač skutečně ochoten akceptovat realitu, v níž hlavní město Česka funguje jen jako aréna pro investiční zájmy horního procenta nejbohatších obyvatel, zatímco srdce každého města – jeho obyvatelé – žijí roztroušeni na venkově?

Urbanistický horor

Zcela zarážející je pak Hudečkovo zvláštně vyargumentované obviňování Zelených. Ti podle něj brání výstavbě ve vnitřním městě na místech, která jsou nyní pod stavební uzávěrou, a tím prý vyvíjí tlak na výstavbu na „zelené louce“ za hranicemi města. Údajně tak brání vzniku „města krátkých vzdáleností“ a podporují neekologická řešení vedoucí k zvýšenému dojíždění mezi Prahou a okolím.

Podobná tvrzení jsou v naprostém rozporu s dlouhodobou politikou Zelených, která naopak proti výstavbě na „zelené louce“ dlouhodobě brojí. Volné plochy ve středu města nebrání před výstavbou jako takovou, nýbrž se snaží zabránit výstavbě neřízené, jejíž negativní dopady jsou v Praze i jinde v Česku dobře patrné a v plné kráse ukazují to, jak se pod taktovkou trhu materializuje tzv. „disaster capitalism“. Jeho podoba výstavby vede k totálnímu popření konceptu obyvatelného města. Bez regulace této tržní výstavby si kolem sebe na dlouhá desetiletí i staletí dopředu můžeme vytvořit podobné urbanistické horory, jakým je například okolí Palmovky a Libeňského ostrova. Tato jinak velmi cenná lokalita s obrovským potenciálem tvořeným slepými rameny Vltavy byla naprosto znehodnocena bezkoncepčním plánováním a vznikem obrovských sociálně a prostorově segregovaných ploch pro bydlení bohatých obyvatel, které navíc mají zcela nulovou městotvornou funkci.

Hudeček hrozí tím, že další blokování nové výstavby povede k řešení vyhrocené situace s bydlením masovou výstavbou panelových sídlišť. Jenomže právě těm se rezidenční projekty vznikající bez dostatečné regulace v mnoha ohledech velmi podobají. Skutečně je naším zájmem, aby podobná sídliště určená jen pro nejvyšší třídu i nadále vznikala v těsné blízkosti pražského jádra? To ostatně reálně hrozí v případě schválení Metropolitního plánu, který se stavebními rezervami v centru podrobněji nezabývá a kromě záměru co nejvíce zahustit vnitřní město v zásadě nepřináší žádné záruky, že ve městě nebude docházet k segregaci a jiným sociálně-prostorovým problémům.

Město jen pro bohaté?

Minimálně z činnosti Petry Kolínské je jasné, že Strana Zelených naopak problematiku dostupnosti bydlení vnímá jako daleko komplexnější problém, který se nedá odstranit jednoduchým tržním řešením, jakým je třeba pokus o stlačení cen bytů vytvářením jejich nadbytku. Také proto jsou návrhy, které Kolínská prezentovala v prosinci minulého roku na tiskové konferenci k dostupnosti bydlení, daleko rozumnější, realističtější a potenciálně i úspornější a efektivnější. Spočívají například v podpoře výstavby nových nájemních bytů a rekonstrukci bytů, které dnes nejsou obývané, nebo v regulaci platformy Airbnb, jejímž vlivem se v Praze i mezi běžnými občany silně rozmohl spekulativní nákup nemovitostí.

Patří k nim i odstranění stavebních uzávěr v stávajících stavebních rezervách, ovšem samozřejmě až poté, co budou pro tato území vyhotoveny kvalitní regulační plány. K dalším návrhům se řadí i zvyšování příjmů Pražanů zaměstnaných ve veřejném sektoru, kteří při současných tabulkových platech nejsou s to utáhnout pražské ceny bydlení. Slabinou těchto návrhů je samozřejmě to, že se dodnes nemohou opřít o stále ještě neexistující zákon o sociálním bydlení, stejně jako to, že jakékoliv snahy o implementaci těchto návrhů budou nutně čelit odporu ze strany zapřisáhlých vyznavačů volného trhu a odmítačů všech forem „sociálního inženýrství“. Neexistuje přitom lepší důkaz o nefunkčnosti výhradně tržních řešení otázky bydlení, než je neobyvatelné, socio-ekonomicky exkluzivní město. To by totiž bylo plné prostorových formací, které by sloužily převážně k ukládání a zhodnocování peněz bohatých investorů a investičních skupin. Takový scénář by nebyl v zájmu nikoho z nás a je na místě proti podobným tendencím aktivně bojovat, nikoliv před nimi utíkat do regionů.

Autorka je sociální geografka

 

A2LARM